Nový portál Vatikánského rozhlasu

Palermo. V sobotu odpoledne se papež František během jednodenní pastorační návštěvy na Sicílii, při níž uctil památku tamního kněze, o. Pina Puglisiho, zavražděného mafií před pětadvaceti lety, setkal v palermské katedrále s kněžími, seminaristy, řeholníky a řeholnicemi. Obsáhlou promluvu zaměřil na trojici sloves – slavit, doprovázet, svědčit, která „mohou napomoci plnému odevzdání Bohu a bratrům“. První z nich přímo vyplynulo z předchozí mše svaté, kterou papež slavil na palermském přímořském korzu. „Vezměte a jezte z toho všichni, toto je mé tělo, které se za vás vydává“ – tato ustavující slova, řekl papež, nesmí zůstat na oltáři, nýbrž mají se stát programem každodenního života.

„Vymezují totiž naši kněžskou identitu. Připomínají, že kněz je mužem daru, sebedarování, a to denně, bez oddechu a dovolených. Drazí kněží, kněžství není profese, nýbrž sebedarování, není to řemeslo k dosažení kariéry, nýbrž poslání. A totéž platí pro zasvěcené...Každý den můžeme zpytovat svědomí jenom na základě těchto slov: Vezměte a jezte z toho všichni...Ptejme se: Dával jsem dnes život z lásky k Pánu, dal jsem se „pojídat“ bratry? Don Pino žil takto a závěr jeho života byl jen logickým důsledkem denně slavené mše.“

Kromě sebedarování je kněz také mužem odpuštění, pokračoval František, a to nejenom ve svátosti smíření, nýbrž všude. Pokud rozséváme pomluvy, působíme rozkol a očerňujeme, popíráme svou identitu zasvěcených služebníků.

„Pomysleme na mnohé kněze a řeholní komunity, kteří se nenávidí, jako by byli nepřátelé, kvůli závisti, soutěživosti, kariéře...To není křesťanské! Jeden biskup si jednou posteskl: Některá řeholní společenství a kněze bych nejradši znovu pokřtil, protože se chovají jako pohani! Pán žádá, abychom byli schopni ze srdce odpustit, milovat přátele i nepřátele, modlit se za ty, kdo nám ubližují. To není cosi přežitého, nýbrž síla našeho kněžství a zasvěceného života: jako Ježíš se modlit za ty, kteří působí zlo.“

Kněžím papež František doporučil milosrdenství ve svátosti smíření, která se nemá měnit v „návštěvu u psychiatra anebo detektivní vyšetřování“:

„Jeden velice přísný a řekl bych až konzervativní kardinál (protože dnes se říká – ten je konzervativní, ten zase otevřený), mi jednou pověděl: Když někdo přijde za Otcem, protože já ve zpovědnici sedím jménem Ježíše a Věčného Otce, a prosí mne: Odpusť mi, odpusť mi, udělal jsem to či ono, a já vím, že bych mu podle pravidel neměl odpustit, říkám si: Jaký otec ale neodpustí synu, který ho o to prosí v slzách a zoufalství? Pak, až mu bude odpuštěno, je třeba poradit mu, co by měl udělat, anebo se zamyslet, co pro něj udělám já.“

V souvislosti se slavením liturgie se papež zmínil také o lidové zbožnosti, na Sicílii značně rozšířené. Vyzval tamní kněze a biskupy, aby zabránili manipulací lidovou zbožností ze strany mafiánských struktur, aby se tak z láskyplné adorace nestala pohonem zkažené okázalosti:

„Viděli jsme to v novinách – když se Madonna nesená v procesí zastaví a pokloní před domem místního mafiánského bossa, to absolutně není dobré! Dbejte na lidovou zbožnost, účastněte se jí, protože, jak mi řekl jeden italský biskup, je to „imunitní systém“ církve. Když církev příliš podléhá idelogii,  gnozi a pelagianismu, lidová zbožnost ji napravuje a chrání.“

S ohledem na druhé zmíněné sloveso – doprovázet – papež František varoval před odtělesněnou spiritualitou, která si nedokáže ušpinit ruce konkrétními problémy lidí.

„Podle mého soudu něčím zavání ona spiritualita, v níž máš stále oči v sloup, ať už zavřené či otevřené. To není katolické! Vycházejme lidem vstříc s prostotou těch, kteří milují s Ježíšem v srdci, aniž by se oháněli velkolepými projekty a poslední módou. V našem věku už jsme viděli dost náramných pastoračních projektů a kam došly? Nikam! Pastorační plány jsou nezbytné, ovšem jako prostředek; prostředek našeho přiblížení k lidem a hlásání evangelia, ovšem samy o sobě jsou nepotřebné.“

Na doprovázení v církvi se významnou měrou podílejí ženy, podotkl papež. Řeholnice jsou obrazem církve, neboť církev je žena, Kristova snoubenka. Jejich mateřství církvi velice prospívá:

„Jste branou, protože jste matky, a církev je matka. Matka je laskavá, trpělivá...Prosím, nepodceňujte své ženské charisma, charisma zasvěcené ženy. Je důležité, abyste se podílely na pastoraci, abyste zpřítomňovaly tuto tvář církve-matky. (...) A rád bych poděkoval kontemplativním řeholnicím, které skrze modlitbuu a bezvýhradný dar svého života jsou srdcem matky církve – srdcem, které do Kristova těla vhání vše spojující lásku.“

Poslední sloveso – svědčit – by ve skutečnosti mělo být naší první akcí, poznamenal v závěru papež. Lidé totiž očekávají od kněží a zasvěcených osob svědectví – nepohorší je hřích či případné uklouznutí, nýbrž světský duch, který pastýře mění v činovníka.

„Proto, drazí bratři a sestry, je třeba vyhostit veškeré formy klerikalismu. Je to jedna z perverzí, které se dnes nejhůře zbavujeme. Nesmí se ve vás zabydlet domýšlivost, arogance či povýšenost. (...) Vydávat svědectví znamená vyvarovat se dvojakosti, onoho pokrytectví, které se váže ke klerikalismu; prchat před dvojím životem v semináři, řeholním životě a kněžství. Nelze žít podle dvojí morálky – podle jedné před Božím lidem, podle druhé doma. Nikoli, svědectví je jediné a Ježíšův svědek náleží stále Jemu. A z lásky k Němu se pouští do každodenní bitvy se svými neřestmi a veškerým odcizujícím zesvětštěním.“

Řekl Svatý otec v sobotu odpoledne zasvěceným osobám v palermské katedrále.