Nový portál Vatikánského rozhlasu

Podívejme se na tři činy vykonané Ježíšem v evangeliu.
První. Odchází za plného dne. Opouští zástup ve chvíli úspěchu, kdy byl oslavován za rozmnožení chlebů. Učedníci si chtěli užívat slávy, ale On je přiměl k odchodu a rozpustil zástupy (srov. Mt 14,22-23). Lidé Jej hledali, ale On se uchýlil do samoty, a když nastal večer, vystoupil na horu a sám se modlil. Potom uprostřed noci sestoupil dolů a kráčel po vzdouvajícím se moři. V tom všem jde Ježíš proti proudu. Nejprve opouští úspěch a potom poklid. Učí nás odvaze opustit jak úspěch, který nadouvá srdce, tak poklid, který uspává duši.

Odejít kam? K Bohu v modlitbě a k potřebným v lásce. Pravými poklady života jsou Bůh a bližní. Vystupovat k Bohu a sestupovat k bratřím – to je trasa, kterou ukazuje Ježíš. Odrazuje nás od nerušené pastvy v nížinách života, od zahálčivého živoření v drobných všedních zadostiučiněních. Ježíšovi učedníci nejsou určeni k předvídatelnému poklidu normálního života. Jako Pán Ježíš žijí na svojí cestě, nezatíženi a připraveni opustit časnou slávu, a varují se lpění na pomíjivostech. Křesťan ví, že jeho vlast je jinde, ví, že už nyní – jak připomíná apoštol Pavel ve druhém čtení – je spoluobčanem ostatních křesťanů a členem Boží rodiny (srov. Ef  2,19). Je agilním poutníkem života. Nežijeme pro hromadění, naše radost spočívá v opouštění toho, co pomíjí, a v držení toho, co trvá. Prosme Boha o připodobnění církvi, kterou líčí první čtení a která je stále v pohybu, osvědčena v opouštění a věrná ve službě (srov. Sk 28,11-14). Probuď nás, Pane, ze zahálčivého poklidu, ze závětří našich bezpečných přístavů. Uvolni nás z kotvišť sebevztažnosti, která tíží život, osvoboď nás od hledání našich úspěchů. Uč nás, Pane, umění opouštět  a vydávat se Tvou životní trasou: k Bohu a k bližnímu.

Druhý čin. Ježíš povzbuzuje uprostřed noci. Přichází ke svým za tmy, »po moři« (Mt 14, 25). Ve skutečnosti je to jezero, avšak moře a jeho temné hlubiny evokovaly v té době síly zla. Jinými slovy, Ježíš vychází vstříc svým učedníkům tím, že potírá zlovolné nepřátele člověka. Takový je význam tohoto znamení, které není oslavnou manifestací moci, nýbrž zjevením, jež nás ujišťuje, že Ježíš, pouze Ježíš, vítězí nad našimi nepřáteli: ďáblem, hříchem, smrtí, strachem, zesvětštěním. I dnes nám praví: »Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!« (Mt 14,27).

Bárka našeho života je často zmítána vlnami a větrem. A když jsou vody klidné, zanedlouho se opět začnou vzdouvat. Potýkáme se tak s chvilkovými bouřemi, jež působí dojmem, že jsou našimi jedinými problémy. Problémem však není bouře této chvíle, nýbrž způsob životní navigace. Tajemstvím dobré navigace je Ježíš pozvaný na palubu. Kormidlo života je třeba svěřit Jemu, protože On je Tím, kdo určuje trasu. Pouze On totiž dává život ve smrti a naději v bolesti. Pouze On uzdravuje srdce odpuštěním a vysvobozuje ze strachu důvěrou. Pozvěme dnes Ježíše na loďku života. Jako učedníci zakoušejme, že je-li na palubě On, vichr se utiší (srov. 32) a nikdy nedojde ke ztroskotání. S Ním na palubě nikdy není možné se potopit. Jedině s Ježíšem jsme také my schopni povzbuzovat. Velice je zapotřebí lidí, kteří umějí povzbudit, nikoli však prázdnými slovy, nýbrž slovy života, skutky života. Pravá útěcha se dává v Ježíšově jménu. Nikoli formální a laciná útěcha, nýbrž Ježíšova přítomnost posiluje. Povzbuď nás, Pane, abychom, potěšeni Tebou, byli pravými těšiteli druhých.

