Je zapotřebí překonat povrchní chápání vztahu mezi kněžími a laiky, jako by šlo o nějakou čistě „politickou“ záležitost, týkající se pastorační strategie nebo pouhého vzájemného lidského soužití. Jde o něco mnohem důležitějšího, co má kořeny ve správném chápání církve.
Kněží i laici jsou totiž ustanoveni navzájem jedni vůči druhým a jejich vnitřní spolupráce je nezbytná pro jednotu církve, která má svým posláním ve světě dát zazářit jedinému Kristovu tajemství.
To vyžaduje, aby kněží byli připravováni a formováni podle přesné orientace, kterou ukazuje dokument Kongregace pro klérus Ratio fundamentalis institutionis sacerdotalis (česky „Dar kněžského povolání“, sekretariát ČBK 2017). Především je třeba pomoci kandidátům služebného kněžství přijmout a integrovat do svého života správné pojetí církve, samozřejmě, spolu s oním celkem lidských, duchovních, intelektuálních a pastoračních ctností, které jim propůjčí skutečnou zralost, vyváženost a průzračnost ve vztazích a připodobní je Kristu, aby mohli být pastýři ve službě Božího lidu.
Pro budoucí kněze je dialog a spolupráce s laiky stále zásadnějším aspektem pastoračního stylu, jehož dosažení závisí především na doprovázení kandidátů kněžství a na uplatňování dostupných nástrojů formace. Jen tak budou moci překonat každé pokušení narcismu a naučit se dělit o svoji práci s bratry.
Dokument Ratio fundamentalis načrtává fyziognomii kněžské identity v rámci Božího lidu. Jak připomíná Druhý vatikánský koncil, povahu a poslání kněží je nutno chápat v rámci církve, Božího lidu, Kristova těla a chrámu Ducha Svatého, jehož službě zasvěcují svůj život“ (n.30). Poněvadž je celé společenství věřících pomazáno Duchem svatým a utvářeno jako viditelná svátost pro spásu světa a kněžský lid, praví Ratio, že „jednota a důstojnost křestního povolání předcházejí všem rozdílnostem ve službě“ (č.31), a proto – jak uvádí také dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis - je třeba chápat kněžství jako službu slávě Boží a bratřím laikům. Zároveň Ratio doporučuje „vychovávat budoucí kněze tak, aby neupadali do »klerikalismu«“ (č.33).
Dále je třeba rozpoznat specifičnost služebného kněžství. Bude obtížné prosadit tuto nezbytnou interakci služebného kněžství a všeobecného kněžství laiků, pokud kněží – trochu vlivem zodpovědnosti, jež na nich leží, ale někdy i přepjatého protagonismu, strachu někoho něčím pověřit nebo kvůli touze mít všechno pod kontrolou – budou nadále vykonávat někdy náročné a vyčerpávající práce, jež přísluší spíše laickému charismatu a laici by je mohli plnit kompetentněji.
Nikoli náhodou v přípravném dotazníku k říjnové biskupské synodě jeden mladík napsal: „Když se kněží nemusejí zaobírat finančními a organizačními úkoly, mohou se soustředit na pastoraci a svátostnou službu, která se týká života lidí.“ Je to pozoruhodná provokace, která nabádá, aby kněží během formace byli vedeni ke stále jasnějšímu vědomí specifičnosti svojí služby a duchovních a pastoračních priorit, jimž je třeba věnovat pozornost.
S cílem pěstovat interakci mezi služebným kněžstvím a laickou služebností stanovuje Ratio, aby v kněžském semináři stabilně působili také kvalitní zástupci laického i zasvěceného životního stavu. Jedině tak se totiž budou moci seminaristé naučit doceňovat „různá charismata přítomná v diecézním společenství, neboť kněz je povolán k tomu, aby byl v rámci církve animátorem různých charismat“.
V posledku jde o to formovat takové budoucí kněze, kteří nikdy neztratí smysl příslušnosti k církvi, ke konkrétní komunitě, která je zrodila k víře a ke služebnému povolání. Kněz je připodobněn ke Kristu, Dobrému pastýři, a je povolán pohroužit se do konkrétního života lidu, který je mu svěřen, doprovázet lidi v životních úskalích, trpělivě a laskavě naslouchat jejich těžkostem, povzbuzovat je v jejich plánech a nadějích, pozvedat z pádů a únavy a za každých životních okolností nabízet útěchu slova a svátostí.
Nezbytná interakce mezi služebným kněžstvím a laickou služebností je zásadní a neodmyslitelný bod pro evangelizační výzvy, před nimiž církev stojí. O to více bude evangelizace možná, oč více zaměří pozornost na formaci kandidátů služebného kněžství i zodpovědného a uvědomělého laikátu. Stále více je zapotřebí křesťanského lidu, vzdělaného ve škole slova, zakořeněného živou a vřelou spiritualitou v činorodém dosvědčování evangelia a Božího království ve všech oblastech veřejného a sociálního života; zároveň je třeba formovat takové kněze, kteří jdou s lidem, kráčejí uprostřed bratří a stávají se jejich služebníky činorodou láskou.
Článek kardinála Beniamina Stelly, prefekta vatikánské Kongregace pro klérus, z deníku L´Osservatore Romano 15.-16. prosince 2018,
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
