Kábul. Malé stádce, jehož úlohou je vydávat křesťanské svědectví v zemi, sužované válkou – takto definuje poslání katolíků v Afghánistánu představený tamní církevní misie, o. Giovanni Scalese.
„Vánoce jsou v Afghanistánu poněkud výjimečné, protože je nesdílí místní, celostně muslimská populace. Je to svátek, který se týká výlučně křesťanů, a tudíž cizinců. Mnozí z nich, kteří pravidelně docházejí do kostela a patří ke křesťanskému společenství, se na Vánoce se svými rodinami vrací domů. Pro ty, kteří z mnoha různých důvodů zůstávají a účastní se liturgie, je to důležitý moment. Uvědomujeme si totiž velice silně svou identitu, to, co jsme. Skutečnost, že slavíme Kristovo narození, nám připomíná, že jsme křesťané a máme vydávat svědectví.“
Afghánistán je islámská republika, ovšem pro cizince neexistují restrikce v náboženské svobodě. Místních obyvatel se to však netýká, vysvětluje italský barnabita.
„V zemi platí islámské právo a náboženská svoboda je silně omezována, přestože ji ústava zaručuje. Je tu několik náboženských menšin – hinduisté, sikhové. Křesťanská náboženská menšina neexistuje – je to prostě malá skupina lidí, jejíž jádro tvoří řeholníci, kteří se tu usadili stabilněji než kupříkladu členové diplomatických sborů, vojáci, zaměstnanci mezinárodních organizací anebo humanitárních sdružení. Působí tu tři řeholní společenství – jezuité, sestry Matky Terezy a jedna komunita tvořená vícero kongregacemi. Jsme skutečně malé stádce, ale naše přítomnost není bezvýznamná.“
V Afghánistánu se už několik desetiletí válčí. Spojené státy nyní ohlásily snížení svých jednotek na polovinu, velkou část území kontroluje hnutí Taliban. Jak se žije v této zemi?
„V Afghánistánu dosud nelze hovořit o bezpečí, pokračují atentáty, žije se ve strachu. V poslední době ale vnímám určitý optimismus. Uskutečnila se řada setkání na národní a mezinárodní rovině – hnutí Taliban se některých účastnilo a jeví ochotu k ukončení této situace, která trvá už 17 let. Lidé, které už unavuje nekonečná válka, doufají v mírové řešení a v zachování určitých demokratických výdobytků, kterých bylo dosaženo. Příkladem mohou být říjnové parlamentní volby, které navzdory objektivním omezením
vypovídají o počáteční demokratické zralosti afghánského národa. Existují sice obavy z přesunu teroristů ze Sýrie, ale v případě definitivního odchodu mezinárodních jednotek podle mého názoru nehrozí riziko k návratu do stavu před válkou, tedy do uzavřenosti a nesvobody Talebanu.“
Jak církev vstupuje do kontaktu s místní realitou?
„Prostřednictvím zmíněných tří řeholních komunit. Jezuité působí ve školství, sestry Matky Terezy mají sirotčinec pro opuštěné děti a pomáhají několika stovkám rodin v nouzi. Komunita nazvaná „Pro děti z Kábulu“, kterou tvoří řeholníci a řeholnice různých kongregací, spravuje malou školu pro mentálně postižené děti, aby je připravila na zapojení do veřejného školství. Jsou to malá, ale významná znamení. Vánoce nám připomínají, proč jsme tady. Ačkoli naše činnost není pastorační, nýbrž převážně humanitární, církev ji koná z mnohem hlubších, duchovních důvodů.“
Uvedl pro naše mikrofony církevní představený katolické misie v Afghánistánu.
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
