Nový portál Vatikánského rozhlasu

Kaunas. 1. „Touha po moci je nejrozšířenější postoj těch, jejichž paměť není zahojena“ – kázal papež při mši svaté v litevském Kaunasu za účasti 100 tisíc věřících.
2. „Bezbožník považuje svoji sílu za normu spravedlnosti“ – řekl Petrův nástupce v promluvě před mariánskou modlitbou Anděl Páně.
3. „Jedině náš životní příklad dá za pravdu naší naději v Něho“ – řekl papež na setkání s kněžími, řeholnicemi a seminaristy v kaunaské katedrále.

Druhý den své návštěvy na Litvě strávil papež převážně v Kaunasu, téměř čtyřsettisícovém městě vzdáleném 100 kilometrů na západ od hlavního města.

Ad 1. V městském parku na soutoku řek Neris a Němen sloužil Svatý otec nedělní liturgii za účasti více než stovky tisíc věřících. Ve své homilii na texty 25. neděle v mezidobí papež mimo jiné řekl:

„Křesťanský život vede vždycky skrze kříž, který - jak se někdy zdá - trvá do nekonečna. Minulé generace prožily výheň okupace, úzkost z deportací, nejistotu ohledně těch, kteří se nevraceli, hanbu udavačství a zrady. Kniha Moudrosti vypráví o spravedlivém, který je pronásledován, snáší výsměch a mučení jenom proto, že je dobrý (srov. Mdr 2,10-20). Kolik z vás by o sobě nebo o svých příbuzných mohlo vyprávět totéž, co jsme slyšeli v dnešním čtení! Někteří z vás zakusili, jak se otřásá jejich víra, protože se neukázal Bůh, aby je bránil, a zachování věrnosti nestačilo k tomu, aby zasáhl do vašich dějin. Kaunas tyto věci zná, celá Litva může dosvědčit mrazení, které vzbuzuje pouhá zmínka o Sibiři nebo o ghettech - mimo jiné -  ve Vilniusu a Kaunasu.“

Papež potom komentoval dnešní evangelium (Mk 9,30-37), které podává, jak Ježíš cestou do Jeruzaléma již podruhé předpovídá svoje umučení.

„Učedníci však nechtěli, aby jim Ježíš povídal o bolestech a kříži; nic nechtějí vědět o zkouškách a úzkostech. A svatý Marek podotýká, že se zajímali o jiné věci a cestou domů diskutovali o tom, kdo z nich je největší. Bratři, touha po moci a slávě je nejrozšířenější způsob jednání těch, kteří neumějí hojit svoji dějinnou paměť a snad právě proto odmítají zapojit se do práce pro přítomnost. Diskutuje se pak o tom, kdo se více zaskvěje, kdo byl v minulosti více ryzí, kdo má větší právo na privilegia než ostatní. [...] Ježíš, který věděl, o čem přemýšlejí, nabízí protilék na tyto mocenské půtky a na odpor k obětavosti, a aby dodal vážnosti tomu, co říká, posadí se jako Mistr, zavolá svých Dvanáct a učiní gesto: vezme dítě a postaví ho do jejich středu, nějakého chlapce, který si přivydělával pracemi, které nikdo nechtěl dělat.“

Koho postaví tady, v toto nedělní dopoledne, doprostřed nás? – zeptal se potom Svatý otec. Kdo budou ti nejmenší, nejchudší mezi námi, které máme přijmout? Kdo nemá čím oplatit naši námahu a naše odříkání? Možná jsou to etnické menšiny v našem městě nebo nezaměstnaní, kteří jsou nuceni emigrovat. Možná jsou to opuštění staří lidé nebo mladí, kteří nenacházejí smysl života, protože postrádají svoje kořeny.

