Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři,
Loni 13. září na setkání s předsednictvem biskupské konference jsem vám navrhnul společné konání duchovních cvičení; čas obnovy, modlitby a rozlišování jako nezbytné a zásadní etapy na cestě, jak čelit a evangelním způsobem odpovědět na krizi věrohodnosti, kterou jakožto církev procházíte. Pozorujeme to v evangeliích, když Pán v důležitých momentech svého poslání odcházel do ústraní a trávil celou noc v modlitbě a vybízel svoje učedníky, aby tak jednali také (srov. Mk 14,38). Víme, že vývoj událostí nevede k odpovědi či postoji; naopak, vyžaduje od nás, pastýřů, schopnost a zejména moudrost zrodit slovo vzešlé z upřímného, promodleného a společného naslouchání Božímu Slovu a bolesti našeho lidu. Slovo zrozené v modlitbě pastýře, který jako Mojžíš zápasí a přimlouvá se za svůj lid (srov. Ex 32,30-32).

Na zmíněném setkání jsem kardinálu DiNardo a přítomným biskupům sdělil svoje přání doprovázet vás na těchto několika denních duchovních cvičeních osobně, což bylo přijato s radostí a nadějí. Jako Petrův nástupce jsem se chtěl s vámi spojit a společně prosit Pána, aby seslal svého Ducha, schopného »všechno obnovit« (srov. Zj 21,5) a ukázat stezky života, kterými jsme povoláni se ubírat jako církev pro dobro celého lidu, který nám byl svěřen. Přes veškerou snahu, z logistických důvodů, vás však provázet nemohu. Tento list má poněkud kompenzovat cestu, která se nemohla uskutečnit. Těší mne také, že jste přijali nabídku, aby tato duchovní cvičení vedl svojí moudrou duchovní zkušeností papežský kazatel.

Těmito řádky vám chci být nablízku a jako bratr reflektovat a sdílet některé aspekty, které považuji za důležité, a také vás povzbudit v modlitbě, ve vašem boji proti „kultuře zneužívání“ a ve způsobu, jak čelit krizi věrohodnosti.

»Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži jim dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude« (Mk 10,43-44). Tato slova, jimiž Ježíš uzavírá diskusi a vyjevuje rozmrzelost, vzniklou mezi učedníky, kteří slyšeli Jakuba a Jana, jak žádají, aby mohli usednout po Mistrově pravici a levici (srov. Mk 10,37), nám poslouží jako vodítko při této reflexi, kterou chci spolu s vámi vykonat.

Evangelium neváhá vyjevovat a zdůrazňovat určitá napětí, rozpory a reakce, jako je vyhledávání předních míst, žárlivosti, nepřejícnost a pletichy, vyskytující se v životě komunity prvních učedníků, ba dokonce se zdá, že tak činí ex professo. Stejně tak ukazuje všechny intriky a komploty, které byly někdy tajně, jindy veřejně organizovány politickými i náboženskými představiteli a obchodníky té doby kolem Ježíšova učení a jeho osoby (srov. Mk 11,15-18). Tyto konflikty postupně narůstaly s tím, jak se blížila hodina Ježíšova sebedarování na kříži, kdy se zdálo, že vládce tohoto světa, hřích a korupce budou mít poslední slovo, a všechno bylo zamořeno zahořklostí, podezřením a reptáním.

Jak prorokoval starý Simeon, obtížné a svízelné chvíle jsou schopny vyjevit niterné smýšlení, napětí a rozpory, které osobně i komunitně vystupují mezi učedníky (srov. Lk 2,35). Nikdo si nemůže myslet, že se ho to netýká; jsme zváni jako komunita bdít, aby v takovýchto chvílích naše rozhodnutí, volby, činy a úmysly nebyly nakažené (nebo aspoň co nejméně) těmito vnitřními konflikty a napětími, ale byly především odpovědí Pánu, který je životem pro svět. Ve chvílích největšího rozjitření je důležité bdít a rozlišovat, aby si srdce zachovalo svobodu před kompromisy a zdánlivými jistotami a naslouchalo tomu, co se v poslání, jež nám bylo svěřeno, líbí Pánu. Mnohé činy mohou být užitečné, dobré i nezbytné – a dokonce se mohou jevit správnými – ale ne všechny mají „příchuť“ evangelia. Dovolíte-li mi říci to hovorově, je třeba si dát pozor, aby „lék nebyl horší než nemoc“. To od nás vyžaduje moudrost, modlitbu, mnoho naslouchání a bratrské společenství.