Třetí Ježíšův čin. Uprostřed bouře vztahuje ruku (srov. v.31). Přitáhl Petra, který dostal strach, zapochyboval, začal se topit a zvolal: »Pane, zachraň mě!« (v.30). Můžeme se vcítit do Petra. Jsme malověrní a jsme tady, abychom žebrali o záchranu. Jsme ochuzeni o pravý život a potřebujeme vztaženou Pánovu ruku, která nás vyprostí ze zla. To je počátek víry, totiž zřeknout se domýšlivého přesvědčení, že jsme pořádní věřící, schopní a autonomní, a uznat, že potřebujeme záchranu. Víra roste v ovzduší, které vznikne, jsou-li spolu ti, kdo se nestaví na piedestal, nýbrž potřebují a žádají pomoc. Žít víru v kontaktu s těmi, kdo jsou v nouzi, je proto důležité pro nás všechny. Není to sociologická volba, není to móda jednoho pontifikátu, nýbrž teologický požadavek. Uznat, že jsme žebráky prosícími o spásu, bratry a sestry všech, ale zejména chudých, které upřednostňuje Pán. Tak načerpáme evangelního ducha, »vždyť duch chudoby a lásky je slávou a znamením Kristovy církve« (Gaudium et spes, 88).

Ježíš vyslyšel Petrovo volání. Prosme o milost slyšet volání toho, kdo se ocitl ve vzedmutých vodách. Volání chudých: uskřípnuté volání dětí, jež nemohou přijít na svět; maličkých, jež strádají hladem; dětí zvyklých spíše na děsivý lomoz zbraní než na radostný výskot při hraní. Je to volání skartovaných a opuštěných starců. Je to volání toho, kdo čelí životní bouři bez blízkosti přátel. Je to volání toho, kdo musí utéci, opustit dům a půdu a je bez příbytku. Je to volání celých populací, jimž jsou upírány jejich přírodní zdroje. Je to volání mnoha Lazarů, kteří pláčou, zatímco nemnoho boháčů pořádá hostiny z toho, co podle  spravedlnosti patří všem. Nespravedlnost je perverzním kořenem chudoby. Volání chudých se každým dnem stává silnější, ale také se mu méně naslouchá. Každý den je mocnější, méně se mu naslouchá a je přehlušováno halasem několika boháčů, kterých je stále méně a jsou stále bohatší.

K pošlapané lidské důstojnosti se často přistupuje se založenýma nebo rozhozenýma rukama, v bezmoci před temnou silou zla. Křesťan však nemůže zůstat s rukama založenýma, lhostejnýma či fatalisticky rozhozenýma. Nikoli. Věřící vztahuje ruku jako ji Ježíš podává jemu. Bůh volání chudých slyší, ale my – ptám se? Máme oči k vidění, uši k slyšení a ruce k podání pomoci anebo stále opakujeme „až zítra“? „Silným hlasem chudých jakoby se sám Kristus dovolával lásky svých učedníků“ (Gaudium et spes, 88). Žádá nás, abychom Jej rozpoznali v hladovém, v žíznivém, v cizinci zbavenému důstojnosti, v nemocném a vězněném (srov. Mt 25,35-36).

Pán vztahuje ruku: je to nezištný čin, nikoli povinný. A tak se koná. Nejsme povoláni prokazovat dobro pouze tomu, kdo nás má rád. Oplatit je normální, ale Ježíš požaduje zacházet dál (srov. Mt 5,46): dát tomu, kdo nemůže vrátit, to znamená mít rád zdarma (srov. Lk 6,32-36). Pohleďme na svoje dny: dělám něco nezištně? Dělám něco pro někoho, kdo nemůže ničím oplatit? Takto podaná ruka bude naším pravým bohatstvím v nebi.

Vztáhni k nám ruku, Pane, a vyprosť nás. Pomoz nám, abychom uměli mít rádi tak jako máš rád Ty. Nauč nás opustit, co je pomíjivé, povzbudit toho, kdo je nám po boku, a nezištně dávat potřebnému. Amen.

Přeložil Milan Glaser