Nový portál Vatikánského rozhlasu

Lima. 1. „Klauzura srdce nezamyká, ani nesvírá, nýbrž rozšiřuje“ – kázal papež na dopolední liturgii hodin se sestrami z kontemplativních klášterů v kostele Pána Zázraků.
2. Promluva papeže o sv. Turibiovi z Mogroveja na setkání s Peruánskou biskupskou konferencí.
3. Setkání s mládeží na náměstí před katedrálou.
4. „Lhostejnost nás transformuje na anonymní a neosobní bytosti“ – kázal papež při nedělní mši na vojenském letišti v Limě za účasti více než 1 milionu lidí.

ad 1. Señor de los Milagros, tedy chrám Pána zázraků, s přilehlým klášterem bosých karmelitek v centru Limy je jednou z hlavních peruánských poutních svatyní. Zobrazení Ukřižovaného Krista, které v roce 1655 odolalo zemětřesení, které obrátilo v ruiny většinu staveb ve městě, se stalo celonárodním předmětem úcty, potvrzovaným opakovanými zázraky v průběhu dějin. Nástěnná malba je dnes součástí hlavního oltáře kostela karmelitek, nicméně její kopie se každoročně v říjnu nosí v procesí ulicemi Limy.

Právě do tohoto kostela zamířil papež František v neděli ráno, po rozloučení s personálem apoštolské nunciatury. V kostele se shromáždilo asi 500 peruánských řeholnic z kontemplativních klášterů.

„Jsme misionářky kontemplace a v tichu klauzury rozséváme lásku a kráčíme po boku papeže, biskupů, kněží a řeholníků“, řekla v krátkém pozdravu na přivítanou představená kláštera matka Soledad, která byla před padesáti lety vyslána do Peru španělskými karmelitkami – a ocitovala slova sv. Terezie z Ávily: »Celý svět stojí v plamenech, dychtí po tom, aby ještě jednou odsoudili Krista a snaží se tisícerým způsobem zničit jeho církev.... Neměli bychom marnit čas a mluvit s Bohem o bezvýznamných věcech« (Cesta k dokonalosti 1,5).

Svatý otec pak ve svém kázání zakomponovaném do modlitby hodin navázal na slova představené o misijním charakteru kontemplativní modlitby:

„Misijní modlitba je taková, která se dovede spojovat s bratry v různých okolnostech, ve kterých se nacházejí, a modlit se, aby se jim dostávala láska a naděje. Svatá Terezie od Dítěte Ježíše řekla: „Pochopila jsem, že jenom láska udržuje údy církve v činnosti. Kdyby láska pohasla, přestali by všichni apoštolové hlásat evangelium, mučedníci by se zdráhali prolít krev... Pochopila jsem, že láska v sobě obsahuje všechna povolání, že láska je všechno, že objímá všechny doby a všechna místa... jedním slovem, že je věčná!“

Povoláním kontemplativních sester je „být láskou”, ve dne v noci přibližovat Pánu životy těch , kdo se ocitli v tíživých situacích, pokračoval Svatý otec. Proto klauzurní život srdce nezamyká, nýbrž díky vztahu s Pánem rozšiřuje a umožňuje vnímat bolesti naší doby novým způsobem, dodal.

„Přímluvná modlitba konaná ve vašich klášterech dosahuje k Srdci Ježíše, který prosí Otce, ať jsou všichni jedno, aby svět uvěřil (srov. Jan 17,21). (…) Tato jednota plyne ze sdílení s Kristem, jenž nás sjednocuje s Otcem v Duchu svatém a v eucharistii nás sjednocuje jedny s druhými ve velikém tajemství, jímž je církev. Velmi vás prosím o modlitbu za jednotu této milované peruánské církve.“

Vybídl papež karmelitky. Ať je každý klášter majákem, který svítí uprostřed nejednoty a rozdělení, a každý, kdo k vám přichází, může zakusit štěstí vzájemné lásky. „Drahé sestry, církev vás potřebuje… Ukazujte Toho, který je cestou, pravdou a životem, Jediného Pána, který dává životu plnost a život v hojnosti,” zakončil František svou promluvu ke karmelitkám v kostele Señor de los Milagros.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY je ZDE.