1. „Mezi vámi tomu tak nemá být.“

V poslední době byla církev ve Spojených státech otřesena mnohými skandály, které hluboce poznamenaly její věrohodnost. Byla to pohnutá doba v životě mnoha obětí, jež na svém těle zakusily zneužití moci, svědomí a sexuality od členů duchovenstva, řeholí i laického stavu; doba pohnutí a kříže pro jejich rodiny a celý Boží lid.

Věrohodnost církve byla značně zpochybněna a oslabena těmito hříchy a zločiny, ale především snahou je tutlat a skrývat, což vyvolalo u věřících velký dojem nejistoty, nedůvěry a zranitelnosti. Zatajování, jak víme, k řešení konfliktů ani trochu nepomáhá, nýbrž dovoluje jim se upevnit a ještě hlouběji zraňovat tkanivo vztahů, k jejichž zahojení a opětovnému navázání jsme dnes povoláni.

Jsme si vědomi, že spáchané hříchy a zločiny a jejich dopad na církevní, sociální a kulturní rovině poznamenaly a hluboce ranily srdce věřícího lidu. Naplnily jej rozpačitostí, rozčilením a zmatkem a často slouží také jako záminka k neustálé diskreditaci a zpochybňování oddaného života mnoha křesťanů, kteří »prokazují lidstvu nezměrnou lásku inspirovanou Bohem, který se stal člověkem« (Evangelii gaudium, 76). Kdykoli nás slovo evangelia zneklidňuje nebo se stává nepohodlným, objevuje se nemálo hlasů, které ho chtějí umlčet poukazováním na hřích a rozpory mezi členy církve a zejména jejími pastýři.

Rána se šíří také uvnitř biskupského společenství a plodí nikoli zdravou a nezbytnou konfrontaci a tenze, které jsou vlastní živému organismu, nýbrž rozdělení a roztříštěnost (srov. Mt 26,31b), tedy plody a hnutí, jež jistě nejsou od Ducha svatého, nýbrž od »nepřítele lidské přirozenosti« (Duchovní cvičení, 135), pro něhož je výhodnější rozdělení a tříštění než napětí a odůvodněné neshody, jež jsou v životě Kristových učedníků běžné.

Boj proti kultuře zneužívání, zraněná věrohodnost, jakož i rozčarování, rozpaky a diskreditace misijního poslání od nás vyžadují nový a rozhodný postoj k řešení tohoto konfliktu. »Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky – řekl by Ježíš – tvrdě vládnou národům a velmoži jim dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude« (Mk 10,42b-43). Rána ve věrohodnosti vyžaduje zvláštní přístup, poněvadž se nevyřeší voluntaristickými dekrety nebo pouhým ustanovením nových komisí či vylepšením pracovních harmonogramů jako bychom byli šéfové nějakého odboru pro lidské zdroje. Takovéto pojetí vede k redukování pastoračního poslání církve na pouhý administrativně/organizační úkon v „evangelizačním podnikání“. Řekněme si jasně: mnoho těchto  věcí je nezbytných, ale nestačí, poněvadž nedovedou uchopit realitu a vyrovnat se s ní v její složitosti, a nakonec jim hrozí, že všechno redukují na organizační problémy.

Zranění věrohodnosti se dotýká těch nejzákladnějších způsobů našich vztahů. Lze konstatovat, že existuje životní tkanivo, které bylo poškozeno a které jsme povoláni jakožto tvůrci obnovit. Je v tom zahrnuta schopnost či neschopnost, kterou máme jako komunita, totiž utvářet zdravé a zralé svazky a prostory, respektující integritu a intimitu člověka. Schopnost dát se dohromady, abychom probudili a vlili důvěru ve vytvoření společného, obsáhlého, skromného, jistého, nenápadého a transparentního projektu. To vyžaduje nejenom novou organizaci, ale také konverzi našeho smýšlení (metanoia), našeho způsobu modlitby, spravování moci a peněz, uplatňování autority a také vztahů mezi námi a vůči světu. Horizontem transformací v církvi je vždycky snaha vzbuzovat a podněcovat neustálou misionářskou a pastorální konverzi, která povede k novým církevním přístupům více přizpůsobeným evangeliu a tedy respektujícím lidskou důstojnost. Programová dimenze našich činů musí být provázena jejich paradigmatickou dimenzí, která vykazuje ducha a smysl toho, co se dělá. Obě dimenze se vzájemně vyžadují i potřebují. Bez tohoto jasného a rozhodného zaměření hrozí, že všechno, co se dělá, má nádech sebevztažnosti, sebezáchovy a sebeobrany a je tak od začátku odsouzeno k zániku. Naše úsilí může mít dobrou strukturu a organizaci, leč postrádat sílu evangelia, takže nám nepomůže být věrohodnější a osvědčenější církví, nýbrž »znějícím kovem a zvučícím cimbálem« (1 Kor 13,1).

