Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři, dobrý den!
Děkuji za vaši návštěvu, rád vás vidím. Připomínáte si letos 50. výročí založení Koleje Del Gesù z iniciativy otce Arrupeho v roce 1968. Po padesáti letech, tedy na jubileum, jak říká Písmo, „se každý vrátí ke svému majetku a své rodině“ (Lv 25,10). Nikdo však nemusí balit kufry! Všichni jste povoláni vrátit se na „místo“, které je vaše, a „toužit po tom, co je podstatné a prvořadé“ (Sv. Petr Faber, Memoriale, 63; česky Krátký život, dlouhé cesty, Refugium, Velehrad 2004, str. 68); znovu navštívit rodinu, v níž vás zrodil Bůh a kde jste slíbili, že Mu budete patřit. Bůh vás založil jako Jezuity, vaše jubileum je okamžikem milosti, abyste vzpomínali a cítili s církví, v Tovaryšstvu a přináležitosti, které mají své jméno: Ježíš. Vzpomínat znamená znovu pokládat základy v Ježíši, v jeho životě. Znamená to zřetelně zamítnout pokušení žít pouze pro sebe, potvrdit, že stejně jako Ježíš existujeme pro Otce (srov. Jan 6,57), že jako Ježíš musíme žít , abychom sloužili a nikoli abychom si nechali sloužit (srov. Mk 10,45). Vzpomínat znamená rozumem i vůlí opakovat, že pro život jezuity postačí Pánova Pascha. Nic dalšího není třeba. Je užitečné zopakovat si druhý týden Exercicií a tak obnovit svoje základy na Ježíšově životě, cestou Paschy. Formovat totiž znamená především zakládat.

Tady si dovolím dát radu: vraťte se k rozmluvě o službě, abyste byli jako Ježíš, abyste napodobili Ježíše, který se zřekl sám sebe, ponížil se a byl poslušný až k smrti. Tato rozmluva tě zavede až k prosbě o snášení pomluv, pronásledování a ponižování. Toto je kriterium bratři! Pokud to někdo nedokáže, ať promluví se svým spirituálem. Napodobit Ježíše na cestě, kterou se vydal, jak říká Pavel (Flp 2,7), a nemít strach o to prosit, protože je to jedno z blahoslavenství: „Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost...“ (Mt 5,11). Toto je vaše cesta. Nedokážete-li tuto rozmluvu vykonat v srdci, darovat svůj život a s přesvědčením vznést tuto prosbu, nebudete dobře zakořeněni.

Položit základy je tedy první sloveso, které vám chci zanechat. Psal o tom sv. František Xaverský, jehož svátek připadá na dnešek: „Prosím vás, ve všech svých věcech mějte své základy  plně v Bohu“ (List č. 90 z Kagošimy). Takto se nevyskytne žádné protivenství, na které byste nebyli připraveni. Obýváte dům, kde sv. Ignác žil, napsal Konstituce a odkud vyslal první Tovaryše na misie ve světě. Opírejte se o počátky. Je to milost těchto římských let, milost základů, milost počátků. A vy jste líhní, která přináší svět do Říma a Řím do světa, Tovaryšstvo v srdci církve a církev v srdci Tovaryšstva.

Druhým slovesem je růst. V těchto letech jste povoláni růst, zapouštět kořeny. Strom vyrůstá z kořenů, které nejsou vidět, ale drží všechno. Přestane dávat plody nikoli proto, že má málo větví, nýbrž vyschnou-li kořeny. Mít kořeny znamená mít dobře naroubouvané srdce, které je v Bohu schopno se rozšířit. Bohu, který je semper maior, odpovídá  magis života, průzračné a pronikavé nadšení, plamen žhnoucí zevnitř, kladná a stále rostoucí tenze, která odmítá každý ústupek. Je to ono „běda, kdybych nehlásal evangelium,“ svatého Pavla (1 Kor 9,16), a „nezastavil jsem se ani na okamžik“ svatého Františka Xaverského (List č. 20 svatému Ignáci), a to, co vedlo svatého Alberta Hurtada, aby byl hrotem v umdlévajících údech církve. Pokud se srdce nerozšiřuje, zakrňuje. Nezapomeňte na to. Chybí-li růst, chřadne se.

Není růstu bez krizí – nemějte strach z krizí, nemějte strach - tak jako není ovoce bez prořezávání, není ani vítězství bez boje. Růst, zapouštět kořeny znamená bezustání bojovat proti veškerému duchovnímu zesvětštění, které je tím nejhorším zlem, které se nám může přihodit, jak říkával otec de Lubac. Pokud kořeny napadne mondénnost, můžeme se rozloučit s plody i s rostlinou. A pro mne je toto nebezpečí v této době nejsilnější. Duchovní zesvětštění, které tě zavede do klerikalismu a tak dál... Pokud je naopak růst neustálým „agere contra“, bojem proti vlastnímu egu, urodí se  mnoho ovoce. A zatímco nepřátelský duch se nebude vzdávat pokusů, v nichž vás chce přesvědčit k hledání vlastních „útěch“, podsouvaje vám, že nejlepší život je tam, kde máte, co chcete, přátelský duch vás bude s jemností povzbuzovat k dobrému, k růstu v pokorné poslušnosti, povede vás kupředu bez křečí a nespokojenosti, v onom pokoji, jenž pochází pouze od Boha. Někdo se špatnou myšlenkou by mohl říci: »Ale to je pelagianismus!«. Nikoli, to je konfrontace s Ukřižovaným Kristem, se kterým rozmlouváš, jak jsem řekl výše, protože touto cestou lze jít pouze s Pánovou milostí.