V otevřeném papamobilu se pak papež František přemístil do necelý půlkilometr vzdálené katedrály sv. Jana na hlavním náměstí Limy. Její počátky sahají až do časů dobyvatele říše Inků, Francisca Pizarra, který v roce 1535 položil základ prvního kostela v této části světa a sám je v chrámu také pohřben. Při zemětřeseních v letech 1609 a 1746 byl stavba vážně zasažena. Její dnešní podoba s dvěma výraznými zvonicemi v průčelí pochází z 18. století. V chrámu je uchovávána soška Panny Marie – Nuestra Señora de la Evangelización – věnovaná císařem Karlem V.

ad 2. V katedrále papež uctil ostatky zde pochovaných peruánských světců a pomodlil se zvláštní modlitbu napsanou pro tuto příležitost. V přilehlém arcibiskupství potom na setkání s Peruánskou biskupskou konferencí pronesl předem připravenou obsáhlou reflexi, v níž se zaměřil na postavu svatého Turibia z Mogroveja, druhého biskupa Limy v letech 1581-1606. Před svým odchodem do misií zastával tento laik, vzdělaný v kanonickém právu a vyučující na universitě v Salamance, úřad inkvizitora. Španělský král jej pak navrhnul papeži jako biskupa do Limy. Byl tedy vysvěcen a odešel do Nového světa. Papež František přiblížil život tohoto světce jako vzor biskupské služby a mimo jiné řekl:

„Je příznačné, že tento svatý biskup bývá znázorňován jako „nový Mojžíš“. Jak víte, ve Vatikánu je uchováván obraz, který ukazuje, jak sv. Turibius překonává dravou řeku, jejíž vody se před ním rozestupují, jako by šlo o Rudé moře, aby mohl dosáhnout druhého břehu, kde na něho čeká velká skupina domorodých obyvatel. Za sv. Turibiem jde velký zástup věřícího lidu, který následuje svého pastýře v díle evangelizace (Zázrak sv. Turibia, Vatikánská obrazárna). Tento krásný obraz je jakýsi ukazatel, na který se spolu s vámi soustředím v této refelexi: Svatý Turibius, člověk, jenž dosáhnul druhého břehu. Spatřujeme ho ve chvíli, kdy byl pověřen odejít do této země s posláním být otcem a pastýřem. Opustil bezpečné území, aby vstoupil do zcela nového a neznámého světa plného riskantních výzev. Šel do zaslíbené země, pobízen vírou, »podstatou toho, v co doufáme« (Žid 11,1). Víra a důvěra v Pána jej tehdy a po celý život pobízely přejít na druhý břeh, kde na něho čekal Pán v početných zástupech.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY je ZDE.

ad 3. „Srdce nelze předělat na fotošopu, protože v srdci jde o opravdovou lásku a štěstí.“ Poté, co papež František doporučil peruánským biskupům, aby se naučili digitální řeči dnešní mládeže, a chilským mladým lidem, aby si osvojili heslo trvalého připojení na Krista („Co by dělal Ježíš na mém místě?“), vrátil se za nedělního poledne k jazykovému stylu, s jakým jsme se u jeho předchůdců nesetkali. Promluva před modlitbou Anděl Páně byla určena několika tisícům mladých lidí, kteří zaplnili Hlavní náměstí (Plaza de Armas) v Limě. Papež upozornil na důležitosti tohoto setkání zejména vzhledem k blížící se synodě o mládeži.

