Nový portál Vatikánského rozhlasu

V evangeliu, které jsme vyslechli, se vypráví o Poslední večeři. Překvapivě se však  pozornost soustředí více na její přípravu než na večeři samotnou. Opakovaně se vrací sloveso „připravit“. Učedníci se například ptají: „Kam chceš, abychom ti šli připravit velikonoční večeři?“ (Mk 14,12). Ježíš je posílá, aby ji připravili, a dává jim k tomu přesné pokyny. Naleznou„velkou horní místnost opatřenou lehátky a připravenou“ (v. 15). Učedníci jdou připravovat, avšak Pán již připravil.

Něco podobného se děje také po vzkříšení, když se Ježíš zjeví učedníkům po třetí. Zatímco loví ryby, On je očekává na břehu, kde pro ně již připravil chléb a ryby. Zároveň však požádá své učedníky, aby přinesli několik ryb, které právě chytili, a k jejichž ulovení sám dal pokyny (srov. Jan 21, 6.9.-10). Také tentokrát Ježíš vše připravuje předem, a žádá své učedníky o spolupráci. A ještě dříve, krátce před Velikonocemi, Ježíš řekl učedníkům: „odcházím vám připravit místo (…) abyste i vy byli tam, kde jsem já“ (Jan 14,2.3). Ježíš je tím, kdo připravuje, Ježíš samotný, avšak zároveň nás před svou Paschou žádá silnými odkazy a podobenstvími, abychom se připravili a byli připraveni (srov. Mt 24,44; Lk 12,40).

Ježíš tedy připravuje pro nás a zároveň žádá také nás, abychom připravovali. Co pro nás připravuje? Místo a pokrm. Místo daleko důstojnější než evangelijní „velký sál s lehátky“. Je to náš prostorný a rozlehlý dům zde na zemi, Církev, v níž je a musí být místo pro všechny. Avšak vyhradil nám také místo tam nahoře, v ráji, abychom byli s Ním a se sebou navzájem navždy. Kromě místa nám připravuje také pokrm, Chléb, jímž je On sám: „Vezměte. To je mé tělo“ (Mk 14,22). Tyto dva dary, místo a chléb, jsou tím, co potřebujeme k životu. Jsou definitivní stravou a ubytováním. Obé se nám dává v Eucharistii.

Ježíš nám tak připravuje místo zde na zemi, protože Eucharistie je pulsujícím srdcem Církve, plodí ji a obnovuje ji, shromažďuje ji a dává jí sílu. Ale Eucharistie nám připravuje také místo tam nahoře, na věčnosti, protože je Chlebem z nebe. Pochází odtud a je jediným předmětem na této zemi, který má skutečně něco společného s věčností. Je chlebem budoucnosti, která nám již nyní dává zakusit příští, jež je nekonečně větší než jakékoli naše očekávání. Je chlebem, který sytí naše největší očekávání a živí naše nejkrásnější sny. Jedním slovem je závdavkem věčného života: nikoli pouhým příslibem, nýbrž závdavkem, tedy konkrétní zálohou toho, co nám bude dáno. Eucharistie je „rezervací“ v ráji – je to Ježíš, pokrm na naši cestu do onoho blaženého života, který nikdy neskončí.

V konsekrované hostii nám Ježíš kromě místa připravuje také pokrm, výživu. V životě se neustále potřebujeme sytit a to nejen potravou, ale také plány a city, touhami a nadějemi. Máme hlad po tom být milováni. Avšak ani nejpříjemnější lichotky, nejkrásnější dárky a nejpokročilejší technologie nepostačují, nenasytí nás dosyta. Eucharistie je pokrm prostý jako chléb, ale je jediným pokrmem, který nasytí, protože nikdo nemá větší lásku. V ní reálně potkáváme Ježíše, máme podíl na jeho životě, cítíme jeho lásku; v ní můžeš zakusit, že jeho smrt a vzkříšení jsou pro tebe. A když uctíváš Ježíše v Eucharistii dostáváš od Něho Ducha svatého a nacházíš pokoj a radost. Drazí bratři a sestry, rozhodněme se pro tento pokrm života, dejme mši na první místo a objevme ve svých společenstvích adoraci! Prosme o milost hladovět po Bohu, nebýt nikdy dost nasycení přijímáním toho, co On pro nás připravuje.

Avšak stejně jako tehdy po svých učednících, také dnes po nás Ježíš žádá, abychom vyšli připravovat. Zeptejme se ho jako učedníci: „Pane, kde chceš, abychom ti šli připravit?“ Kde: Ježíš nemá zalíbení v místech, která jsou výlučná a vylučují druhého. Hledá místa, kam nedospěla láska, kterých se nedotkla naděje. Přeje si jít na tato nepohodlná místa a žádá po nás, abychom my k tomu podnikli přípravy. Tolika lidem se nedostává důstojného místa k životu a pokrmu k jídlu! Všichni jistě známe osamělé, trpící a potřebné lidi: to jsou opuštěné svatostánky. My, kteří od Ježíše dostáváme stravu a ubytování, jsme tady od toho, abychom připravili místo a pokrm těmto slabším bratřím. On se pro nás stal lámaným chlebem; po nás žádá, abychom se dávali druhým, abychom již nežili pro sebe, ale jeden pro druhého. Takto se žije eucharisticky, když vyléváme na svět lásku, kterou čerpáme z Pánova těla. Eucharistie se v životě překládá přechodem od „já“ k „ty“.

Učedníci, říká dále evangelium, připravují poté, co „vešli do města“ (v. 16). Pán nás volá také dnes, abychom při přípravách jeho příchodu nezůstávali venku, vzdálení, nýbrž abychom vešli do našich měst. Také v tomto městě, jehož jméno – „Ostia“ – odkazuje právě ke vstupu, bráně. Pane, jaké brány chceš, abychom ti tady otevřeli? Jaké mříže nás povoláváš rozrazit, jakou uzavřenost máme překonat? Ježíš si přeje, aby byly zbořeny zdi lhostejnosti a mlčení (omerty), vyrvány mříže zvůle a arogance, otevřeny cesty spravedlnosti, slušnosti a legálnosti. Rozsáhlé pobřezí tohoto města odkazuje ke kráse otevřenosti a k vyplutí na hlubinu života. K tomu je však zapotřebí uvolnit uzly, které nás poutají ke kotvištím strachu a útlaku. Eucharistie nás zve, abychom se nechali nést Ježíšovou vlnou, abychom nezůstávali zátěží připoutanou u pláže v očekávání, že něco příjde, ale odrazili od břehu svobodně, odvážně a v jednotě.

Učedníci, uzavírá evangelium,  „zazpívali chvalozpěv a vyšli“ (v. 26). Na konci mše vyjdeme také my. Půjdeme s Ježíšem, který bude procházet ulicemi tohoto města. On si přeje přebývat mezi vámi. Chce navštívit vaše vztahy, vstoupit do domů, nabídnout své osvobozující milosrdenství, žehnat a těšit. Zakusili jste bolestné situace; Pán vám chce být nablízku. Otevřme mu brány a řekněme mu:

Příjď, Pane, a navštiv nás.

Přijímáme tě ve svých srdcích,

ve svých rodinách, ve svém městě.

Děkujeme ti, protože nám připravuješ pokrm života

a místo ve svém Království.

Dej ať připravujeme přičinlivě,

radostně neseme Tebe, který jsi život,

abychom přinášeli bratrství, spravedlnost a mír

do našich ulic. Amen.