Nový portál Vatikánského rozhlasu

Právě před rokem římský biskup komentoval v rozhovoru s italským knězem Marcem Pozzou modlitbu Páně; dnes Vatikánské nakladatelství (ve spolupráci s italskou mediální skupinou Rizzoli) vydává nové knižní interwiev ve stejném obsazení, tentokrát nad mariánskou modlitbou Zdrávas Maria. Přinášíme vám výňatky z knihy tak, jak je otiskl deník L´Osservatore Romano (8.-9.10.2018):


V evangeliích Maria vystupuje jako žena skoupá na slovo, nepronáší významné projevy a nestaví se do popředí, nýbrž svým pozorným pohledem pečuje o život a poslání svého Syna, a tudíž o všechno, co On miluje. Takto dokázala uchovat počátky prvotního křesťanského společenství a naučila se být matkou zástupů. Byla nablízku nejrůznějším situacím, aby zasévala naději. Doprovázela kříže svých dětí, jimiž jsou zatěžováni v tichosti srdce. Kolik úcty, kolik svatyní a kaplí v nejodlehlejších místech, kolik mariánských vyobrazení rozptýlených po našich domovech nám připomíná tuto pravdu.

Maria nám dala mateřskou vřelost, kterou nás zahaluje vprostřed těžkostí; ono mateřské teplo, které nikomu a ničemu nedovolí, aby v rámci církve uhasil revoluci něhy zahájenou jejím Synem. Tam, kde je matka, je také laskavost. Maria nám svým mateřstvím ukazuje, že pokora a křehkost nejsou ctnostmi slabých, nýbrž silných. Učí nás, že není třeba týrat druhé, abychom si připadali důležitě (srov. Evangelii gaudium, 288). Svatý věřící lid Boží ji odjakživa uznával za svatou Boží Matku a jako takovou ji také zdravil. (...)

Matky jsou nejsilnějším protilékem na naše individualistické sklony, naši uzavřenost a apatii. Společnost bez matek by byla nejenom chladná, nýbrž ztratila by srdce, přišla by o „příchuť rodiny“. Společnost bez matek by byla nelítostnou společností, která by ponechala prostor pouze kalkulu a spekulaci. Matky totiž, a to i v nejhorších chvílích, dokážou dosvědčovat něhu, bezvýhradnou oddanost, sílu naděje. Naučil jsem se mnohému od matek, které mají děti ve vězení, anebo upoutané na nemocniční lůžko či zotročené drogovou závislostí a které se, navzdory chladu či horku, dešti či suchu nevzdávají a nadále zápasí, aby jim dokázaly dát to nejlepší. Anebo od oněch matek, které v uprchlických táborech či dokonce vprostřed války, dokážou obejmout a podpořit své děti v utrpení. Matky, které doslova vydávají život, aby se žádné z jejich dětí neztratilo. Tam, kde je matka, je také jednota, příslušnost, příslušnost dětí (...).

Mnohokrát jsem autobusem projížděl před vězením Villa Devoto v Buenos Aires. Stával tam vždy zástup žen, který všichni viděli. Čekaly tam, aby navštívily své syny, a není těžké si představit, čemu asi byly vystaveny – ponižování, prohlídkám...jim však na tom nezáleželo, protože to dělaly pro dítě. Ať si mne třeba pošlapou, důležité je dítě. Také Marii záleželo na Synu, nikoli na poznámkách okolí. Proto stála na Kalvárii, avšak také tam ji Syn opouští, a to nejenom kvůli tomu, že odchází ze života. Říká jí: „Nyní budeš mít jiné děti“ a nám všem dává matku, která nás rodí na kříži.(...)

Maria nemůže být matkou zkažených lidí, protože ti jsou schopni svou matku zaprodat a spolu s ní také příslušnost k národu či rodině. Hledí si pouze vlastního zisku, ať již ekonomického, intelektuálního, politického či jiného. Činí egoistické – řekl bych, satanské – rozhodnutí: zamykají se klíčem zevnitř. Marii se pak nedaří vstoupit. Jediná modlitba za uzavřené, zkažené lidi je prosit za zemětřesení, které by jimi otřáslo natolik, aby si uvědomili, že svět jimi nezačíná, ani nekončí. Lidé, kteří se takto uzavírají, nepotřebují matku, otce, rodinu, vlast či národní příslušnost, protože pěstují výhradně sobectví, jehož otcem je ďábel.

