Jsme zde jako putující Boží lid, abychom přebývali v chrámu Matky. Přítomnost Matky činí pro nás děti tento chrám domovem. Spolu s mnoha pokoleními Římanů v tomto matčině domě objevujeme svůj domov. Domov, kde lze nalézt posilu, útěchu, ochranu a útočiště. Křesťanský lid již od začátku chápe, že v těžkostech a zkouškách je třeba se utíkat k Matce, jak nabádá nejstarší mariánská antifona: „
Pod ochranu tvou se utíkáme, svatá Boží Rodičko. Neodmítej naše prosby v našich potřebách, ale od všeho nebezpečí vysvoboď nás vždycky, Panno slavná a požehnaná!“.
Pod ochranu tvou se utíkáme. Otcové naší víry nás učili, že v rozbouřených dobách je třeba se shromáždit pod plášť svaté Matky Boží. Kdysi se pronásledovaní a potřební utíkali pod ochranu vysoce postavených šlechetných žen, které je na znamení přijetí přikryly svým pláštěm a propůjčily tak dotyčným svoji ochranu. Týká se to i nás ve vztahu k Madoně, nejvýše postavené ženě lidského rodu. Její plášť je stále připraven nás přijmout a shromáždit. Dobře nám to připomíná křesťanský Východ, kde se slaví svátek Matky Boží Ochranitelky, která bývá zobrazována na krásných ikonách, jak svým pláštěm poskytuje útulek dětem a přikrývá celý svět. Také starověcí mniši doporučovali utíkat se ve zkouškách pod plášť svaté Matky Boží, sama invokace „Svatá Matko Boží“ byla již zárukou ochrany a pomoci.
Tato starodávná moudrost nám pomáhá: matka opatruje víru, ochraňuje vztahy, chrání v nepřízni a brání před zlem. Kde je doma Madona, tam nevstoupí ďábel. Kde je Matka, tam nezavládne zmatek a nepřevládne strach. Kdo z nás to nepotřebuje? Kdo z nás není občas zmaten a znepokojen? Nezřídka bývá srdce jako rozbouřené moře, vzdouvané vlnami problémů a zmítané neustávajícími větry starostí! Maria je bezpečnou archou uprostřed potopy. Nebudou to ideje či technologie, které nám poskytnou útěchu a naději, nýbrž tvář Matky, její ruce laskající život, její plášť, který nás ochrání. Učme se denně hledat útočiště u Matky.
Neodmítej naše prosby, pokračuje antifona. Když ji prosíme my, Maria prosí za nás. Existuje krásný řecký titul Grigorusa – Ta, která se neprodleně přimlouvá, neotálí. Svatý Lukáš používá v evangeliu toto slovo, když popisuje, že Maria spěchala k Alžbětě. Nedává si na čas, ale pospíchá. V dnešním evangeliu jsme slyšeli, jak okamžitě předkládá Ježíši konkrétní potřebu svatebčanů: »Už nemají víno« (Jan 2,3). Tak činí pokaždé, vzýváme-li ji. Když se nám nedostává naděje, když postrádáme radost, docházejí nám síly a hvězda života zachází, Maria zasahuje. Je pozorná k námahám, citlivá ve zmatcích a životních bouřích, je blízká srdci. A nikdy neodmítá naše prosby; nenechává oslyšenu ani jedinou. Je Matka, nikdy se za nás nestydí, ba dokonce vyhlíží, aby svým dětem mohla pomáhat.
Může nám to pomoci pochopit jedna epizoda. U nemocničního lůžka bděla po nehodě nad svým raněným synem matka. Byla tam neustále, dnem i nocí. Jednou si postěžovala knězi: „Jednu věc nám matkám Pán nedovolil!“ – „Jakou?“ – ptal se kněz. „Brát na sebe bolest dětí,“ odpověděla žena. Takové je srdce matky: nestydí se za rány a slabosti dětí, ale chce je nést. A Matka - Boží i naše - dovede nést, těšit, bdít a hojit.
Antifona pak pokračuje: ode všeho nebezpečí vysvoboď nás. Pán ví, že uprostřed tolika nebezpečí potřebujeme útočiště a ochranu. Proto v nejvypjatějším okamžiku - na kříži – pravil milovanému učedníkovi, každému učedníkovi: »To je tvá matka!« (Jan 19,27). Matka není optional – volitelná, je Kristovou závětí. A my ji potřebujeme stejně jako pocestný potřebuje občerstvení nebo jako dítě potřebuje pochovat v náruči. Je obrovským nebezpečím pro víru žít bez Matky, bez ochrany a nechat se vláčet životem jako listí ve větru. Pán to ví a radí nám, abychom přijali Matku. Není to duchovní zdvořilost, nýbrž životní potřeba. Láska k ní není poezie, nýbrž umění žít. Bez Matky totiž nemůžeme být děti. A my jsme především děti, milované děti, jejichž Otcem je Bůh a Matkou Madona.
Druhý vatikánský koncil učí, že Maria je „znamením jisté naděje a útěchy pro putující Boží lid“ (Lumen gentium, VIII, V). Je znamením, které dal Bůh nám. Pokud jej nesledujeme, scházíme z cesty. Duchovní cesta má totiž značení, kterého je třeba se držet, protože nám, „kteří dosud putují na zemi a ocitají se v nebezpečích a nesnázích“ (tamt.), ukazuje Matku, která již dosáhla cíle. Kdo nás může lépe než ona doprovodit na této cestě? Na co čekáme? Jako učedník, který pod křížem přijal Matku a »vzal ji k sobě« (Jan 19,27), také my z tohoto Matčina chrámu vezměme Marii k sobě domů.
Vzhledem k Matce nemůžeme být neutrální nebo odtažití, jinak ztratíme svoji identitu dětí i svoji identitu lidu, a budeme žít křesťanství tvořené idejemi a programy, bez důvěry, bez něhy a bez srdce. Jenomže bez srdce není lásky, a víra riskuje, že se stane líbeznou pohádkou zašlých časů. Matka však děti opatruje a připravuje. Miluje je a chrání, aby milovaly a opatrovaly svět. Snažme se, aby tato Matka byla u nás doma stálým hostem naší každodennosti, naším bezpečným útočištěm. Svěřujme jí každý den. Vzývejme ji v každém zmatku. A nezapomínejme se k ní vracet s poděkováním.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
