Nový portál Vatikánského rozhlasu

Druhé čtení nám řeklo, že „Boží slovo je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč“ (Žid 4,12). Je tomu právě tak: Boží Slovo není jenom soubor pravd nebo povzbudivé duchovní vyprávění, nikoli, je to živé Slovo, které se života dotýká a proměňuje ho. Ježíš, který je živým Slovem Božím, takto osobně promlouvá k našim srdcím.

Evangelium nás zve především na setkání s Pánem podle příkladu »nějakého člověka«, který k němu »přiběhl« (Mk 10,17). S tímto člověkem, jehož jméno text neuvádí, jako by naznačoval, že může představovat každého z nás, se můžeme ztotožnit. Klade Ježíšovi otázku, jak „dostat věčný život“ (srov. v.17). Prosí o život věčný, o plný život. Kdo z nás by jej nechtěl? Všimněme si však, že o něj žádá jako by to byl nějaký majetek, který lze mít, či obdržené vlastnictví, které lze získat vlastními silami. A aby se mu jej dostalo, dodržoval od dětství přikázání, a k dosažení tohoto cíle je ochoten dodržovat i další. Proto se ptá: »Co musím dělat, abych dostal?«.

Ježíšova odpověď jej zaskočí. Pán na něho pohlédl s láskou (v. 21). Ježíš mění perspektivu a přechází od předpisů dodržovaných za účelem získat odměnu k nezištné a naprosté lásce. Onen člověk mluvil v kategoriích poptávky a nabídky, Ježíš navrhuje lásku. Žádá od něho, aby přešel od dodržování zákonů k sebedarování, od starání se o sebe k přebývání s Ním. A činí mu „vyhrocenou“ životní nabídku: »Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým [...] Pak přijď a následuj mě« (v.21). Také tobě Ježíš praví: „přijď a následuj mě!“ Přijď, nestůj bez hnutí, protože k přebývání s Ježíšem nestačí nedělat zlo. Následuj mě: nejdi za Ježíšem pouze, když se ti to hodí, nýbrž hledej ho každý den; nespokoj se s dodržováním předpisů, rozdáním pár almužen a recitací nějaké té modlitby. Najdi v Něm Boha, který tě miluje neustále, smysl svého života a sílu k sebedarování.

Ježíš říká: »Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým«. Pán netvoří teorie o chudobě a bohatství, ale jde přímo k životu. Žádá tě, abys nechal všeho, co tíží tvoje srdce, vzdal ses majetku a udělal místo Jemu, jedinému dobru. Nelze doopravdy následovat Ježíše, když jsme obtíženi věcmi. Jestliže srdce překypuje majetkem, nemá místo pro Pána, který se stává jen jednou z věcí. Proto je bohatství nebezpečné a – jak říká Ježíš – dokonce ztěžuje spásu. Nikoli proto, že by Bůh byl přísný, nikoli! Problém je na naší straně: naše přílišné vlastnictví a naše přílišná žádostivost nás dusí, dusí naše srdce a činí neschopnými lásky. Proto svatý Pavel připomíná, že »kořenem všeho zla je láska k penězům« (1 Tim 6,10). Vidíme, že tam, kde jsou peníze středem, není místo pro Boha a není místo ani pro člověka.

Ježíš je radikální. Dává všechno a žádá všechno, dává veškerou lásku a žádá nerozdělené srdce. I dnes se nám dává jako živý Chléb, můžeme mu za to dát výměnou drobty? Tomu, který se stal naším služebníkem, když se kvůli nám vydal až na kříž, nemůžeme odpovědět jen dodržováním nějakého předpisu. Tomu, který nám nabízí život věčný, nemůžeme dát pár volných chvil. Ježíš se nespokojí s nějakou „úrokovou mírou lásky“, nemůžeme Jej mít rádi na dvacet, padesát či šedesát procent. Buď všechno anebo nic.

