Vatikán. Papež František se před středeční generální audiencí (1.8.) setkal v malém salónu auly Pavla VI. s třiadvaceti člennou skupinou jezuitských studentů z Evropy, pobývajících v těchto dnech v Římě.
(EJIF - Evropští jezuité ve formaci - je skupina mladých studujících řeholníků, kteří jsou jednotlivými evropskými provinciemi každoročně v jiném složení delegováni k účasti na společném měsíčním formačním pobytu v různých místech Evropy).
Půlhodinová komorní audience s prvním jezuitou na Petrově stolci proběhla ve velice přátelském, ne-li poněkud rozverném duchu. Svatý otec mluvil italsky a jeho slova byla průběžně tlumočena do angličtiny.
„Když jsem byl v Tovaryšstvu studentem, a měli jsme se setkat s otcem generálem a spolu s ním jít k papeži, byl předepsaným oděvem talár a plášť. Vidím, že dnes už tato móda neexistuje. Díky Bohu.“
Zavzpomínal papež s úsměvem, hned po pozdravu a poděkování za milou návštěvu. Po vděčné reakci mladých jezuitů oděných většinou v římské košili s kolárkem, však přešel k jádru a navázal na úvodní slova jednoho z kněží, který papeži celou skupinu představoval.
„Přišlo mi k smíchu, když tady otec mluvil o unifikované formaci jezuitů. Pochopil jsem to tak, že jde o unifikaci jezuitských duší a srdcí, nikoli jejich způsobů, protože kdyby toto nastalo, byl by to konec Tovaryšstva Ježíšova.“
Vysvětloval František specifiku jezuitského řádového společenství.
„Říkávalo se, že prvním úkolem Generála je »pastorace jezuitů«. Jednou k tomu kdosi poznamenal: »Ano, ale je to jako pastorace rosniček«. Jeden tady, druhý tam... Právě to je však krásné. Je zapotřebí velké svobody. Bez svobody nelze být jezuitou. A též velké poslušnosti k pastýři, který má mít velký dar rozlišování, aby každému dovolil zvolit to, k čemu cítí, že je Pánem povolán. To je originalita Tovaryšstva: jednota s velkými rozdíly.“
Svatý otec pak připomněl promluvu blahoslaveného Pavla VI. k jezuitům z roku 1974, kdy „Tovaryšstvo prožívalo obtížnou dobu“, a konkrétně slova o přítomnosti jezuitů na křižovatkách idejí, problémů a konfrontací, a zmínil P. Pedra Arrupeho, který byl v té době generálním představeným řádu. František poukázal na poslední promluvu tohoto španělského jezuity, napsanou během jeho zpáteční cesty z Bangkoku, kdy jej v letadle postihla mozková mrtvice, jež ho na deset let až do smrti zcela znehybněla. „V těchto dvou promluvách naleznete inspiraci, abyste šli tam, kam vám řekne v srdci Duch svatý.“
„K tomu, aby člověk byl jezuitou, je zapotřebí odvahy. To neznamená nesvědomitý nebo lehkomyslný, nýbrž aby byl odvážný. Avšak odvaha je milost Boží, to je pavlovská parhesia. A zapotřebí jsou silná kolena k modlitbě.“
Papež pak zmínil svatého Petra Fabera, spoluzakladatele Tovaryšstva Ježíšova, a doporučil mladým jezuitům číst jeho paměti (Krátký život, dlouhé cesty, Refugium, Velehrad 2004) , protože jsou „monumentem komunikace, a to jak té vnitřní s Pánem, tak té vnější s lidmi.“ Svoji krátkou promluvu pak zakončil:
„Děkuji vám za to, co děláte. Pokračujte, jděte na křižovatky bezestrachu, ale buďte zakotveni v Pánu. Modlete se za mne, nezapomeňte! Tato práce [papeže] není snadná, ale - možná to bude znít jako hereze - obvykle je zábavná.“
Zdálo se, že touto žertovnou poznámkou setkání s mladými jezuity končí, protože ve vedlejší audienční hale již čekalo sedm tisíc lidí na generální audienci, ale papež nečekaně pokračoval:
„Máme ještě pár minut času, tak kdyby někdo měl nějakou otázku nebo reflexi, využijme tyto minuty. Tak se přiučím já z vašich herezí...“
Úsměvnou pobídku využil jeden z mladých jezuitských studentů. Vyjádřil obtíž, kterou zakouší ve vztahu k tématu nezaměstnanosti. „Mnozí, i vysoce vzdělaní, mladí lidé, nemohou nalézt uplatnění. Domnívám se, že je pro mne velice důležité poznat, jak oni věci vidí, protože já v Tovaryšstvu a v církvi práci mám a vždycky budu mít. Myslím, že je to velká komunikační výzva, totiž tato zkušenost nezaměstnanosti, kterou já nikdy nepoznám. Považuji to za obtíž.“
