Nový portál Vatikánského rozhlasu

(Mt 28,19-20)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Padesátidenní velikonoční doba je časem vhodným pro reflexi nad křesťanským životem, který má původ v samotném Kristu. Jsme totiž křesťany do té míry, v níž dovolujeme Ježíši Kristu, aby v nás žil. Odkud tedy začít, abychom toto vědomí oživili, ne-li od počátku, kterým je svátost, jež v nás zažehla křesťanský život? A tou je křest. Kristova Pascha nás svým nábojem novosti dosahuje skrze křest, aby nás proměnila k Jeho obrazu. Pokřtění patří Ježíši Kristu, On je Pánem jejich existence. Křest je „základem celého křesťanského života“ (Katechismus katolické církve, 1213). Je to první ze svátostí a jako taková je branou, která umožňuje Kristu Pánu ubytovat se v nás a pohroužit nás do svého Tajemství.

Řecké sloveso „křtít“ znamená „pohroužit“ (srov. KKC, 1214). Koupel je obřad, který se vyskytuje  v různých náboženstvích a vyjadřuje přechod z jednoho stavu do jiného; je znamením očištění k novému začátku. Nám křesťanům však nesmí uniknout, že ponořením těla do vody dochází k pohroužení duše do Krista, aby se jí dostalo odpuštění hříchu a rozzářila se božským světlem (srov. Tertulián, De carnis resurrectione, VIII, 3). Ve křtu jsme mocí Ducha svatého ponořeni do smrti a vzkříšení Pána, přičemž je v křestním prameni utopen starý člověk, ovládaný hříchem, který odděluje od Boha, a zrozen nový člověk, který je znovu stvořen v Ježíši. V Něm jsou všichni Adamovi potomci povoláni k novému životu.

Křest je tedy znovuzrození. Jsem si jistý, že všichni známe datum svého narození. S určitými pochybami si však říkám, zda si všichni pamatujeme datum svého křtu? (lidé odpovídají: ano). Někteří možná ano, ale přitakání se mi zdá poněkud slabé. Asi nebude málo těch, kdo jej neznají. Pokud však slavíme narozeniny, jak neslavit či si alespoň nepřipomenout datum svého křtu? Dám tedy za domácí úkol těm, kdo si nevzpomínají, aby se zeptali maminky či tety: Neznáš datum mého křtu? A nikdy jej už potom nezapomněli. A v tento den pak vždycky děkovat Pánu, protože je to den, kdy do mne vstoupil Ježíš, vstoupil do mne Duch svatý. Rozumíte dobře domácímu úkolu?  Všichni musíme znát datum svého křtu. Jsou to druhé narozeniny. Znovunarozeniny. Nezapomeňte na to, prosím.

Připomeňme si poslední slova, která Zmrtvýchvstalý řekl apoštolům; jsou výrazem přesného  poslání: „Jděte tedy získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28,19). Křestní koupelí je ten, kdo věří v Krista, pohroužen do samotného života Trojice.

Voda křtu tedy není jakákoli voda, nýbrž voda, nad níž je vzýván Duch, který je „dárce života“ (Krédo). Připomeňme si, co Ježíš řekl Nikodémovi, když mu vysvětloval zrození k božskému životu: „Jestliže se nenarodí někdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch“ (Jan 3,5-6). Proto se křest nazývá také „znovuzrozením“. Věříme, že Bůh nás spasil „ze svého milosrdenství v koupeli znovuzrození a obnovení Duchem svatým“ (Tit 3,5).

Křest je tedy účinným znamením znovuzrození k nové životní pouti. Připomíná to svatý Pavel římským křesťanům: „Copak nevíte, že my všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti? Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem“ (Řím 6,3-4).

Křtem jsme ponořeni v Krista a stáváme se rovněž údy Jeho Těla, kterým je církev, a účastníme se jejího poslání ve světě (srov. KKC 1213). Životodárnost křestního pramene vysvětlují Ježíšova slova: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce“ (srov. Jan 15,5). Život Ducha svatého plyne z Krista k pokřtěným, které pojí se svým Tělem (srov. 1 Kor 12,13), pomazává je svatým křižmem a živí u eucharistického stolu.

Křest umožňuje Kristu, aby žil v nás, a nám, abychom žili v Něm a spolupracovali v církvi, každý podle svého stavu, na proměně světa. Jednou obdržená křestní koupel osvěcuje celý náš život a vede nás až do nebeského Jeruzaléma. Křest má svoje „před“ i „po“. Tato svátost předpokládá pouť víry nazývající se katechumenát, pokud jde o dospělého, který o křest požádá. Avšak také děti jsou již do starověku křtěny v rodičovské víře (srov. Křestní obřady malých dětí, Všeobecný úvod, 2). K tomu bych chtěl něco říci. Někteří si říkají: proč ale křtít dítě, které nemůže rozumět? Až vyroste a bude mít rozum, samo bude moci požádat o křest. Toto je však projev nedůvěry v Ducha svatého, protože křtíme-li dítě, pak do něj vstupuje Duch svatý, a Duch svatý umožňuje, aby v tomto dítěti jakožto dítěti rostly křesťanské ctnosti a později rozkvetly. Vždycky je třeba dávat všem, všem dětem tuto možnost, aby v sobě měly Ducha svatého, který je vede životem. Nezapomínejte křtít děti!

Nikdo si nezasluhuje křest, který je vždycky darem daným zdarma všem, dospělým i novorozencům. Avšak podobně jako semeno se ujímá a přináší plody v půdě živené vírou. Křestní sliby, které každoročně obnovujeme při Velikonoční vigilii, je nutné každý den oživovat, aby ten, kdo křest obdržel, byl stále „kristifikován“ (česky lze říci křtěn, protože slovo křest se ve slovanských jazycích etymologicky odvozuje od slova Kristus – pozn.překl.). Nebojme se toho slova. Přijetím křtu je totiž pokřtěný „kristifikován“, to znamená připodobněn Kristu, proměněn v Krista, a stává se opravdu druhým Kristem.

Přeložil Milan Glaser