Drazí bratři a sestry, naše srdce je jako magnet, nechává se přitahovat láskou, avšak může přilnout jen částečně a musí volit: buď bude milovat Boha anebo světské bohatství (srov. Mt 6,24); buď bude žít pro lásku nebo pro sebe (srov. Mk 8,35). Ptejme se, na jaké straně jsme. Ptejme se, v jakém bodě jsme s naší láskou k Bohu. Spokojíme se s nějakým předpisem anebo následujeme Ježíše jako zamilovaní, opravdu ochotní se pro Něho něčeho zříci? Ježíš se ptá každého z nás a nás všech jakožto putující církve: jsme církví, která jenom káže dobrá přikázání anebo církví-nevěstou, která se nechává strhnout láskou k svému Pánu? Následujeme Jej opravdu anebo se vracíme na cesty světa jako onen člověk? Zkrátka, stačí nám Ježíš anebo hledáme světské jistoty? Prosme o milost, abychom uměli z lásky opustit, opustit bohatství, opustit stesk po hlavních rolích a moci, opustit struktury, které již neodpovídají evangelní zvěsti, břemena, která brzdí misijní poslání, a nástrahy, které nás váží k tomuto světu. Neposkočíme-li v lásce kupředu, pak se náš život a naše církev roznemůže „egocentrickým zalíbením“ (Evangelii gaudium, 95), bude vyhledávat radost z pomíjivého potěšení a uzavírat se do sterilního tlachání; a uvelebí se v monotonii křesťanského života, postrádajícího rozmach, kde se trochou narcismu zastírá smutek z nedosaženého naplnění.

Tak tomu bylo u onoho člověka – jak praví evangelium - »odešel zarmoucen« (v.22). Byl zakotven v předpisech a spoustě svého majetku, nedaroval srdce.  A přestože se setkal s Ježíšem, který na něho pohlédl s láskou, zesmutněl a odešel. Smutek je důkaz nenaplněné lásky. Znamení vlažného srdce. Avšak srdce, které je oproštěno od majetku a svobodně miluje Pána, šíří vždycky radost, onu radost, které je dnes velice zapotřebí. Svatý papež Pavel VI. napsal: „V srdci svých úzkostí potřebují naši současníci poznat radost a vnímat její zpěv“ (Gaudete in Domino, I). Ježíš nás dnes zve, abychom se vrátili k pramenům radosti, jimiž je setkání s Ním, odvážná volba risknout následování, chuť něco opustit a vydat se Jeho cestou. Svatí touto cestou šli.

Tak učinil Pavel VI., podle příkladu apoštola, jehož jméno si zvolil. Jako on dal život evangeliu, překročil nové hranice a skrze hlásání a dialog se stal Kristovým svědkem, prorokem extrovertní církve, která se dívá ke vzdáleným a pečuje o chudé. Pavel VI. uprostřed námah a nepochopení horlivě dosvědčoval krásu a radost plynoucí z toho, že následoval Ježíše. Dnes nás znovu vybízí, spolu s koncilem, jehož byl moudrým kormidelníkem, abychom žili podle svého společného povolání: všeobecného povolání ke svatosti. Žádné polovičatosti, nýbrž svatost. Je krásné, že spolu s ním a mezi dalšími dnešními svatými a světicemi, je také mons. Romero, který opustil světské jistoty, dokonce i vlastní bezpečí, aby podle evangelia daroval život, byl nablízku chudým a svému lidu a jeho srdce bylo zmagnetizováno Ježíšem a bratřími. Totéž můžeme říci o Francescovi Spinellim, Vincenzu Romanovi, Marii Katharině Kasperové, Nazarii Ignácii od svaté Terezie od Ježíše a také o našem mladíkovi z Abruzza a Neapole, Nunziovi Sulpriziovi, mladém, odvážném a pokorném světci, který se uměl setkávat s Ježíšem v utrpení, mlčení a sebedarování. Všichni tito svatí v různých kontextech tlumočili svými životy dnešní Slovo, nikoli vlažně či vypočítavě, nýbrž nadšeně riskovali a odevzdávali. Bratři a sestry, kéž nám Pán pomáhá napodobovat jejich příklad.

Přeložil Milan Glaser