Chtěl bych zde ocitovat dvě pozitivní znamení, svobodu a poslušnost, dvě ctnosti, které postupují a jdou spolu. Svoboda je podstatná, protože „kde je duch Páně, tam je svoboda“ (2 Kor 3,17). Boží Duch mluví svobodně ke každému prostřednictvím citů a myšlenek; nemůže obsažen v soupisech, nýbrž přijat srdcem, na cestě, svobodnými syny a nikoli otroky. Přeji vám, abyste byli svobodnými syny, sjednocenými v odlišnostech a bojujícími denně o dosažení ještě větší svobody, totiž svobody od sebe sama. Modlitba vám bude obrovskou pomocí. Nikdy neopomíjejte modlitbu. To je odkaz, který nám zanechal otec Arrupe, jeho „labutí píseň“. Přečtěte si onu výzvu, onu přednášku, kterou pronesl k jezuitům v uprchlickém táboře v Thajsku, po ní nasedl na letadlo a když přistál v Římě, stihla jej mrtvice. Svoboda jde ruku v ruce s poslušností. Stejně jako pro Ježíše je i pro nás pokrmem života konat vůli Otce (srov. Jan 4,34) i otců, které nám dává církev. Svobodní a poslušní podle příkladu svatého Ignáce, když musel dlouhou dobu čekat na přijetí ve Villa d´Este, byl mírný a zároveň rozhodný, a v naprosté svobodě předložil papeži naprostou poslušnost Tovaryšstva, a to v církvi, která zajisté nevynikala evangelními mravy. V tom je pohotovost zralého a dobře rostlého jezuity.

Svoboda a poslušnost dávají život kreativnímu jednání vůči představenému. Jednou jsem řekl skupině jezuitů (2.8. 2018) , kteří se připravovali na roli představených, že Generál Tovaryšstva byl pastýřem „stádce rosniček“, protože iniciativní jezuitská svoboda táhne ubohého představeného sem a tam. Vytváří jednotu nikoli s mírnými ovcemi, nýbrž rosničkami! To je pravda a je to důležité. V čem však spočívá záruka jednoty s představeným? Ve vydávání počtu ze svědomí. Toto, prosím vás, nikdy nepomíjejte, protože to dává představenému možnost toto „stádce rosniček“ řídit a vést k diferencované harmonii, protože tě zná. A zítra budeš počet ze svědomí přijímat ty od něho, protože jsme všichni bratři, kteří se dobře známe. Svoboda, poslušnost a počet ze svědomí jako metoda, jako cesta.

Položit základy, růst a nakonec zrát. To je třetí sloveso. Zrání neprobíhá v kořenech a v kmeni, nýbrž v ovoci, které dá novými semeny zemi plodnost. Tady vstupuje do hry poslání, důvěrná obeznámenost s dnešní situací, péče o svět, který Bůh miluje. Svatý Pavel VI. řekl: „Kdekoli v církvi, i v nejobtížnějších a nejnedosažitelnějších oblastech, na křižovatkách ideologií, v sociálních příkopech, tam kde se střetávají žhavé požadavky člověka a nepomíjivé poselství evangelia - tam byli a jsou jezuité“ (Promluva u příležitosti XXXII. generální kongregace Tovaryšstva Ježíšova, 3. prosince 1974). Tato slova jsou z jednoho poselství, které je podle mne asi tím nejhlubším, co nějaký papež řekl o Tovaryšstvu. Do nejzapeklitějších, mezních situací, do pouští lidskosti – právě tam je povolán jezuita. Může se tam ocitnout jako beránek mezi vlky, avšak nemá bojovat proti vlkům, má pouze zůstat beránkem. Takto jej totiž Pastýř nalezne tam, kde je jeho beránek (srov. Sv. Jan Zlatoústý, Homilie 33 k Matoušovu evangeliu).

K tomuto poslání přispívá nadšení a studijní kázeň. Vždycky vám bude prospívat, budete-li přistupovat ke službě Slova a službě útěchy. Tady se dotknete těla, které Slovo přijalo. Když totiž pohladíte trpící údy Krista, zvětší se důvěrnost ve vztahu ke Vtělenému Slovu. Nelekejte se utrpení, které uvidíte. Přinášejte je Ukřižovanému. Přínáší se tam v eucharistii, kde načerpáte trpělivou lásku, která umí v každé době obejmout ty, kdo jsou křižováni. Tak zraje také trpělivost spolu s nadějí, protože jsou to dvojčata a rostou spolu.  Nemějte strach plakat v kontaktu s tvrdými situacemi. Jsou to kapky, jež svlažují a oslazují život. Slzy soucitu očišťují srdce i city.

Když se na vás dívám, vidím mezinárodní komunitu povolanou ke společnému růstu a zrání. Kolej Del Gesù je a má být aktivní cvičebnou v umění žít společně s druhým. Nejde jen o to rozumět si a mít se rádi - a někdy se taky možná snášet – ale vzájemně nést svoje břemena (srov. Gal 6,2). A to nejenom břemena vzájemných slabostí, ale i odlišnosti životních příběhů, kultur a národní paměti. Velice vám prospěje, budete-li sdílet a objevovat radosti a opravdové problémy světa prostřednictvím bratra, který je po vašem boku, a objímat v něm nejenom to, co je zajímavé a okouzlující, nýbrž také úzkosti a naděje jeho církve a lidu. Rozšiřujte hranice a neustále přenášejte horizont trochu dál. Požehnání, jež vám dávám, kéž dosáhne do vašich zemí, a pomůže vám klást základy, růst a zrát k větší slávě Boží. Děkuji vám a prosím vás modlete se za mne.
Děkuji.

Přeložil Milan Glaser