Nové období církve zásadně potřebuje pastýře, kteří mistrovsky rozlišují působení Boha v dějinách svého lidu, a nikoli pouhé administrátory, poněvadž o idejích se diskutuje, ale životní situace se rozlišují. Proto uprostřed zklamání a zmatení, jimiž trpí naše komunity, je naší povinností nalézt v první řadě společného ducha, který nás uschopní pomáhat si v rozlišování, nikoli proto, abychom dosáhli klidu, který je plodem kompromisu či demokratického hlasování, umožňujícího  „vítězství“ jedněch nad druhými a nic víc. Nikoli, potřebujeme otcovsky kolegiální způsob, jak pojmout nynější situaci a poskytnout lidu, který nám byl svěřen, ochranu především před beznadějí a duchovní osiřelostí (srov. Jorge M. Bergoglio, Las cartas de la tribulación, n.12. vyd. Diego De Torres, Buenos Aires, 1987). To nám umožní lépe se pohroužit do reality ve snaze porozumět jí a naslouchat jí zevnitř, aniž bychom v ní uvízli.

Víme, že chvíle znepokojení a zkoušek mohou ohrozit naše bratrské společenství, ale víme také, že se mohou proměnit ve chvíle milosti, jež posílí naši oddanost Kristu a učiní ji věrohodnou. Tato věrohodnost nemá kořeny v nás samotných, ani v našich promluvách, ani v našich zásluhách, ani v naší osobní či komunitní cti, symbolizující náš - téměř vždycky neuvědomovaný – nárok ospravedlňovat se svými vlastními silami a schopnostmi (či neschopnostmi druhých). Věrohodnost bude plodem jednotného těla, které uznává svoji hříšnost a omezenost a je schopno hlásat nezbytnost obrácení. Nechceme totiž hlásat sebe, nýbrž Toho, který pro nás zemřel (srov. 2 Kor 4,5) a dosvědčovat, že v těch nejtemnějších momentech našich dějin se Pán zpřítomňuje, otevírá cesty a dává pomazání deprimované víře, raněné naději a spící lásce.

Osobní a komunitní vědomí našich omezení nám připomíná, jak řekl sv. Jan XXIII., že »autorita nemá nic, čeho by nemusela být poslušna« (Pacem in terris, 47), a proto se při rozlišování a hledání obecného dobra nesmí izolovat. Víra a vědomí bez opory společenství je poněkud „kantovsky transcendentální“ a začíná pozvolna hlásat „Boha bez Krista, Krista bez církve a církev bez lidu“; prezentuje nebezpečnou opozici mezi osobním a církevním životem, mezi Bohem čiré lásky a darovaným tělem Ježíše Krista. Ba co hůř, mohl by se stát, že si určitá skupina z Boha učiní „bůžka“. Ustavičný poukaz na všeobecné společenství, na magisterium a tisíciletou tradici církve, chrání věřící před absolutizací skupinových, dobových či kulturních „zvláštností“ uvnitř církve. Katolicita spočívá také ve schopnosti nás pastýřů učit se vzájemnému naslouchání, pomáhat a nechat si pomoci, společně pracovat a přijímat bohatství, které mohou k následování Ježíše Krista přinést ostatní církve. Katolicita v církvi se nesmí redukovat na záležitost pouhé věrouky či práva; spíše nám připomíná, že na této pouti nejsme sami, ani nepostoupíme sami: »trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy« (1 Kor 12,26).

Toto kolegiální vědomí hříšných lidí, potřebujících neustálé obrácení, avšak otřesených a sužovaných tím vším, co se děje, nám umožňuje vstoupit do procítěného společenství s naším lidem. Osvobozuje nás od hledání falešných, rychlých a prázdných triumfalismů, které se snaží spíše hájit prostor než nastartovat a podporovat vývoj. Bude nás chránit před utíkáním se k uspávajícím jistotám, jež nám brání přiblížit se a porozumět realitě i členitosti toho, k čemu došlo. Na druhé straně pomůže hledat přiměřené prostředky, jež nebudou vázány na prázdný apriorismus, ani na petrifikovaná tvrzení, postrádající schopnost oslovit a nadchnout muže a ženy naší doby (srov. Pavel VI., Ecclesiam suam, 39).

