Vatikán. Petrův nástupce dnes v aule Pavla VI. přijal takvzané “mistry práce”, tedy italské občany starší padesáti let vyznamenané zvláštním prezidentským řádem, kteří se během svého profesního života vyznačovali výjimečnou pracovitostí, odborností a příkladným mravním chováním. Kromě těchto základních předpokladů navíc mnozí z nich obohatili výrobní procesy o nové vynálezy, zlepšené pracovní nástroje či inovativní metodické postupy, věnovali se profesionální formaci nových generací anebo mimořádně zdokonalili již existující opatření pracovní bezpečnosti.

Dějiny původně rytířského řádu za pracovní zásluhy sahají do konce 19. století, kdy jej založil král Umberto I. Po vzniku Italské republiky a její poválečné ústavy, která ve svém prvním článku Itálii definuje jako “republiku založenou na práci”, se každoročně 1. května v prezidentském paláci koná slavnostní udílení titulu “mistra práce”, jehož nositelé se od padesátých let sdružili do národní federace. Pouze letos se její řady rozrostly o další tisícovku lidí. Papež František ocenil jejich úsilí ve službě obecnému dobru, které zároveň obnáší hlubší odpovědnost a oddanost věci.

“Již od historické encykliky Rerum novarum papeže Lva XIII. se sociální nauka církve zaměřila na práci jako na ústřední téma společenské problematiky. Práce je jádrem povolání, které Bůh dal člověku, totiž aby pokračoval v jeho stvořitelské činnosti a za své svobodné iniciativy i úsudku uplatňoval nadvládu nad ostatním stvořením, která se ovšem neprojevuje despotickým ujařmením, nýbrž souladem a úctou.”

Boží plán, založený na souladu, však stojí v příkrém rozporu se současným stavem lidstva a stvoření, které hluboce poznamenal hřích, nepřátelství, sobectví a slepé prosazování sebe sama. Mnozí lidé, a zejména mladí, jsou vytěsňováni na okraj společnosti, kde trpí absencí kladných budoucích vyhlídek a kde vyhasíná jejich naděje.

“Naděje, kterou člověk potřebuje k životu, je totiž vůbec prvním a nejzákladnějším lidským právem. Tato naděje se vždy odvíjí od vlastní činnosti a podnikavosti, tedy z práce, a nikdy výlučně z hmotných prostředků, kterými člověk nakládá. Člověk nemůže být šťastný, pokud mu není umožněno poskytnout osobní přínos k budování obecného dobra – ať již malý, či velký. Každý člověk může – ba dokonce musí! – dodat svůj vklad, aby tak neskončil v pasivitě anebo neměl pocit, že se nepodílí na sociálním životě.”

Z tohoto důvodu společnost, která se nezakládá na práci a konkrétně ji nepodporuje, odsuzuje sama sebe k atrofii a narůstání sociálních rozdílů, zdůraznil Svatý otec. Naopak společnost, která se snaží zužitkovat potenciál každého muže a ženy všech věkových kategorií, těží z nevyčerpatelného lidského kapitálu a podle Božího plánu každému umožňuje, aby se stal strůjcem svého osudu.

“Jako primární se zde proto jeví mravní problematika, kterou vaše nadace oprávněně umístila do středu své existence a která se inspiruje «korektností, odpovědností a transparentností» (Etický kodex Federace Mistrů práce, čl.1). Předsevzali jste si, že tyto principy budete naplňovat životem, svědčit o nich a šířit je v sociálním kontextu, zejména pak pracovním. Obnova práce v etickém slova smyslu skutečně znamená obnovu celé společnosti, z níž tak bude vykázán podvod a lež, které zamořují trh, občanské soužití a život lidí, především těch nejslabších. Svědectví lidských a evangelních hodnot za všech souvislostí a okolností vyžaduje snahu o důslednost ve vlastním životě. Je zapotřebí pojímat celek svého života jako poslání – harmonické poslání.”

Vodítkem na této strmé, avšak o to více strhující cestě se mohou stát Ježíšova blahoslavenství (srov. Gaudete et exsultate, 67-94), doporučil papež František vyznamenaným italským pracujícím v závěru dnešní audience.

 

(RaVat)