Nový portál Vatikánského rozhlasu

(1 Kor 5,7-8)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnes bych se chtěl věnovat rozjímání o Velikonočním třídení, které začíná zítra, abychom trochu prohloubili chápání toho, co tyto nejdůležitější dny liturgického roku představují pro nás věřící. Položím vám jednu otázku: jaký je nejdůležitější svátek naší víry? Vánoce či Velikonoce? – Velikonoce, protože jsou slavností naší spásy, Boží lásky k nám. Proto chci uvažovat o těchto velikonočních dnech, které představují oslavnou památku jediného velkého tajemství smrti a zmrtvýchvstání Pána Ježíše. Triduum začíná zítra Mší na památku Večeře Páně a končí večerními chválami o neděli Zmrtvýchvstání. Pak následuje Velikonoční pondělí, které přidává k této slavnosti den navíc. Je to postliturgický sváteční den, slavený v rodině a společnosti. Triduum vyznačuje základní etapy naší víry a našeho poslání ve světě a všichni křesťané jsou povoláni chápat tyto tři posvátné dny jako základnu svého osobního i komunitního života, podobně jako je pro naše židovské bratry vyjití z Egypta.

            Tyto tři dny předkládají křesťanskému lidu velké události spásy uskutečněné Kristem, promítají ho na horizont jeho budoucího určení a posilují, aby v dějinách vydával svědectví.

            Velikonoční Sekvence, rekapitulující jednotlivé etapy Tridua, dává zaznít slavnostní zvěsti zmrtvýchvstání: „Vstal Kristus naše naděje a zve nás do Galileje.“ To je ta velká zvěst: Kristus vstal z mrtvých. V mnoha národech světa, zvláště na východě Evropy se po velikonocích lidé nezdraví „dobrý den“, nýbrž zvoláním „Kristus byl vzkříšen“, na což se odpovídá „Vpravdě byl vykříšen.“ Těmito slovy pohnutého jásotu vrcholí Triduum. Obsahují nejenom zvěst radosti a naděje, ale také výzvu k odpovědnosti a poslání. Nekončí tedy velikonočním vajíčkem, ačkoli to jsou také krásné zvyky, jež provázejí rodinný život. Tato zvěst, k jejímuž přijetí nás Triduum připravuje, je středem naší víry a naší naděje, je to jádro, zvěst čili kérygma, které neustále evangelizuje církev a vybízí ji, aby také evangelizovala.

            Svatý Pavel shrnuje velikonoční událost tímto výrazem: „Náš velikonoční beránek – Kristus – je už obětován“ (1 Kor 5,7). Proto „to staré pominulo, nové nastoupilo“ (2 Kor 5,17). Proto se o Velikonocích uděluje křest dospělým. Svatý Pavel pak jinými slovy vysvětluje, že Kristus „byl vydán na smrt pro naše hříchy, a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění“ (Řím 4,25). Jediný, jediný, kdo nás ospravedlňuje a umožňuje nám znovu se zrodit je Ježíš Kristus. Nikdo jiný. Za ospravedlnění neplatíme, je zdarma. Taková je velkorysost Ježíšovy lásky: dává nám život zdarma, aby nás učinil svatými, obnovuje nás a odpouští nám. To je jádro Velikonočního třídení. Památka této zásadní události se vděčně slaví Velikonočním třídením a zároveň obnovuje v pokřtěných smysl pro novou situaci, kterou znovu vyjadřuje svatý Pavel takto: „Když jste byli s Kristem vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry [...] ne o to, co je na zemi“ (Kol 3,1-3). Hledět vzhůru, k horizontu, rozšiřovat horizonty. To je naše víra, naše ospravedlnění a stav milosti! Skrze křest jsme totiž byli vykříšeni s Ježíšem a zemřeli jsme věcem i logice tohoto světa. Jsme znovuzrozeni jako nové stvoření, skutečnost, která se den po dni domáhá konkrétního prožití.

            Křesťan, pokud se opravdu nechá obmýt Kristem a pokud se opravdu nechá vysvléci ze starého člověka, aby žil novým životem, byť zůstává hříšníkem, nemůže už být zkažený, nemůže už ve své duši chovat, ani zapříčiňovat smrt. Tady musíme říci něco smutného a bolestného. Existují fingovaní křesťané, kteří říkají „Ježíš je vzkříšen“, „Jsem ospravedlněn Ježíšem, dostal jsem nový život.“ Žijí však zkažený život. Takový křesťané však končí špatně. Opakuji, že hříšníci jsme všichni i já, ale máme jistotu, že když požádáme o odpuštění, Pán nám odpustí. Ten, kdo je zkažený, předstírá, že je poctivý, ale v jeho srdci je hniloba. Nový život nám dává Ježíš. Křesťan ve svojí duši nemůže přechovávat smrt, ani ji zapříčiňovat. Nemusíme chodit daleko, zůstaňme doma, stačí pomyslet na tzv. mafiánské křesťany. Takoví však nemají nic křesťanského. Říkají si křesťané, ale v duši nosí smrt a působí ji druhým. Modleme se za ně, aby se Pán dotknul jejich duše. Bližní, zvláště ten nejmenší a nejvíce trpící, je konkrétní tvář, které se prokazuje láska, jakou Ježíš daroval nám. Svět se stává prostorem, kde žijeme svůj nový život jako vzkříšení. Ve stoje a se vztyčeným čelem můžeme mít účast na ponížení těch, kteří se ocitli jako Ježíš v utrpení, jsou neodění, osamocení a umírají, aby se díky Jemu a s Ním stali nástrojem vykoupení a naděje, znamení života a vzkříšení.

            V mnoha zemích, tady v Itálii a také v mojí vlasti existuje zvyk, podle něhož po rozeznění zvonů na Velikonoční ráno přivádějí maminky a babičky děti k vodě a oplachují jim oči na znamení toho, že nově spatří Ježíše. Dejme si o těchto Velikonocích omýt duši a oči, abychom uviděli nově krásné věci a konali je. To přináší Ježíšovo vzkříšení po Jeho smrti, která byla cenou za spásu nás všech.

            Drazí bratři a sestry, připravme se k dobrému prožití nadcházejícího Posvátného třídení, abychom byli stále hlouběji včleňováni do tajemství Krista, který pro nás zemřel a vstal z mrtvých. Ať nás na této duchovní cestě provází Nejsvětější Panna, která následovala Ježíše v Jeho umučení, byla s Ním sjednocena pod Jeho křížem – nestyděla se za Syna, protože žádná matka se nestydí za své dítě - ve svém mateřském srdci zakusila nezměrnou radost zmrtvýchvstání. Ať nám vyprosí milost dát se vnitřně strhnout bohoslužbami příštích dnů, aby naše srdce a náš život byly skutečně proměněny.

            S těmito myšlenkami vám, vašim drahým a vašim komunitám ze srdce přeji radostné a požehnané Velikonoce! A ještě jednu radu: ráno o Velikonocích omyjte dětem oči vodou. Bude to znamení, jak vidět vzkříšeného Syna.

Přeložil Milan Glaser