Maria je matkou nás všech hříšníků, od největšího do nejmenšího světce. Je to maminka. Vzpomínám na svou maminku, která o nás pěti dětech říkávala: „Mé děti jsou jako prsty na ruce, jeden se liší od druhého. Když se ale píchnu do jednoho prstu, vnímám tutéž bolest, kterou bych cítila, kdybych se píchla do jiného.“ Maria provází nás hříšníky na cestě, každého ve vlastním hříchu. Když vyslovujeme „Pros za nás hříšné“, znamená to: „Jsem hříšník, ale ty nás chraň“. Maria je naší ochránkyní.

Maria není ženou, která by v životních nejistotách propadala zoufalství, zejména když se zdá, že se nic neubírá správným směrem. Ani není ženou, která by násilně protestovala a brojila proti životnímu údělu, který nám často ukazuje svou nepřátelskou tvář. Je naopak ženou naslouchající – nezapomínejte, že vždy existuje hluboký vztah mezi nadějí a nasloucháním, a Maria je ženou, která naslouchá. Maria přijímá bytí tak, jak se nám odevzdává, s jeho šťastnými dny, i s tragédiemi, s nimiž bychom se nikdy nechtěli zkřížit. Až do nejvyšší Mariiny noci, kdy byl její Syn přibit na dřevo kříže.

Až do onoho dne se Maria téměř vytratila z evangelního děje – svatí pisatelé tak dávají vytušit toto postupné zastiňování její přítomnosti, její oněmělost před tajemstvím Syna, který poslouchá Otce. Maria se však znovu objevuje v klíčovém momentu, když se většina přátel ze strachu rozprchla. Matky se nedopouštějí zrady – a nikdo z nás nemůže říci, jaké utrpení bylo v onu chvíli krutější, zda smrt nevinného muže na břevně kříže, anebo agonie matky, která doprovází jeho poslední okamžiky.

Evangelia jsou úsečná a navýsost ohleduplná. Matčinu přítomnost zaznamenávají prostým slovesem: „stála“ (srov. Jan 19,25). Stála tam. Nemluví se o její reakci, zda plakala či nikoli...Nic takového, ani tah štětcem, který by popsal její bolest a na který by se pak vrhla fantazie básníků a malířů, darujících tento výjev dějinám umění či literatury. Evangelia ovšem vyslovují ono pouhé „stála“. Byla tam, v nejhorší a nejtrpčí chvíli, a trpěla se synem. „Stála“. Maria tam „stála“, prostě tam byla. Znovu ji máme před sebou, tu mladou ženu z Nazareta, které už léty prošedly vlasy a která se dosud potýká s Bohem, jehož je třeba jenom obejmout, a s životem, který se ocitl na prahu nejhustší tmy. Maria „stála“ v nejhlubší temnotě, ale „stála tam“. Neodešla.

Maria věrně zůstává pokaždé, když je třeba udržovat zažehnutou svíci v mlžném prostoru. Ani ona nevěděla o zmrtvýchvstání, které v onu chvíli její Syn zpřístupňoval všem lidem. Stála tam z věrnosti Božímu plánu, jehož se prohlásila služebnicí hned v prvním dnu svého povolání, ale také kvůli svému mateřskému pudu, který trpí pokaždé, když dítě prochází utrpením. Utrpení matek – známe tolik silných žen, které vzdorují utrpení svých dětí! S Marií se opět setkáme prvního dne církve (Sk 1,14). Ona, matka naděje, byla vprostřed společenství slabých učedníků – jeden zapřel, mnozí utekli, všichni měli strach. Ona s nimi však byla v tom nejnormálnějším smyslu slova, jako by to bylo to nejpřirozenější na světě – v prvotní církvi, zahalené světlem Vzkříšení, ale také zachvívající se prvními kroky, které měla urazit ve světě.

Z L´Osservatore Romano (8.-9.10.2018) přeložila Jana Gruberová