Procítěné společenství se smýšlením našeho lidu i jeho nedůvěrou nás nutí uplatňovat kolegiální  duchovní otcovství, které nebanalizuje odpovědi a není ani uvězněno v obranném postoji, nýbrž učí se - jako prorok Eliáš ve své bezútěšnosti - naslouchat Pánovu hlasu, který není přítomen v bouřích, ani zemětřeseních, nýbrž v tichu, jež se rodí z uznání bolesti nad nynější situací a nechává se znovu povolat Božím slovem (1 Král 19,9-18).

Tento postoj od nás žádá rozhodnutí nepoužívat v našich vztazích jako modus operandi diskreditaci a kompromitaci, viktimizaci a výtky, ale naopak dávat prostor jemnému vanutí, které může nabídnout pouze evangelium. Nezapomeňme, že »když opomíjíme upřímné, prožité a promodlené přiznání si našich omezení, v podstatě bráníme milosti, aby v nás mohla účinně působit« (Gaudium et spes,  50). Všechny snahy, které vyvineme, abychom prolomili bludný kruh výtek, kompromitací a diskreditací, vyhnuli se reptání a očerňování s výhledem na promodlené a zahanbené přijetí svých omezení a hříchů a podněcovali tak dialog, konfrontaci a rozlišování, nás budou disponovat k nalezení evangelních postupů, vzbuzujících a prosazujících smíření i věrohodnost, kterou od nás vyžaduje náš lid i naše poslání. Dokážeme to, pokud přestaneme projektovat do druhých svůj zmatek a svoji nespokojenost, jež překážejí jednotě (srov. Evangelii gaudium, 96), odvážíme se pokleknout před Pánem a necháme se interpelovat Jeho ranami, v nichž můžeme vidět rány světa. »Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky – říká Ježíš – tvrdě vládnou národům a velmoži jim dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude«.


2. „Kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech.“

Věřící Boží lid a poslání církve trpěli a trpí již dlouho zneužitími moci, svědomí a sexuality a špatným vypořádáním se s nimi, k čemuž se připojila bolestná nejednota episkopátu, soustředěného spíše na vzájemnou diskreditaci než na cesty ke smíření. Tato skutečnost nás nutí pohlédnout na to podstatné a odložit všechno, co neslouží transparentnosti evangelia Ježíše Krista.

Dnes se po nás žádá nová přítomnost ve světě, aby - připodobněna Kristovu kříži - vykrystalizovala do služby mužům a ženám naší doby. Připomínám slova svatého Pavla VI. z počátku jeho pontifikátu: »Je třeba, abychom byli vůči lidem bratry stejně jako chceme být jejich pastýři, otci a učiteli. V ovzduší dialogu a přátelství, ba služby. To všechno si musíme připomínat a snažit se praktikovat podle příkladu a přikázání, které nám zanechal Kristus (srov. Jan 13,14-17)« (Ecclesiam suam, 39).

Tento postoj nepotřebuje přední místa, ani úspěch a potlesk za svoje výkony, ale vyžaduje od nás pastýřů základní rozhodnutí být setbou, která vzklíčí, až bude Pán někde a někdy chtít. Jde o rozhodnutí, které nás uchrání před upadnutím do léčky poměřovat hodnoty svého snažení podle kritérií funkčnosti a účinnosti, jimiž se řídí podnikatelské prostředí. Spíše je třeba se otevřít proměňující účinnosti a moci Božího království, které se jako hořčičné zrnko – nejmenší a nejnepatrnější ze všech semen – dokáže proměnit v košatý strom, který poskytuje ochranu (srov. Mt 13, 32-33). Nemůžeme si dovolit uprostřed soužení ztrácet víru v tichou, každodenní a působivou sílu Ducha svatého v srdci lidí a dějin.

Věrohodnost se rodí z důvěry a důvěra se rodí z upřímné a každodenní, pokorné a nezištné služby všem, ale zejména těm, které upřednostňuje Pán. Služby, která se nevyvozuje z marketingu anebo strategií mající získat ztracenou prestiž či marnivé společenské uznání, nýbrž – jak jsem podotkl v poslední apoštolské exhortaci Gaudete et exsultate – patří k samotné podstatě Ježíšova evangelia (srov. 97).

