Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři, kněží římské diecéze a dalších diecézí světa! Když jsem četl dnešní liturgické texty, vybavovala se mi s naléhavostí pasáž z Deuteronomia: „Kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako je  nám nablízku Hospodin, náš Bůh, kdykoli ho vzýváme?“ (4,7). Boží přiblížení... a naše apoštolské přiblížení.

V textu proroka Izaiáše rozjímáme o Božím vyslanci, který byl uprostřed svého lidu poslán a pomazán, aby byl nablízku chudým, nemocným, vězněným... a Duch, který je nad Ním, ho cestou vede a provází.     

V Žalmu 88 vidíme, jak Boží doprovod, který krále Davida již od jeho mládí držel a posiloval svým ramenem, dostává nyní ve stáří jméno věrnost. Blízkost dostává s postupujícím časem jméno věrnost.

Apokalypsa nám přibližuje Toho, který je Erchomenos, tedy Pán osobně, který stále přichází. Narážka na skutečnost, že Jej spatří i „ti, kdo ho probodli“ (Zj 1,7), dává tušit, že rány vzkříšeného Pána jsou viditelné stále, že nám Pán neustále vychází v ústrety, chceme-li se stát bližními tělu všech trpících, zejména dětí.

V ústředním obrazu dnešního evangelia rozjímáme Pána očima jeho krajanů, kteří na Něho „upřeně hleděli“ (Lk 4,20). Ježíš vstal, aby předčítal v nazaretské synagoze. Byl mu dán svitek proroka Izaiáše. Rozvinul jej, až narazil na pasáž o Božím poslu a četl nahlas: „Duch Páně je nade mnou [...] proto mě pomazal, poslal mě...“ (Iz 61,1). A čtení zakončil stanovením takovéto provokativní blízkosti: „Dnes se naplnilo toto Písmo“ (Lk 4,21).

Ježíš najde příslušnou pasáž a předčítá s kompetencí učitele. Mohl by být dokonalým učitelem Zákona, ale chtěl být „evangelizátorem“, pouličním kazatelem, „poslem, který přináší radostnou zprávu“ (Iz 52,7). Kazatel je blízký.

Toto je velké Boží rozhodnutí: Pán se rozhodnul být tím, kdo je blízký lidu. Třicet let skrytého života! Teprve potom začne kázat. Je to pedagogika vtělení, inkulturace; nejenom ve vzdálených kulturách, nýbrž i ve vlastní farnosti, v nové kultuře mladých lidí...

Blízkost je víc než jméno zvláštní ctnosti. Je to postoj, který zahrnuje celého člověka, jeho způsob, jak navazovat vztahy, být sebou a zároveň pozorný vůči druhému. Když lidé o nějakém knězi řeknou, že jim je „blízký“, obvykle se tím zdůrazňuje dvojí. Za prvé, že je takový „stále“ (opak zní „nikdy tady není“. Lidé přitom říkávají: „Já vím, otče, jste zaneprázdněn“). A za druhé, že dovede nalézt slovo pro každého . „Mluví se všemi“ – říkají lidé – „s velkými, malými, chudými, nevěřícími...“ Blízcí jsou takoví kněží, kteří mluví se všemi... Kněží ulice.

Jedním z těch, kteří se od Ježíše dobře naučili kázat na ulicích, byl Filip. Skutky říkají, že chodil z místa na místo a hlásal dobrou zvěst Slova v každém městě, které se z toho pak převelice radovalo (srov. Sk 8,4-8). Filip byl jedním z těch, které Duch mohl kdykoli „unést“ a posílal hlásat evangelium z místa na místo. Byl schopný také křtít lidi dobré víry, jako byl komoří etiopské královny a činit tak cestou kdekoli (srov. Sk 8,5; 36-40).

Přiblížení, drazí bratři, je klíčem evangelizátora, protože je to výraz, kterým evangelium začíná (Pán jej používá k popisu království). Osvojili jsme si, že přiblížení je klíčem milosrdenství, protože milosrdenství by neexistovalo, kdyby se ustavičně nesnažilo odstraňovat odstup podobně jako milosrdný Samaritán. Domnívám se však, že si potřebujeme lépe osvojit také skutečnost, že přiblížení je rovněž klíčem pravdy. Je možné eliminovat vzdálenosti pravdou? Ano, lze to. Pravda totiž není pouhá definice, která umožňuje pojmenovat situace či věci a držet si je v odstupu pomocí pojmů a logických úsudků. Není jenom to. Pravda je také věrnost (emeth), která nám dovoluje nazývat lidi jejich vlastními jmény ještě před jejich klasifikací či definováním jejich situace, jako to činí Pán. Existuje zde nepěkný zvyk – tzv. „kultura přídavného jména“. Říká se: „ten je takový, ten zase onaký“... Nikoli, je to dítě Boží. Možná má své chyby či ctnosti, ale na prvním místě je věrnost pravdy o člověku, nikoli přídavné jméno učiněné podstatou.

Je třeba se mít na pozoru a nepodlehnout pokušení falešných idolů některých abstraktních pravd. Jsou to pohodlné modly, které jsou na dosah ruky, propůjčují určitou prestiž a moc, a je obtížné je rozpoznat. Tato „modla-pravda“ se přizpůsobuje, používá evangelních slov jako oděvu, ale nedovoluje jim, aby se dotkla srdce. A co je mnohem horší, odhání prosté lidi od hojivé blízkosti Ježíšova Slova a svátostí.

