V závěru roku nás provází Boží Slovo těmito dvěma verši apoštola Pavla (srov. Gal 4,4-5). Je to stručný a hutný výraz, jakási syntéza Nového zákona, podtrhující moment rozhraní, kterým je právě konec roku.
První výrok, který nás upoutá, zní »naplnil se čas«, a nabývá zvláštního významu v těchto závěrečných hodinách kalendářního roku, kdy více vnímáme potřebu, aby plynoucímu času něco dalo smysl. Něco nebo lépe někdo. A ten „někdo“ přišel, poslán Bohem. Je to Jeho Syn, Ježíš. Jeho Narození jsme slavili přednedávnem, narodil se z Panny; podroben Zákonu, židovské dítě podléhající Pánovu Zákonu. Ale jak? Jak může být znamením, že »se naplnil čas«? Jistě, prozatím je skoro neviditelný a bezvýznamný. Až uplyne jen o málo víc než třicet let, uvolní onen Ježíš neslýchanou sílu, která působí dosud a potrvá celé dějiny: Lásku, jež dává plnost všemu, i času. Ježíš je „koncentrát“ veškeré Boží lásky v jediné lidské bytosti.
Svatý Pavel říká jasně, proč se Boží Syn narodil v čase a jaké poslání mu dal Otec, narodil se totiž, »aby vykoupil«. To je druhé slovo, které se nás dotýká: vykoupit, to znamená vyprostit z otroctví a navrátit svobodu, důstojnost a svobodu vlastní synům. Otroctvím, které míní apoštol, je »Zákon«, chápaný jako soubor předpisů, které je třeba dodržovat; Zákon zajisté člověka vychovává, je pedagogický, ale nevysvobozuje člověka z jeho hříšného stavu, ba dokonce jej do tohoto stavu takříkajíc „vbíjí“ a zabraňuje mu dosáhnout svobody synů.
Bůh poslal na svět svého Jednorozeného Syna, aby vykořenil z lidského srdce starodávné otroctví hříchu a vrátil tak člověku jeho důstojnost. Z lidského srdce totiž – jak učí Ježíš v evangeliu (srov. Mk 7,21-23) - vycházejí všechny zlé úmysly a nepravosti, které kazí život a vztahy.
Tady se musíme zdržet, zastavit a s bolestí a lítostí reflektovat nad tím, proč také tento rok, chýlící se ke konci, tolik mužů a žen prožilo a prožívá ve stavu otroctví, nedůstojného lidských osob.
I v našem městě Řím jsou bratři a sestry, kteří se z různých důvodů ocitli v tomto stavu. Myslím zejména na ty, kdo nemají, kde bydlet. Je jich přes deset tisíc. Jejich situace je v zimě obzvláště těžká. Všichni jsou syny a dcerami Božími, ale různé, někdy komplikované formy otroctví je přivedly na hranici lidské důstojnosti. Také Ježíš se narodil v podobných podmínkách, ale nikoli náhodou nebo nehodou. Chtěl se tak narodit, aby vyjevil Boží lásku k maličkým a chudým, a tak zasadil do světa semeno Božího království, království spravedlnosti, lásky a pokoje, kde nikdo není otrokem, nýbrž všichni jsou bratry a dětmi jediného Otce.
Církev, která je v Římě, nechce být lhostejná k otroctvím naší doby, ani jim jenom přihlížet a asistovat, nýbrž chce být uvnitř této reality a nablízku lidem v těchto situacích.
K této formě mateřství církve bych rád povzbudil slavením božského mateřství Panny Marie. Nazíráním na toto tajemství rozpoznáváme, že se Bůh »narodil ze ženy«, abychom my mohli obdržet plnost lidství a »byli přijati za syny«. Jeho ponížením jsme byli povzneseni. Jeho nepatrnost nám dala velikost a Jeho slabost sílu. Naše svoboda plyne z toho, že On se stal služebníkem.
Jaké jiné jméno tomu všemu dát, ne-li Láska? Láska Otce i Syna i Ducha svatého je tento večer na celém světě velebena svatou matkou církví hymnem chval a díků.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