„Ve městě Vilnius dává stejnojmenná řeka své vody i své jméno řece Neris, která tady rovněž ztrácí svoje jméno a odevzdává své vody řece Němen. O to jde, aby totiž církev „vycházela“ a neměla strach, že vyjde a zanikne, i když se může zdát, že se rozpouštíme a ztrácíme za těmi, kdo jsou  nejmenší a žijí na existenciálních periferiích. Víme, že vycházení vyžaduje, abychom v jistých případech také zpomalili krok, odstranili úzkost i nutkání, uměli se zadívat do očí, naslouchat a provázet toho, kdo zůstal vedle cesty. Někdy je třeba jednat jako otec, čekající u dveří na návrat svého marnotratného syna, aby mu otevřel, jakmile se objeví; jindy jako učedníci, kteří se musejí učit, že přijetím jediného maličkého přijímají samotného Ježíše.
Právě proto jsme dnes tady, abychom dychtivě přijali Ježíše v jeho slovu, v eucharistii a v maličkých. Aby nás Jeho přijetí smířilo s naší pamětí a doprovodilo do přítomnosti, která neustále  podněcuje svými výzvami a znameními, jež nám zanechává; abychom Jej následovali jako učedníci, protože není nic opravdu lidského, co by nemělo odezvu v srdcích Kristových učedníků; tak budeme vnímat radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí (srov. Gaudium et spes, 1). Proto také - jako společenství tohoto města a celé Litvy - cítíme, že jsme opravdu těsně spjati s lidstvem a jeho dějinami (srov. tamt.), a chceme věnovat život službě a radosti, a tak dát všem vědět, že Ježíš Kristus je naše jediná naděje.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE je ZDE

Ad 2. Nedělní mše svatá, kterou Petrův nástupce sloužil na stejném místě jako před 25 lety sv. Jan Pavel II., končila těsně před polednem, takže hned po ní oslovil papež věřící ještě jednou a mimo jiné řekl:

„Kniha Moudrosti, kterou jsme slyšeli v prvním čtení, mluví o pronásledovaném spravedlivém, jehož samotná přítomnost je bezbožníkům protivná. Bezbožník je popsán jako ten, který utiskuje chudáka, nemá soucit s vdovou, ani úctu ke starším (srov. Mdr 2,17-20). Bezbožník se opovažuje považovat svoji sílu za normu spravedlnosti. Podrobuje si ty nejslabší, užívá sílu v jakékoli formě, vnucuje způsob smýšlení, ideologii a dominantní diskurs, používá násilí či útisk s cílem podmanit si ty, kteří svým každodenním poctivým, prostým, činorodým a solidárním jednáním prostě jen manifestují, že je možné uskutečnit jiný svět a jinou společnost. Bezbožníkovi nestačí dělat si to, co se mu zlíbí, jít jenom za svými rozmary; nechce, aby druzí prokazováním dobra nastavovali zrcadlo jeho způsobu jednání. V bezbožníkovi se zlo neustále snaží ničit dobro.
Před sedmdesáti pěti lety byl tento národ svědkem totální destrukce ghetta ve Vilniusu; vyrcholila tak likvidace tisíců židů, započatá o dva roky dříve. Vzpomeňme na onu dobu a prosme Pána o dar rozlišování, abychom včas objevili nový zárodek onoho zvrhlého postoje, ať už jakékoli provenience, působícího zakrnělost srdce generacím, které to nezakusily a mohly by zpěvy těchto sirén následovat.“

PLNÉ ZNĚNÍ promluvy před mariánskou modlitbou ANDĚL PÁNĚ je ZDE.

Po mariánské modlitbě Anděl Páně poděkoval Svatý otec na závěr nedělní liturgie přítomné prezidentce Litevské republiky a dalším litevským představitelům, a rovněž biskupům a jejich spolupracovníkům za přípravu své pastorační návštěvy, a vyjádřil také vděčnost těm, kteří se na tom podíleli svojí modlitbou. Potom dodal:

„Myslím v těchto dnech zvláště na židovskou obec. Dnes odpoledne se budu modlit u Památníku obětí ghetta ve Vilniusu u příležitosti 75. výročí jeho vyhlazení. Nejvyšší ať žehná dialogu a společnému úsilí o spravedlnost a pokoj.“

Ad 3. Po mši svaté se papež odebral do biskupské rezidence v Kaunasu, kde poobědval se 17 litevskými  biskupy. Kolem 15 hodiny tamního času se pak v místní gotické katedrále sv. Petra a Pavla setkal s kněžími, zasvěcenými osobami a seminaristy. V rámci bohoslužby slova zaznělo čtení z listu Římanům (8, 24-30) o „spáse, v niž doufáme s vytrvalostí“, a papež pak načrtnul rysy této naděje, kterou jsou povoláni žít zasvěcené osoby.