”Vaše tváře, vaše tužby, váš život jsou pro církev důležité a je třeba, abychom jim přikládali význam, jaký zasluhují, a také je třeba mít odvahu, jakou mělo mnoho mladých této země, kteří se nebáli milovat a riskovat život pro Ježíše.

Petrův nástupce uvedl příklad sv. Martina de Porres (1579-1639), mulata, který byl v očích svého okolí “odsouzen k prohře”. Přesto mu nic nezabránilo v tom, aby zasvětil svůj život jiným a prokazoval jim lásku.

”Dokázal to, co později tvořilo tajemství jeho života, totiž doufat. Vkládal naději v Pána, který jej miloval. Víte proč? Protože nejprve Pán doufal v něho, tak jako v každého z nás doufá a neúnavně nás dál bude zahrnovat důvěrou.”

Papež se pak zmínil o chvílích, kdy se “mohou vynořit negativní myšlenky” a “kdy se zdá, že víra pohasíná”. Doporučil mladým lidem, aby za takových momentů “nezapomínali na svaté, kteří nás provázejí z nebe. Obracejte se k nim, modlete se a neúnavně proste o jejich přímluvu”, vyzýval a radil k dobrému duchovnímu vedení.

”Hledejte pomoc a radu lidí, o nichž víte, že jsou dobří, neboť jejich tváře vyzařují radost a pokoj. Dovolte jim, aby vás provázeli, a takto se dál ubírejte životem. Je tu však ještě něco. Ježíš chce, abyste jednali. Chce, abyste uskutečňovali svoje ideály a předsevzali si, že se budete držet Jeho rad. Povede vás cestou blahoslavenství, nesnadnou, ale fascinující cestou, kterou se nemůžeme ubírat sami, nýbrž skupinově a každý může spolupracovat a vydat ze sebe to nejlepší.”

Ježíš miluje lidi takové, jací jsou, pokračoval římský biskup, a – na rozdíl od mezilidských vztahů – nepropadá malomyslnosti, i když ho něčím zklameme. Nemusíme se tedy před Ním přetvařovat – či řečeno slovníkem nových technologií, upravovat ve fotošopu:

”Je pěkné vidět digitálně upravené fotky, ale fotoshop se používá jenom na digitální snímky. Nemůžeme do něj dát lidi, realitu, ani sebe sama. Barevné filtry a vysoká rozlišení jsou dobré pro video, ale nikdy je nemůžeme aplikovat na přátele. Existují překrásné, leč falešné snímky. Dovolte mi říci, že srdce nelze předělat ve fotoshopu, protože v srdci jde o opravdovou lásku, tam je v sázce štěstí. A tam se ukazuje to, co opravdu jsme.”

Bůh nehledá dokonalé věřící, doložil František na biblických příkladech prvních učedníků, nýbrž se zaměřuje na naši schopnost milovat. V závěru promluvy před nedělní mariánskou modlitbou pak upozornil na dění v Konžské demokratické republice, kde v hlavním městě Kinshasa zemřelo při demonstracích proti prezidentu Kabilovi 5 lidí a nejméně 30 jich bylo zraněno.

”V této chvíli, z tohoto města se všemi těmi mladými, prosím představitele a zodpovědné činitele a všechny v oné milované zemi, aby se maximálně vynasnažili, vyhnuli se každé formě násilí a hledali řešení ve prospěch obecného dobra. Všichni se společně mlčky modleme na tento úmysl za naše bratry v Demokratické republice Kongo.”

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy promluvy před ANGELUS je ZDE.

4. Poslední a zdaleka nejnavštívenější událostí 22. apoštolské cesty papeže Františka byla nedělní mše svatá v Limě. Na vojenském letišti Las Palmas se jí účastnilo milion tři sta tisíc lidí, kteří v letním dusnu čekali na Petrova nástupce již od půlnoci, kdy byl povolen vstup do areálu. S papežem na pódiu připomínajícím velký stan koncelebrovalo šedesát peruánských biskupů. Papež vyšel z liturgických čtení, aby věřícím v homilii připomenul, že Bůh “vstupuje do našeho konkrétního, osobního příběhu”. Je s námi kdekoli, “v každodenním životě při stále stejné práci, při výchově dětí, v důvěrnosti domova i za ohlušujícího lomozu našich ulic”.

