Vatikán/Nový Zéland. Součástí reformy římské kurie bylo před necelým rokem zřízení třetí sekce Státního sekretariátu Svatého stolce, vedle dvou stávajících oddělení pro vnitřní a vnější záležitosti.
Ustavení odboru, který se plně věnuje práci papežových diplomatů a chodem apoštolských nunciatur, vneslo znatelnou profesionalizaci do náročných personálních otázek, potvrdil pro naše mikrofony arcibiskup Martin Krebs, nuncius na Novém Zélandu a v Tichomoří.
Německý absolvent římské Papežské církevní akademie pracoval na nižších diplomatických postech v různých zemích, dokud jej Benedikt XVI. před deseti lety nejmenoval nunciem v Mali a Guineji. Od roku 2013 působí jako papežský velvyslanec pro Nový Zéland, Fidži a Cookovy ostrovy. Německou redakci Vatikánského rozhlasu (VaticanNews) především zajímalo, nakolik se zřízení nového vatikánského úřadu odrazilo na práci církevních diplomatů.
“Díky Bohu se navenek nedostane mnoho z dění, které se ve třetí sekci státního sekretariátu odehrává. Zabývá se totiž personálními otázkami, a tudíž s nimi nakládá s co největší diskrétností. Nejlepší by bylo, kdyby druzí lidé o tomto odboru vůbec nevěděli…Je nicméně patrné, že zřízením třetího oddělení citelně vzrostla profesionalita, což mohu z vnějšího pohledu určitě potvrdit. Personální záležitosti jsou vysoce náročné a skutečnost, že se nyní soustředily do vlastního úřadu, je krokem k vyšší profesionalizaci. Konkrétně se tu jedná o výběr kandidátů na papežskou diplomatickou akademii, vysílání a překládání spolupracovníků na diplomatických misích a celoživotní doprovázení diplomatů – třetí sekce zpracovává tyto záležitosti a jsem si jist, že papeži Františkovi záleží na tom, aby se s nimi zacházelo vysoce profesionálně.”
Jedním z hledisek, kterým papež František při ustavení této sekce přikládal velký význam, je docenění diplomatické práce a pozornost vůči lidem, kteří pracují ve vatikánských diplomatických službách. Jak to prožíváte při svém osobním kontaktu s papežem?
“Papež má velký zájem o to, aby znal své diplomaty, a rád by se s nimi setkával nejenom prostřednictvím psaných zpráv. Mnozí znají jeho charisma při osobním setkávání s lidmi, které tím spíše platí pro nuncie, jeho vyslance ve světové církvi. Papež je chce poznat a nestačí mu pouze vědět, kdo jsou, ale také jací jsou. Jde skutečně o osobní kontakt, který mu umožňuje vytvořit si úsudek o daném člověku. Má k tomu samozřejmě různé prameny, ovšem osobní setkání je jedním z nejdůležitějších. Vždy se na ně velmi těším, protože rozhovor s papežem Františkem je naprosto otevřený a zároveň velmi důvěrný. Člověk nemá pocit, že by ho někdo vyslýchal – to by ostatně neudělal žádný papež, nýbrž že jde o shledání zdůrazňující bratrství a setkávání v tom nejvlastnějším slova smyslu.”
Máte pocit, že se nějak zkrátily služební kanály a že byste se skutečně důležitým problémem mohl přijít rovnou za papežem?
“Kdyby to člověk chtěl, mohl by to určitě udělat, ale papež má četné spolupracovníky, kteří mu musí odnímat množství práce. To znamená, že každý se nemůže s jakoukoli otázkou dostavit přímo k němu, protože by tak obíral jiné lidi o možnost audience. Mám velkou důvěru ve správu státního sekretariátu, která postupuje velmi profesionálně, a vyvaroval bych se žádosti o osobní setkání. Ve zcela nutných otázkách by ovšem bylo jistě možné…”
Jak byste popsal život katolické církve v prostoru své diplomatické mise – tedy na tichomořských ostrovech. Je tu nějaký společný jmenovatel, na který by se dala převést tato obrovská a různorodá oblast i její rozmanité kultury?
“Pozornost vůči jednotlivci. Tichomořské obyvatelstvo je početně často nepatrné a státy, za které jsem zodpovědný, nejsou velké, avšak tvoří vlastní, ustálené jednotky. Církev klade velký důraz na to, aby brala státy i lidi vážně, i když se nevyskytují ve veliké mase. Je pozorná k jednotlivcům i malým celkům. Neříká, že by se – kvůli početnímu hledisku – jednalo o druhořadé obyvatele, státy či regiony. To je srovnání, které v církvi nefunguje. Právě na rozšíření tohoto přístupu pracuji společně s místní církví a papežovým jménem, aby se také malým státům dostalo zasloužené pozornosti. Jako církev si tento luxus můžeme dovolit, zatímco pro politické státy to není tak snadné. Ale je třeba to prosazovat – to je naší úlohou Ježíšových učedníků.”
uzavírá arcibiskup Martin Krebs, apoštolský nuncius na Novém Zélandě, Fidži a Cookových ostrovech.
(RaVat)
odeslat článek
vytisknout článek
