Tuto bohoslužbu jsme zahájili venku, ponořeni do temné a chladné noci. Vnímáme tíži mlčení tváří v tvář smrti Páně; mlčení, ve kterém se každý z nás může poznat a které proniká puklinami učedníkova srdce, když beze slov stojí před křížem.
Celé hodiny je oněmělý tváří v tvář bolesti, kterou způsobila Ježíšova smrt: co k tomu říci? Učedník se ocitl beze slov, vědom si svých vlastních činů během rozhodujících hodin Pánova života. Vzhledem k nespravedlnosti, která nad Mistrem vynesla rozsudek, zůstali učedníci zticha; vzhledem k pomluvám a falešným svědectvím, kterým byl Mistr vystaven, zůstali učedníci zticha. Během zdrcujích a bolestných hodin Umučení zakusili učedníci dramatickým způsobem svoji nechopnost riskovat a promluvit v Mistrův prospěch; ba co víc, zapřeli ho, skryli se, utekli a ztichli (srov. Jan 18,25-27).
Je to noc mlčení zkřehlého a ochromeného učedníka, který tváří v tvář mnoha bolestným situacím, jež ho obklopují a svírají, neví, kam se vydat. Je to učedník dneška, oněmělý tváří v tvář imponující realitě, která vytváří dojem, ba dokonce víru, že nespravedlnost, kterou mnozí naši bratři prožívají ve svém těle, je naprosto nepřemožitelná.
Je to konsternovaný učedník, ponořený do zdrcující rutiny, která jej zbavuje paměti, umlčuje naději a utváří návyk říkat si: „vždycky tomu tak bylo“. Je to oněmělý a zachmuřený učedník, který si zvykl a považuje za normální Kaifášův výrok: „Vy vůbec nic nevíte ani nemyslíte na to, že je pro vás lépe, když jeden člověk umře za lid, než aby zahynul celý národ“ (Jan 11,50).
A proto uprostřed našeho mlčení, když jsme zticha tak zdrceně, začíná křičet kamení (srov. Lk 19,40) a vzniká prostor pro tu největší zprávu, kterou dějiny nikdy nebudou moci obsáhnout: „Není tady. Byl vzkříšen“ (Mt 28,6). Náhrobní kámen vzkřikl a jeho křik všem zvěstoval nový život. Stvoření se jako první stalo ozvěnou triumfu Života nade vším, co se snaží umlčovat a tlumit radost evangelia. Náhrobní kámen vystoupil a způsobem sobě vlastním jako první rozezněl zpěv chvály, nadšení, radosti a naděje, který jsme povoláni sdílet.
Včera jsme spolu se ženami nazírali „toho, kterého probodli“ (Jan 19,37; srov. Zach 12,10) a dnes jsme spolu s nimi povoláni nazírat prázdný hrob a naslouchat slovům anděla: „Nebojte se [...] Byl vzkříšen“ (Mt 28,5-6). Tato slova chtějí dosáhnout našich nejhlubších přesvědčení a jistot, našich způsobů usuzování a vyrovnávání se z každodenními událostmi, a zejména našeho vztahování se k druhým. Prázdný hrob chce vyzvat, pohnout a vyvolat, ale především dodat odvahu k víře a důvěře, že Bůh „přichází“ za jakékoli situace v jakémkoli člověku a že Jeho světlo může dosáhnout těch nejnečekanějších a nejuzavřenějších životních zákoutí. Byl vzkříšen ze smrti, vstal z místa, odkud nikdo nic nečekal, a čeká na nás – jako očekával ženy – aby nám dal účast na svém díle vykoupení. Toto je základ a síla, kterou jako křesťané máme, abychom svůj život a svoji energii, inteligenci, city a vůli vynakládali na hledání a zejména tvorbu stezek důstojnosti. Není tady... Byl vzkříšen! Tato zvěst nese naši naději a proměňuje ji na konkrétní skutky lásky. Jak jen potřebujeme svoji slabost pomazat touto zkušeností! Jak jen potřebujeme, aby naše víra byla obnovena a naše krátkozraké horizonty byly zpochybněny a obnoveny touto zvěstí! Byl vzkříšen a s Ním je vzkříšena naše kreativní naděje k vyrovnání se s nynějšími problémy, neboť víme, že nejsme sami.
Slavit Paschu znamená uvěřit znovu, že Bůh vstupuje a nepřestává vstupovat do našeho dění a otřásá našimi jednotvárnými a paralyzujícími determinismy. Slavit Paschu znamená nechat Ježíše, aby přemohl onu bojácnost, která na nás často dotírá a hrozí pohřbít veškerou naději.
Náhrobní kámen prokázal svoji účast, ženy svou a nyní jsme opět zváni vy i já. Jsme zváni rozejít se s jednotvárnými zvyklostmi, obnovit svůj život, svá rozhodnutí a svou existenci. Jsme zváni tam, kde se nacházíme, v tom, co děláme a co jsme, s tou „mocenskou kvótou“, kterou máme. Chceme se podílet na této zvěsti života anebo zůstat němí vzhledem k dění?
Není tady, byl vzkříšen! A čeká tě v Galileji, zve tě k návratu do času a místa první lásky, aby ti řekl: „Neměj strach, následuj mě.“
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