”Někdy se nám může stát totéž, co Jonášovi. Naše města a jejich každodenně se vyskytující bolesti a nespravedlnosti v nás mohou budit pokušení utéci, skrýt se a zmizet. A důvody k tomu nechybějí Jonášovi, ani nám. Když pozorujeme město, zjišťujeme, že »sice existují občané, kterým se dostává adekvátních prostředků k rozvoji jejich osobního a rodinného života, ale existují také mnozí „neobčané“, „poloviční občané“ či „městský odpad“« (Evangelii gaudium, 74), kteří se nacházejí na kraji našich ulic”.

Je nepříjemné konstatovat, pokračoval papež, že mezi tímto „městským odpadem“ jsou mnohdy tváře mnoha dětí a dospívajících, tedy tváře budoucnosti. Města, která by se měla stát místem setkání, solidarity a radosti, se kvůli “Jonášovu syndromu” mění na prostor útěku, nedůvěry a lhostejnosti. Lidi postihuje anonymní hluchota a stávají se z nich neosobní bytosti se sterilizovaným srdcem.

”Jak poznamenal Benedikt XVI.: »Skutečná míra lidství se podstatně určuje ve vztahu k utrpení a k trpícímu. A to platí jak pro jednotlivce, tak pro společnost. Taková společnost, která nedokáže přijmout trpící a neumí jejich utrpení sdílet a vnitřně nést svým soucitem, je společností krutou a nelidskou« (Spe salvi, 38).

Ježíš však na nespravedlivé a bolestné uvěznění Jana Křtitele nereagoval útěkem, vysvětloval papež. Naopak “vstupuje do města, jde do Galileje a začíná mezi jejím nepočetným obyvatelstvem hlásat to, co je začátkem té největší naděje: Přiblížilo se Boží království. Bůh je nám nablízku.

”Evangelium nám ukazuje radost a řetězový účinek, který to způsobilo: začíná u Šimona a Ondřeje, potom u Jakuba a Jana (srov. Mk 1,14-20), a od nich počínaje (…) až k nám, evangelium hlásané početnými svědky, kteří uvěřili v Boha. A dosahuje až k nám, aby se stalo novým protilékem na globalizaci lhostejnosti. Tváří v tvář této lásce totiž nelze zůstat lhostejnými.”

Ježíš povolal svoje učedníky, aby žili láskou k Bohu a bližnímu, dodal Svatý otec a upřesnil: Činí tak tím jediným možným způsobem, totiž božským: vzbuzuje něhu, milosrdnou lásku a soucit, aby se učili dívat na realitu božským způsobem. Povzbuzuje k vytváření nových vztahů a nových svazků, jež jsou nositeli věčnosti.

”Ježíš prochází městem spolu se svými učedníky a postupně vidí, slyší a všímá si těch, kdo podlehli lhostejnosti a byli roztrháni těžkým hříchem korupce. Odhaluje, co dusilo naději Jeho lidu, a vzbuzuje tak novou naději. Povolává svoje učedníky a zve je, aby šli s Ním, posílá je měst, ale mění jejich rytmus, učí je vidět to, nad čím se doposud nepozastavovalil, poukazuje na novou neodkladnost. Obraťte se, říká jim, Boží království je setkání s Bohem v Ježíši, který svůj život mísí s životem svého lidu, zapojuje se a vtahuje druhé, aby se nebáli učinit z těchto dějin dějiny spásy (srov. Mk 1,15.21).

