„Dřívější a nutnější je rodina než stát“ - to neřekl žádný křesťan, nýbrž Aristoteles (Etika Nikomachova, VIII, 13) více než 300 let před Kristem. Upřednostnění rodiny před státem spatřuje v takzvané přirozenosti, protože „člověk – jak píše v premise zmíněného tvrzení – je přirozeně určen více pro život manželský než politický“. Bohužel se však zdá, že dnešní politika, určovaná smlouvami s anonymním autorstvím a závaznými jenom proto, že jsou mezinárodní, si s tím hlavu neláme. Možná proto, že pozoruhodná předtucha a racionální postřeh řeckého filosofa dostává plný smysl i potvrzení v biblické víře, která vrcholí vtělením Boha do lidské rodiny.
V žádném jiném náboženství nesouvisejí věroučné obsahy tak těsně s rodinou, ba dokonce s pohlavní intimitou člověka, počínaje Abrahámem a Sárou přes Davida a Batšebu a konče Josefem a Marií. Právě v tom spočívá katolicita čili univerzálnost tohoto specifického náboženství, ne-li přímo jeho oblíbenost, jež v porovnání s ostatními náboženstvími nemá obdoby ani z mezinárodního hlediska. Ze stejného důvodu je však jeho ústřední pravda nevyjádřitelná slovy pouze lidskými.
Již sama přitažlivost mezi pohlavími je tajemný záměr, který nemůže nemít transcendentní povahu, protože si ho lidé nestanovují, ale jeho uskutečňování dává naprosto zjevně smysl jejich životu. Je to zarážející, ale náboženské mysterium lidské existence je svěřeno důvěrnosti tělesného obcování muže a ženy, a to ve svědomí, které střeží rozum a svobodu a bezprostředně se vztahuje k transcendentní příčině jejich existence.
Již sama přitažlivost opačných pohlaví odkazuje k biblickému Bohu Stvořiteli, jenž stojí na počátku veškerenstva. Svěřit se této přitažlivosti, nabízející se ve svobodě konkrétnímu muži a konkrétní ženě, znamená uskutečnit onen transcendentní záměr a umožnit projev stvořitelské moci Boha. Obšťastnění plynoucí z konkretizace této přitažlivosti není nutně podmíněno explicitní vírou v božský původ onoho záměru. Láska má prvenství před tělesnou existencí, protože je její božskou příčinou, na níž se člověk dokonce může podílet.
Proto se člověk učí lásce ze svojí existence, která jeho vědomí předchází, přesahuje a ukotvuje v Tom, který je – Jahve, což je starozákonní jméno »Boha, který je láska«, jak upřesňuje sv. Jan v Novém zákoně. Rodina učí Bohu.
Napodobování manželství osobami téhož pohlaví je výrazem nepřijetí danosti vlastní existence, nikoli pouhým nedodržením jakéhosi mravního imperativu. Hřích proti šestému přikázání je ostatně velmi přesně teologicky zreflektován a má definici, kterou občas není na škodu si připomenout. Pohlavní styk totiž nikdy není hříšným skutkem sám o sobě, nýbrž pouze v důsledku špatného úmyslu a nepatřičných okolností, to znamená pouze tím, že se neuskutečnil v manželství, zatímco v případě osob téhož pohlaví je napodobování tohoto styku bez ohledu na kvalitu úmyslu či vhodnost okolností vždycky hříchem, tedy i se státním souhlasem k takovému soužití. Právě zde však na globální úrovni dochází ke vměšování politiky do vnitřních záležitostí Boha i člověka.
Politické projekty odhlížející od lidské přirozenosti, počínaje její národnostní dimenzí a konče tou intimní, usilují vlastně o její převýchovu, snaží se ji přetvořit, ba znetvořit ideologicky, technokraticky a biotechnologicky. Mají stále stejnou inspiraci, pocházejí z téže dílny snah o ovládnutí lidí. Jsou to vějičky téhož ducha, který odporuje Stvořiteli, byť jenom tím, že lže. A třebaže na počátku dějin obelhal a svedl člověka ke spolupráci na tomto odporu, čímž ovládl tento svět, byl na Golgotě poražen, jak se ukáže - již zcela nepopiratelně - na jejich konci.
Není bez zajímavosti, že nejdůvěrnější křesťanská modlitba, kterou Ježíš učí, vrcholí prosbou za zbavení od Zlého. Tím je míněn tento duch, který ač sám stvořen, chce vládnout tělesným tvorům, jež proto zároveň vábí i zneužívá. Vábí k nezávislosti, která je ďábelskou fikcí a de facto porobou lidské svobody. Pro otce lži je totiž člověk pouze užitečným idiotem, což se ukazuje stále více tím, jak člověk deptá a ničí sám sebe. Nechat se však tváří v tvář tomuto vývoji strhnout ke zlobě, by znamenalo stát se užitečným idiotem. Opravdovou, tedy božskou reakcí je totiž pouze soucit a slitování.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
