Nový portál Vatikánského rozhlasu

Slyšeli jsme z knihy Skutků: „Apoštolové vydávali s velkou působivostí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše“ (Sk 4,33).

Všechno vychází z Ježíšova vzkříšení. Odtud plyne svědectví apoštolů, skrze něž se rodí víra i nový život členů obce v ryze evangelním stylu.

Čtení z dnešní mše dávají vyniknout těmto dvěma neoddělitelným aspektům: osobnímu znovu zrození a pospolitému životu. Obracím se tedy k vám, drazí bratři, s myšlenkou na vaši službu, kterou plníte, počínaje Svatým rokem milosrdenství. Službu, která vede oběma těmito směry: k lidem, aby se „narodili znovu“, a k pospolitosti, aby žila radostně a důsledně podle přikázání lásky.

Boží Slovo nám dnes v tomto smyslu nabízí dva ukazatele, které vám chci podat právě s myšlenkou na vaše poslání.

Evangelium připomíná, že kdo je povolán dosvědčovat Kristovo zmrtvýchvstání, musí se sám v první osobě narodit znova (srov. Jan 3,7), jinak bude jako Nikodém, který, ačkoli byl v izraelském národě učitelem, nerozuměl slovům Ježíše, že „spatřit Boží království“ je možné jedině „znovu narozením z vody a z Ducha“ (srov. vv.3-5). Nikodém nechápal Boží logiku, která je logikou milosti, milosrdenství a podle níž ten, kdo se stane maličkým, je veliký, kdo se stane posledním, je první, a kdo uzná, že je nemocný, bude uzdraven. To znamená opravdu ponechat ve svém životě prvenství Otci, Ježíši a Duchu svatému. Pozor: nejde o to být „posesivními“ kněžími jako nositelé nějakého mimořádného charismatu. Nikoli. Normálními, jednoduchými, mírnými a vyváženými, avšak schopnými neustále se znovu rodit z Ducha, poddat se Jeho síle, být vnitřně svobodní  – především sami od sebe – a nechávat se pohnout „vanutím“ Ducha, který jde, kam chce (srov. Jan 3,8).

Druhý ukazatel se týká toho, jak sloužit pospolitosti: být kněžími schopnými „vyvýšit“ na „poušti“ světa znamení spásy, to jest Kristův kříž jakožto pramen obrácení a obnovy celé obce a celého světa (srov. Jan 3,14-15). Rád bych zdůraznil, že zabitý a vzkříšený Pán je síla, která vytváří pospolitost  v církvi a prostřednictvím církve v celém lidstvu. Ježíš to řekl před Umučením: „Já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“ (Jan 12,32). Tato síla pospolitosti se v Jeruzalémské obci projevovala již od začátku, jak podává kniha Skutků: „Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši“ (4,32). Bylo to společenství, ve kterém konkrétně sdíleli svůj majetek, protože „měli všechno společné“ (srov. tamt.) a „nikdo u nich nežil v nouzi“ (4,34). Tento životní styl se však šířil také navenek. Živá přítomnost vzkříšeného Pána je přitažlivost, která svědectvím církve a různými formami hlásání dobré zvěsti dosahuje všech a nevylučuje nikoho. Vy, drazí bratři, sloužíte tomuto dynamismu jakožto misionáři milosrdenství specifickým způsobem. Jak církev, tak svět totiž dnes obzvláště potřebují Milosrdenství, aby jednota, kterou chce Bůh v Kristu, převážila nad negativním působením Zlého, který využívá množství aktuálních prostředků, jež jsou sami o sobě dobré, avšak špatným používáním namísto sjednocování rozdělují. Jsme přesvědčeni, že „jednota je nadřazena konfliktu“ (Evangelii gaudium, 228), ale víme také, že bez Milosrdenství tento princip postrádá sílu uskutečnit se v konkrétním životě a dějinách.

Drazí bratři, vyjděte z tohoto setkání s radostí, že jste byli utvrzeni ve službě Milosrdenství. Utvrzeni především ve vděčné důvěře, že jste byli jako první povoláni narodit se znovu z lásky Boží. Utvrzeni také v poslání nabízet všem znamení Ježíše „vyvýšeného ze země“, aby pospolitost byla ve světě znamením a nástrojem jednoty.

Přeložil Milan Glaser