Nový portál Vatikánského rozhlasu

„Evangelium tváří v tvář“ (Il vangelo guancia a guancia, Piemme, 2018) – tak se nazývá kniha italské novinářky Paoly Bergamini, která vypráví o životě otce Étienna Perneta (1824-1899), francouzského augustiniána Nanebevzaté (běžně nazývaných assumptionisté). Tento kněz žijící v porevoluční Francii druhé poloviny 19. století zasvětil celý život podpoře nejchudších rodin v nejzanedbanějších pařížských čtvrtích a založil jednu z ženských větví své kongregace – Malé sestry Nanebevzaté, a to s cílem „šířit Boží království v dělnické třídě prostřednictvím bezplatné domácí péče o nemocné“. Blahodárnou činnost této kongregace, která je dnes kromě sedmi evropských zemí rozšířena také v Africe, Americe, na Filipínách a Novém Zélandě, poznal v rodné Argentině rovněž papež František. Vyplývá to z předmluvy, kterou římský biskup opatřil právě vycházející knihu a kterou otiskl italský deník La Stampa (5.3.2018):

„Nebyl jsem na světě ani den, když k nám domů, do buenosaireské čtvrti Flores, přišla Antonia, mladá novicka z kongregace Malých sester Nanebevzaté, založené otcem Pernetem, a držela mne v náručí. Zůstal jsem s ní v kontaktu po celý její život, dokud před několika lety neodešla do nebe. Mám mnoho vzpomínek na tyto řeholnice, které jako tiší andělé vstupují do domovů potřebných lidí, trpělivě tam pracují, obstarávají, pomáhají a potom se mlčenlivě vracejí do kláštera. Řídí se svou řeholí, modlí se a poté vycházejí, aby navštěvovaly nuzná obydlí a pracovaly v nich jako zdravotní sestry a hospodyně, vodily děti do školy a připravovaly jim jídlo. Můj tatínek měl v práci několik kolegů, kteří do Argentiny přijeli po španělské občanské válce a byli to odpůrci církve. Jeden z nich jednoho dne onemocněl těžkou infekční chorobou, na těle se mu vysely boláky a velmi trpěl. Rodina měla tři děti, ale manželka musela chodit do práce a trávila většinu dne mimo dům. Když se to dověděly Malé sestry, vyslaly k nim domů jednu řeholnici. Šla tam představená, protože se jednalo o těžký případ – všeobecně se totiž vědělo, že tatínkův kolega byl zarytý antiklerikál a jakákoli vlající sutana ho dováděla do nepříčetnosti. Ona sestra ale prohlásila: „Jdu tam!“ Dovedete si představit, čím ji asi onen muž počastoval – nejhrubšími nadávkami a urážkami. Představená nicméně zachovala klid, konala svou práci, ošetřovala mu boláky, vodila děti do školy, připravovala oběd a uklízela. Za měsíc se ten člověk uzdravil, vrátil se do běžného života a znovu nastoupil do zaměstnání. Když několik dní nato vycházel se svými antiklerikálními přáteli z práce, přešlo kolem nich po ulici několik sester a jeden z těch mužů prohodil na jejich adresu pár nepěkných slov. Tatínkův kolega mu nejdřív dal ránu pěstí a pak mu důrazně řekl: „O kněžích a Bohu si říkej, co chceš, ale proti Madoně a jeptiškám ani muk!“ Jen pomyslete – ateista, antikleriál, a přesto sestry hájil, proč asi? Poznal totiž mateřskou tvář církve, zahlédl Mariin úsměv v úsměvu oné představené, trpělivé řeholnice, která jej přicházela ošetřovat navzdory všemu klení, zasvěcené ženy, která mu vedla domácnost, vodila jeho děti do školy a ze školy.

Díky této útlé, avšak hutné knize“, pokračuje papež František v předmluvě ke svazku italské novinářky, „je možné poznal dílo otce Étienna Perneta, jehož hrdinské ctnosti můj předchůdce sv. Jan Pavel II. uznal v roce 1983. Jde o příběh utkaný z tváří, oddanosti, projevů milosrdenství a čiré nezištnosti. Příběh, který nepozbyl svěžesti a naléhavosti, neboť také dnes žijeme v době, kdy hlásání evangelia prochází skrze svědectví milosrdné lásky a blízkosti druhým, skrze svědectví milosrdné Boží tváře. Evangelizace nám přivádí k tomu, abychom přitiskli svou tvář na tvář člověka, trpícího na těle i na duchu.

Malé sestry svou skrytou a mlčenlivou prací následovaly a následují vnuknutí svého zakladatele, který 7. března 1867 v klášteře Auteuil pronesl: „Když chudí lidé onemocní, jsou zcela vydáni napospas, protože o ně nikdo nepečuje. Za tímto účelem jsme se nabídli Pánu, aby naše řeholnice sloužily chudým lidem u lůžka a poskytovaly jim hmotnou pomoc. Malým sestrám to ale nestačí. Jak vidíte, člověku z lidu, dělníkům, mužům i ženám, v našich časech mnohdy škodí špatná společnost a nevhodná četba, které je odvádějí od Boha. Kněz, který by nemocnému chtěl přinést duchovní útěchu, v takové situaci nahání strach a bývá vnímán jako posel smrti. Co by ostatně kněz mohl dělat jiného, než utěšovat slovy? Lidé ale nechtějí poslouchat! Malé sestry však nemají strach a díky jejich přívětivému jednání na ně lidé pohlíží s uznáním a důvěřují jim. Svými prostými ošetřovatelskými úkony a péčí o čistotu hlásají Ježíše Krista lépe než  jakékoli kázání. Stačí pouhá přítomnost. Trpělivě vnášejí do oněch rodin modlitbu a křesťanské návyky“.

Když trpělivě sloužíme a důvěřujeme výlučně Pánu, může se stát, že se milost dotkne také nejvzdálenějších srdcí. Učí nám tomu Maria, naše Matka – jedinou silou, schopnou dobýt lidské srdce, je Boží vlídnost. To, co okouzluje, přitahuje a láme pouta, není síla prostředků či tvrdost zákona, nýbrž nezadržitelná moc Boží něhy a nezvratný příslib jeho milosrdenství. Oné něhy a milosrdenství, které otec Pernet dosvědčil celým svým životem a které nadále vyzařují z jeho Malých sester, rozptýlených v mnoha zemích našeho světa“.

Přeložila Jana Gruberová