Také dnes Ježíš naléhá, aby rozklad byl překonán bratrstvím, nespravedlnost solidaritou a násilí bylo zastaveno zbraněmi pokoje, řekl dále Petrův nástupce. Ježíš stále jde a probouzí naději, která nás vysvobozuje z prázdných vztahů a neosobních analýz a chce z nás činit kvas tam, kde jsme a kde je nám dáno žít.

”Nebeské království je mezi vámi – říká nám – je tam, kde dokážeme být trochu jemnocitní a soucitní, kde se nebojíme vytvářet prostor k tomu, aby slepí viděli, ochrnulí chodili, malomocní byli uzdraveni a hluší slyšeli (srov. Lk 7,22), a aby se tak všichni, které jsme měli za ztracené, těšili Vzkříšením. Bůh neochabuje a neochabne ve snaze dostihnout svoje děti. Jak zažehneme naději, chybějí-li proroci? Jak se vyrovnáme s budoucností, chybí-li nám jednota? Jak dosáhne Ježíš tolika míst, když chybějí odhodlaní a zdatní svědkové?

Zakončil papež homilii v peruánském hlavním městě a namísto odpovědi přenechal více než milionu posluchačů tuto výzvu: Dnes tě Pán volá, abys šel s Ním do města, svého města. Volá tě, abys byl jeho učedníkem – misionářem.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE je ZDE.

V závěru mše svaté Petrův nástupce poděkoval organizátorům apoštolské cesty – limskému arcibiskupovi, kardinálu Ciprianimu, prezidentu Peruánské republiky, tisícům neznámých dobrovolníků a také architektům, kteří vkusně projektovali oltáře v navštívených městech. Obyvatele Peru pak vyzval, aby si uchovávali bohatství svých tradic a obyčejů v zemi, která svými přírodními krásami odhaluje Boží přítomnost.

”Jste zemí naděje pro mladé lidi, kteří nejsou budoucností, nýbrž přítomností Peru. Žádám mladé lidi, aby v moudrosti svých pradědů objevili DNA, které vedlo vaše velké světce. Děti prosím, aby se nezbavovaly svých kořenů. Staré lidi žádám, aby mladým generacím neustále zpřístupňovali kořeny svého národa a moudrost životní cesty, která vede do nebe. Všechny společně vás vyzývám, abyste neměli strach ze svatosti v 21. století. Peruánští bratři, máte mnoho důvodů k naději, v těchto dnech jsem se jich dotkl rukou. Uchovejte si naději a nedovolte, aby vám ji někdo zcizil. Naděje se nejlépe zachová v jednotě, která přispívá k tomu, aby všechny její důvody denně rostly.”

Loučil se papež František s peruánskými věřícími před odjezdem na mezinárodní letiště v Limě. Na římském letišti Ciampino přistál ve 14:15 a vrátil se do Vatikánu s obvyklou zastávkou v bazilice Panny Marie Větší, kde setrval chvíli v soukromé modlitbě.

Na palubě letadla se jako obvykle konala tisková konference s papežem.

Druhou etapu 22. mezinárodní apoštolské cesty pro naše mikrofony vyhodnotil o. Emerson Campos Aguilar, který v italské nadaci Migrantes koordinuje peruánskou komunitu.

”Peru se přehnalo “tsunami”. Pokud porovnáme reakci Peruánců s přijetím v Kolumbii a Chile, myslím, že se zde zvedla skutečná vlna ducha, možná protože je zemí světců. Zůstává tedy velká výzva – jak papežova slova uvést do konkrétního života. Osobně doufám, že nyní nastane “jaro nových povolání”. Papež mluvil velmi jasně, když řekl, abychom se nebáli následovat Krista. Mladých lidí se veřejně na náměstí zeptal, jestli za Kristem půjdou napořád, nikoli na jeden den. Myslím proto, že v mládeži vyvolal velikou naději…Nyní záleží na našem úsilí a také na práci nás kněží.”

Říká o. Emerson Campos Aguilar.

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii

(RaVat)