Nový portál Vatikánského rozhlasu

Po vyslechnutí prvního čtení o příchodu izraelského lidu, vysvobozeného z egyptského otroctví, na horu Sinaj (srov. Ex 19,1), nelze nepomyslet na vás jakožto na lid, nelze nepomyslet na celý národ Estonska a všech pobaltských zemí. Nelze nevzpomenout „zpívající revoluci“ či dva miliony lidí, kteří vytvořili živý řetěz odtud až do Vilniusu! Vy jste poznali, co je to boj za svobodu, a můžete se s oním lidem identifikovat. Prospěje nám tedy vyslechnout si, co Bůh říká Mojžíšovi, abychom porozuměli, co říká nám jakožto lidu.

Na Sinaj přišel lid, který uzřel lásku svého Boha prokazánou zázraky a divy; lid, který se rozhodl uzavřít smlouvu lásky, protože jej Bůh miloval a prokázal mu lásku už dříve. Není donucen, Bůh jej chce mít svobodným. Když říkáme, že jsme křesťané, a přijímáme určitý životní styl, činíme tak bez nátlaku, aniž by šlo o nějakou výměnu, při níž něco učiníme my, pokud něco učiní Bůh. Jsme si vědomi především toho, že Boží nabídka nic neodnímá, nýbrž naopak naplňuje a umocňuje všechna lidská očekávání. Někteří se považují za svobodné, žijí-li bez Boha nebo odděleni od Něho. Nevnímají, že takto tráví svůj život jako sirotci, bez domova, do něhož by se mohli vrátit. „Přestávají být poutníky a stávají se tuláky, kteří se točí jen kolem sebe, aniž by někam došli“ (Evangelii gaudium, 170).

Stejně jako na lidu, který vyšel z Egypta, je na nás, abychom naslouchali a hledali. Někteří si občas myslí, že moc lidu má dnes jiné parametry. Někdo mluví zvýšeným hlasem a cítí se tak bezpečněji – neustupuje, ani neváhá; někdo ke řvaní přidá hrozbu zbraní, rozestavuje vojska, má strategie... To je ten, kdo se zdá „silnějším“. To však není hledání Boží vůle, nýbrž kumulace nátlaku, jehož základem je majetek. Tento postoj v sobě skrývá odmítnutí etiky a s ní i Boha. Etika má totiž vztah k Bohu, který od nás čeká svobodnou odpověď zasazující se o druhé a o naše životní prostředí, odpověď, která přesahuje tržní kategorie (srov. tamt. 57). Nezískali jste svoji svobodu proto, abyste se stali otroky konzumu, individualismu či touze po moci a nadvládě.

Bůh zná naše potřeby, které často skrýváme za touhou mít, i naše nejistoty, které jsme překonali mocenskými prostředky. Tato touha přebývá v každém lidském srdci, a Ježíš, jak jsme slyšeli v evangeliu, nás povzbuzuje, abychom ji překonali v setkání s Ním. On nás může nasytit, obdařit plnou plodností svojí vody, čistoty a strhující síly. Věřit také znamená vzít na vědomí, že On je živý a má nás rád; neopouští nás a proto je schopen do našich dějin tajemně zasáhnout; On svojí mocí a nekonečnou kreativitou činí ze zla dobro (srov. tamt. 278).

Na poušti upadl izraelský lid do pokušení hledat jiné bohy, klanět se zlatému býčkovi a důvěřovat vlastním silám. Bůh jej však znovu přitáhne, a oni si vzpomenou na to, co slyšeli a viděli u oné hory. Jako tento lid také víme, že jsme lidem „vyvoleným, kněžským a svatým“ (srov. Ex 19,6; 1 Petr 2,9), a Duch nám to všechno připomíná (srov. Jan 14,26).

Vyvolený neznamená výlučný, ani sektářský; jsme malý kousek, jež má prokvasit celé těsto, neskrývá se, ani nevyděluje, nepovažuje se za lepší nebo ryzejší. Orel svá mláďata ukládá do skrýše, na nepřístupná místa, dokud se o sebe nedovedou postarat, ale pobízí je, aby z tohoto klidného místa vycházela. Vytřásá je z hnízda, pouští svá mláďata do prázdna, aby si vyzkoušela svoje křídla, ale zůstává jim nablízku, chrání je a dává pozor, aby si neublížila. Tak se Bůh chová ke svému vyvolenému lidu, chce, aby „vycházel“, směle se rozlétl a byl neustále chráněn pouze Jím. Musíme přemoci strach a opustit obrněné prostory, protože většina Estonců se nepovažuje za věřící.

Vyjít jako kněží, jimiž jsme skrze křest. Vyjít a prosazovat vztah s Bohem, usnadňovat jej a favorizovat zamilované setkání s Tím, který volá: »Pojďte ke mně« (Mt 11,28). Potřebujeme růst ve sbližování, abychom rozjímali, dojímali se a zastavovali před druhým, pokaždé, kdy je to nezbytné. Takové je umění doprovázet, uskutečňované rytmem uzdravující blízkosti, uctivým pohledem plným soucitu, rozvazováním uzlů a povzbuzováním ke zrání v křesťanském životě (srov. Evangelii gaudium, 169).

A nakonec máme dosvědčovat, že jsme lidem svatým. Můžeme upadnout do pokušení myslet si, že svatost je pouze pro některé. Ve skutečnosti „jsme všichni povoláni k tomu, abychom byli svatí tím, že budeme žít v lásce a že každý budeme vydávat svědectví v každodenním zaměstnání tam, kde se nacházíme“ (Gaudium et spes, 14). Stejně jako voda na poušti nebyla osobním, nýbrž komunitním dobrem, a stejně jako mana nemohla být hromaděna, protože se kazila, tak se šíří svatost, plyne a přináší úrodnost všemu, co je kolem. Rozhodněme se dnes být svatí, ozdravit okraje a periferie naší společnosti tam, kde leží náš bratr a trpí svým vyloučením. Nenechme poskytnutí pomoci na toho, který jde za námi, a neponechávejme řešení takové situace na institucích; my buďme těmi, kdo spatří bratra a pomohou mu se zvednout, protože v něm je obraz Boha, je bratrem, kterého vykoupil Ježíš Kristus. Toto znamená být křesťany, toto je denně žitá svatost (srov. tamt. 98).

Prokázali jste ve svých dějinách svoji hrdost na to, že jste Estonci, jak zpíváte: „Jsem Estonec, zůstanu Estoncem, je krásné být Estoncem, jsme Estonci.“ Je krásné cítit se součástí lidu! Je krásné být nezávislí a svobodní! Pojďme na svatou horu, Mojžíšovu a Ježíšovu, a prosme Jej – jak praví motto této návštěvy – ať probudí naše srdce, obdaří nás Duchem, abychom v jakékoli dějinné chvíli rozpoznávali, jak být svobodní, jak zvolit dobro a být vyvoleni, jak nechat Boha, aby dával růst svému svatému národu a kněžskému lidu tady v Estonsku a na celém světě.

Přeložil Milan Glaser