„Pavel, dříve než vybídne k naději, používá třikrát za sebou slovo „vzdychat“, když mluví o sténajícím tvorstvu, nářku lidí a vzdychání Ducha v nás (srov. Řím 8,22-23.26). Naříká se kvůli porobě porušení, z touhy po naplnění. Dnes nám prospěje ptát se, zda je toto vzdychání v nás anebo zda v našem těle už nic nenaříká a netouží po živém Bohu. Jak řekl před chvílí náš biskup, „nezakoušíme už radost v modlitbě, v komunitním životě“. Jako laň prahnoucí po vodě bychom měli žíznivě hledat hloubku, pravdu a krásu Boha. Drazí, my nejsme „Božími činovníky“! Blahobytná společnost nás možná přesytila, zahltila poskytovanými službami a dobry, takže nás tíží všechno a nenaplňuje nic. Jsme spíše  omámení a rozmařilí, nikoli však naplnění, ba co hůř: nezřídka už ani netoužíme. Právě my, muži a ženy zvláštním způsobem zasvěcení, nikdy nesmíme připustit ztrátu onoho vzdychání, onoho neklidu v srdci, které nalezne spočinutí jedině v Pánu (srov. sv. Augustin, Vyznání, I,1,1). Žádná přímá informace, žádná bezprostřední virtuální komunikace nás nesmí připravit o konkrétní dobu, kdy se denně – a jde právě o vytrvalost tohoto  úsilí – budeme věnovat dialogu s Pánem v modlitbě a adoraci. Jde o pěstování naší touhy po Bohu, jak radí sv. Jan od Kříže řeholníkovi: „Ať je vytrvalý v modlitbě a neopomíji ji ani uprostřed tělesných prací. A když jí, pije, mluví nebo jedná s osobami světskými nebo dělá cokoliv jiného, vždycky ať touží po Bohu a jemu ať oddává své srdce“ (Krátké spisy a korespondence, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1998,  str. 108).“

Apoštol mluví o vytrvalosti... Vy nejstarší, mezi nimiž nelze nepřipomenout mons. Sigitase Tamkeviciuse, dosvědčujete tuto stálost v utrpení, toto „doufání proti vší naději“ (srov. Řím 4,18). Násilí použité proti vám kvůli tomu, že jste bránili občanskou a náboženskou svobodu, výsměch, věznění a deportace nepřemohly vaši víru v Ježíše Krista, Pána dějin. Proto nám máte mnoho co říci a mnoho co nás učit, mnoho co navrhnout, aniž by bylo třeba soudit zdánlivou slabost těch mladších. A vy, mladí, když vás drobné frustrace odrazují, uzavírají do sebe a přivádějí k výstřelkům, jež neodpovídají vašemu zasvěcení, hledejte svoje kořeny a pohleďte na cestu, kterou vykonali ti staří. Právě v soužení vysvítají význačné rysy křesťanské naděje, neboť máme-li jen lidskou naději můžeme se zklamat a ztroskotat. S křesťanskou nadějí je tomu jinak; stává se průzračnější a ze soužení vychází jako vyzkoušená.

„Je pravda, že žijeme v jiné době a v jiných strukturách, ale je také pravda, že tyto rady jsou přijímány lépe, když se ti, kdo prožili tvrdé zkoušky, neuzavírají, ale sdílejí se ve společných chvílích. Jejich příběhy nejsou plné nostalgií po minulých časech, prezentovaných jako lepší, ani pokryteckého obviňování těch, jejichž citová výbava je křehčí. Zásoba vytrvalosti v komunitě učedníků je účinná, když dovede – jako onen učitel Zákona z evangelia – integrovat to staré i to nové (srov. Mt 13,52), když si uvědomuje, že prožité dějiny jsou kořenem stromu, který může přinášet plody.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY ke kněžím, seminaristům a řeholnicím je ZDE