Povolání ke svatosti nás chrání před upadnutím do falešných opozic či redukcionismů a před mlčením v prostředí prosáknutém nenávistí a marginalizací, nejednotou a násilím mezi bratry. Církev je »znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva« (Lumen gentium, 1), nese v sobě a ve svém lůně posvátné poslání být místem setkání a pohostinnosti nejenom pro svoje členy, ale pro celý lidský rod. Je vlastní její identitě a jejímu poslání pracovat neúnavně na všem, co může přispět k jednotě mezi lidmi a národy jako symbol a svátost sebedarování Krista na kříži všem lidem bez jakýchkoli rozdílů: »už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena, všichni jste jeden v Kristu Ježíši« (Gal 3,28). Toto je největší služba, kterou církev nabízí, tím spíše dnes, kdy vidíme, že povstávají nové i staré bratrovražedné rétoriky. Naše komunity dnes mají dosvědčovat konkrétně a kreativně, že Bůh je Otec všech a že v Jeho očích existuje pouze jediné možné třídění, totiž na syny a bratry. Věrohodnost spočívá také v tom, jak spolu s ostatními aktéry pomáháme spřádat sociální a kulturní tkanivo, které se nejen rozpadá, ale přechovává a favorizuje nové formy nenávisti. Jako církev nemůžeme zůstat vězet v tom či onom zákopu, nýbrž musíme bdít a začínat vždycky u toho, kdo je nejzranitelnější. Odtud nás Pán zve, abychom - jak praví pátá eucharistická modlitba - »byli ve světě rozděleném válkami a nesvorností, nástrojem jednoty, svornosti a pokoje«.

Jak obrovský úkol máme ve svých rukou, bratři; nemůžeme ho zamlčovat a uspávat kvůli svým omezením a nedostatkům! Připomínám moudrá slova Matky Terezy z Kalkaty, která si můžeme opakovat osobně i jako komunita: »Ano, mám mnoho lidských slabostí, mnoho lidských ubohostí. [...] Ale On se snižuje a používá si nás, tebe a mě, abychom byli ve světě jeho láskou a jeho soucítěním, i přes naše hříchy, naši ubohost a naše nedostatky. On je závislý na nás, když chce milovat svět a ukázat mu, jak ho miluje. Jestliže se příliš zabýváme sebou, nezbývá nám čas pro druhé« (Cristo en los pobres, Madrid 1981, str. 37-38, cit. Gaudete et exsultate, 107).

Drazí bratři, Pán věděl velmi dobře, že ve chvíli kříže bude nejednota, rozdělení a roztříštěnost, jakož i strategie, jak se této chvíli vyhnout, tím největším pokušením, které dolehne na jeho učedníky a může znetvořit a znemožnit jejich misijní poslání. Proto prosil On sám Otce, ať o ně v této chvíli pečuje, aby byli jedno a nikdo nezahynul (srov. Jan  17,11-12). V důvěře - a pohrouženi do Ježíšovy velekněžské modlitby k Otci – chceme se učit od Něho a s pevným rozhodnutím  zahájit tento čas modlitby, ztišení a reflexe, dialogu a společenství, naslouchání a rozlišování; dovolme Mu, aby přetvořil naše srdce ke svému obrazu a umožnil nám objevit Jeho vůli.

Po této cestě nejdeme sami. Maria provázela a podporovala komunitu učedníků hned od počátku. Její mateřská přítomnost byla oporou této komunity, aby cestou neosiřela v důsledku individualistické uzavřenosti v domnění, že zachrání sebe sama. Maria ji chránila před duchovní osiřelostí, která ústí do sebevztažnosti, svojí vírou jí umožnila vytrvat v tom, co je nepochopitelné, a počkat, až přijde světlo od Boha. Prosme ji, ať nás zachová v jednotě a vytrvalosti, aby byl jako v den Letnic seslán do našich srdcí Duch a pomáhal nám kdykoli a kdekoli dosvědčovat Zmrtvýchvstání.

Drazí bratři, touto reflexí se s vámi spojuji v těchto dnech Duchovních cvičení. Modlím se za vás a prosím vás, abyste se modlili také za mne.

Kéž vám žehná Ježíš a chrání vás Svatá Panna!

František
Vatikán, 1. leden 2019


Přeložil Milan Glaser