„Je to možná jeden z nejvyhrocenějších a nejbolestnějších problémů mladých lidí, protože se týká lidského srdce. Člověk, který nemá práci, má pocit, že je zbaven důstojnosti.“
Odpověděl papež František a svůj postřeh vysvětlil příběhem z Argentiny. V Buenos Aires za ním přišla jedna paní, jejíž dcera s univerzitním vzděláním, mluvící plynně několika jazyky, nemohla najít práci. S pomoci mnoha jiných se pro ni nakonec podařilo najít dobré zaměstnání, a zmíněná maminka mu napsala děkovný list se slovy: »Pomohl jste mojí dceři znovu najít důstojnost«. „Ztráta důstojnosti – vysvětloval papež František - nespočívá v tom, že člověk nemá chléb, protože může jít na Charitu, kde mu jej dají, nýbrž v tom, že si na něj nemůže vydělat, aby jej mohl přinést domů.“
„Když vidím – vy vidíte – spoustu mladých lidí bez práce, měli bychom se ptát proč. Důvod určitě najdete. Je jím taková systematizace světové ekonomiky, při níž ekonomika, která je konkrétní, přenechává prostor finančnictví, které je abstraktní. Středem se stává finančnictví, které je kruté, nekonkrétní a abstraktní. Zahrává si s povšechností, která není konkrétní, nýbrž tekutá či mlhavá. Středem je tedy finančnictví, na jehož místě by však měli být muž a žena. Domnívám se, že velký hřích proti důstojnosti člověka spočívá v tom, že je člověku odnímáno jeho ústřední postavení.“
„Loni jsem mluvil s představitelkou Mezinárodního měnového fondu – pokračoval Svatý otec – a ta mi řekla o svém přání navázat dialog mezi ekonomikou, humanismem a spiritualitou, což se jí podařilo. S nadšením pak chtěla uspořádat totéž mezi finančnictvím, humanismem a spiritualitou, protože ekonomika i ta tržní se může otevřít sociální ekonomice trhu, jak to požadoval Jan Pavel II., ale nepodařilo se jí to.“
„Finančnictví toho totiž není schopno, protože je neuchopitelné. Finančnictví je mlhavé a ve světovém měřítku se podobá pyramidové hře (cattena di Sant´Antonio)! Tím, že je člověku odnímáno jeho ústřední postavení a na jeho místo je kladeno toto mlhavé finančnictví, vznikají mezery v zaměstnanosti.“
Toto je všeobecné vysvětlení problému nezaměstnanosti – pokračoval papež. „Jak tedy mohu porozumět, sdílet a provázet mladého nezaměstnaného? – zopakoval papež otázku mladého jezuity a odpověděl:
„Bratři, je zapotřebí tvořivosti! V každém případě odvážná tvořivost. Tvoje otázka však není povrchní. Roste počet sebevražd mladých lidí, a některé státy nezveřejňují přesná čísla, protože jsou skandální. A hlavním důvodem těchto sebevražd je téměř vždycky nezaměstnanost. Nemají pocit užitečnosti, a berou si život. Jiní mladí se namísto sebevraždy utíkají k zástupnému odcizování v závislostech. A další si řeknou: »nechám naverbovat do ISIS a budu mít tisíc dolarů měsíčně v kapse«. Sebevraždy, závislosti a terorismus - to jsou tři opce, které má dnešní nezaměstnaná mládež. Důležité je proto, chápat jejich problém, a dát jim vědět, že ho chápu také. To je komunikace. A potom se snažit hledat řešení. Je třeba hledat způsoby, prorocké slovo, invenci, dělat spoustu věcí. Ušpinit si ruce. Moje odpověď je trochu dlouhá, ale obsahuje všechny prvky, kterých je třeba k navázání komunikace s mladým nezaměstnaným. Dobře jsi udělal, že ses na to zeptal, protože jde o problém důstojnosti.“
Poděkoval papež František mladému jezuitovi za položenou otázku, připomněl dnešní liturgickou památku svatého Petra Fabera (2.8.) a vybídl jezuitské studenty, aby tohoto světce „prosili o přímluvu za milost umění komunikace“.
Setkání zakončila společná modlitba Zdrávas Maria a apoštolské požehnání.
(mig)
odeslat článek
vytisknout článek