Obraťme se v této souvislosti k Marii, Matce kněží. Můžeme ji vzývat jako „Madonu blízkosti“: „Jako opravdová matka kráčí spolu s námi, spolu s námi bojuje a nepřetržitě nás zahrnuje blízkostí Boží lásky“ (Evangelii gaudium, 286), aby se nikdo necítil vyloučen. Naše Matka je nablízku nejenom tím, že slouží „starostlivě“ (tamt. 288), což je forma přiblížení, nýbrž také způsobem svého vyjadřování. V Káně je to pohotovost a tón, kterým se obrací ke služebníkům: „Udělejte všechno, co vám řekne“ (Jan 2,5), a způsobí tak, že se tato slova stanou mateřským vzorcem každého církevního jazyka. Abychom je však řekli jako ona, musíme se kromě prosby o milost, také umět postavit tam, kde se dějí věci důležité a platné pro každé srdce, každou rodinu a každou kulturu. Pouze v této blízkosti je možné rozlišit, jaké víno chybí a které je to nejkvalitnější, jež chce darovat Pán.

Navrhuji vám rozjímat o třech oblastech kněžského přiblížení, v nichž se tato slova „Udělejte všechno, co vám řekne“ mají rozeznít tisícerými způsoby, ale tímtéž mateřským tónem v srdcích lidí, s nimiž mluvíme: oblast duchovního doprovázení, potom zpovědi a nakonec kázání.

O přiblížení v duchovním dialogu můžeme přemýšlet rozjímáním nad setkáním Pána se Samaritánkou (srov. Jan 4,1-43). Pán ji nejprve učí, jak rozpoznávat zbožné uctívání v Duchu a pravdě; potom jí s jemnocitem pomáhá pojmenovat její hřích, aniž by ji urazil, až se nakonec sám dává nakazit jejím misijním duchem a jde spolu s ní evangelizovat do její vesnice. Toto je vzor duchovního dialogu, ve kterém Pán dovede vynést na světlo Samaritánčin hřích, aniž by vrhnul stín na její projev zbožné úcty či kladl překážky jejímu misijnímu povolání.

O přiblížení ve zpovědi můžeme přemýšlet rozjímáním o cizoložné ženě (srov. Jan 8,1-11). Tam je zřetelně vidět, jak je přiblížení rozhodující, protože Ježíšovy pravdy vždycky přibližují a říkají se (vždycky je lze říci) mezi čtyřma očima. Dívat se druhému do očí - jako Pán, když se staví na nohy po té, co byl na kolenou blízko cizoložnice, kterou chtěli kamenovat, a říká: „Ani já tě neodsuzuji“ (Jan 8,11) – to neznamená jít proti Zákonu. A je možné dodat: „Od nynějška už nehřeš“ (tamt.), ale nikoli tónem, který patří na právnické pole pravd-definic, nýbrž tónem, který určuje podmínky božského Milosrdenství, užívá se na poli pravdy-věrnosti a umožňuje hříšníkovi hledět dopředu a nikoli dozadu. Správný tón tohoto „už nehřeš“ je takový, který zpovědník, jenž ho užívá, dokáže zopakovat sedmdesátsedmkrát.

Poslední oblastí je kázání. Uvažujme o tom rozjímáním nad těmi, kdo jsou vzdáleni, a naslouchejme přitom prvnímu Petrovu kázání, které spadá do kontextu Letnic. Petr oznamuje, že slovo je určeno „všem, kdo jsou ještě daleko“ (Sk 2,39), a káže takovým způsobem, že jim kerygma „proniklo do srdce“ a přivedlo je k otázce: „Co máme dělat?“ (Sk 2,27). Otázka, na kterou, jak jsme řekli, musíme odpovídat vždycky mariánským, církevním tónem. Homilie je „prubířským kamenem hodnocení, jak blízko je pastýř svému lidu a jak se s ním setkává“ (Evangelii gaudium, 135). V homilii je patrné, jak jsme se přiblížili Bohu v modlitbě a jak jsme nablízku svému lidu v jeho každodenním životě.

Dobrá zvěst je sdílena, když se tato dvě přiblížení vzájemně živí a opatrují. Cítíš-li se daleko od Boha, přibliž se k Jeho lidu, který tě uzdraví z ideologií, jež ochladily tvoji vroucnost. Maličcí tě naučí dívat se na Ježíše jinak. V jejich očích je Osoba Ježíše udivující, Jeho dobrý příklad dává morální autoritu, Jeho učení slouží životu. Cítíš-li se daleko od lidu, přibliž se Pánu, Jeho Slovu. V evangeliu tě Ježíš naučí svému pohledu na lidi i ceně, jakou má v Jeho očích každý z těch, pro které prolil na kříži svoji krev. V blízkosti Boha se Slovo stává tělem v tobě, a staneš se knězem blízkým veškerému tělu. V blízkosti Božího lidu se Jeho trpící tělo stane slovem ve tvém srdci a budeš mít, o čem mluvit s Bohem, staneš se knězem přímluvcem.

Kněz, který kráčí blízko svého lidu a s pastorační citlivostí (někdy vpředu, někdy uprostřed a někdy vzadu), je u lidí nejenom ve vysoké vážnosti, ale dokonce k němu pociťují něco zvláštního, něco, co dá pocítit pouze Ježíšova přítomnost. Rozpoznání naší blízkosti tedy není něco dodatečného. Jde v něm o to, zda bude Ježíš zpřítomněn v lidském životě, anebo zda zůstane na rovině idejí, uzavřen v tiskacích písmenech a vtělen nanejvýš v nějakém dobrém zvyku, který se pozvolna stane rutinou.

Drazí bratři kněží, prosme Marii, „Madonu blízkosti“, ať nás sblíží mezi námi a ve chvíli, kdy našemu lidu říkáme „udělejte všechno, co vám řekne“, ať sjednotí náš tón, aby se v různostech našich názorů zpřítomnila mateřská blízkost té, která svým přitakáním navždy přiblížila nás k Ježíši.

Přeložil Milan Glaser