Nový portál Vatikánského rozhlasu

Santiago de Chile. 1. „Budoucnost se buduje nasloucháním“ řekl papež představitelům chilské společnosti.
2. „Šťastní, kdo se snaží nerozsévat rozkol“ – kázal potom při mši svaté za účasti 400 tisíc lidí.
3. Odpolední program zahájila navštěva ženské věznice.
4. „Bůh nebránil pravdu na úkor lásky, ani lásku na úkor pravdy, ani rovnováhu na úkor obojího“ - meditoval Petrův nástupce na setkání s kněžími.
5. „Laici nejsou naši sluhové ani naši úředníci“ – řekl papež na setkání s 50 chilskými biskupy.

Petrův nástupce v pondělí krátce před půlnocí našeho času přistál na mezinárodním letišti v Santiagu de Chile, kde jej kromě úřadující prezidentky Michelle Bacheletové a dětí v tradičních krojích očekával městský mládežnický orchestr a delegace zastupující více než 15 tisíc mladých dobrovolníků, kteří budou napomáhat hladkému průběhu návštěvy. Za silných bezpečnostních opatření přejela papežská kolona do centra města, kde ani železné ohrazení hlavní třídy a stálý dohled policie nemohly zadržet nadšení, kterým překypovaly tisíce vítajících Chilanů. Mnozí z nich zpívali hymnu papežské návštěvy nazvanou „Přítel František“. Nejvíce lidí se shromáždilo v okolí apoštolské nunciatury v městské čtvrti Providencia, kde papež opětoval jejich vřelost stisky rukou, objetím a žehnáním dětí. František působil po dlouhém letu unaveně, ale zároveň na něm bylo patrné veliké dojetí a pohnutí.

Program prvního dne chilského pobytu se soustředil na chilské hlavní město Santiago a byl skutečně intenzivní.

ad 1. Krátce po osmé hodině ráno papež František vstoupil do prezidentského paláce La Moneda, koloniální stavby, která po bombardování 11. září 1973 prošla rozsáhlou rekonstrukcí (1974-1981). Před zhruba deseti lety vyrostlo před jejím jižním průčelím stejnojmenné kulturní centrum, které přitahuje občany svými rozsáhlými výstavními prostorami a obrovskou pěší zónou s fontánami a jezírky. Na vnitřním nádvoří prezidentského paláce se konalo setkání s veřejnými činiteli, mezi kterými byl přítomen nastupující prezident Sebastián Piňera, představiteli občanské společnosti a diplomatickým sborem. Odstupující prezidentka Bacheletová, jejíž otec byl umučen za Pinochetovy diktatury, v úvodním pozdravu připomenula návštěvu Jana Pavla II. před třiceti lety a zdůraznila, že země od té doby ušla notný kus cesty od bolesti k naději.

Papež ve své první promluvě na chilské půdě nešetřil chválou na místní „různorodost geografie“ a „bohatství kulturní polyfonie“. Použil přitom slova národní hymny a citoval první latinskoamerickou nositelku Nobelovy ceny, básnířku Gabrielu Mistralovou, učitelku Pabla Nerudy. Vyslovil přání, aby dny strávené v Chile byly „časem vděčnosti za tolik obdrženého dobra“, kterého se mu dostalo v mládí, kdy v zemi trávil jeden rok jezuitské formace. Poté poukázal na „demokratický rozvoj posledních desetiletí“, který zemi umožnil „dosáhnout vyváženého pokroku“. Svatý otec opakoval výrok arcibiskupa Santiaga de Chile, kardinála Silvy Henriqueze, který během slavnostního Te Deum při inauguraci prezidenta Allendeho v roce 1970 prohlásil:

“Všichni jsme staviteli nejkrásnějšího díla, kterým je vlast. Pozemská vlast, která předjímá a chystá vlast nemající hranice. Tato vlast nezačíná dnes a od nás, avšak nemůže růst a přinášet užitek bez nás. Proto ji přijímejme s úctou a vděčností jako poslání zahájené před mnoha lety a jako závěť, která nás naplňuje hrdostí a zároveň zavazuje“ (Homilie při Te Deum, 4. listopadu 1970).

Každé pokolení se musí ztotožnit se zápasy a úspěchy, kterých dosáhly předchozí generace, a pozvednout je k cílům ještě vznešenějším, pokračoval papež František. Dobra, lásky, spravedlnosti a solidarity se nedosahuje jednou pro vždy, nýbrž je zapotřebí dobývat je každodenně. Nelze zapomínat na skutečnost, že mnoho Chilanů stále zakouší nespravedlnost, zdůraznil.

“Proto před sebou máte velkou a strhující výzvu, totiž nadále se zasazovat o to, aby demokracie, o které snili vaši otcové, překračovala pouhé formální aspekty a byla skutečně místem setkání všech. Místem, ve kterém všichni bez výjimky cítí, že jsou zváni k budování domu, rodiny i národa – místa, domu i rodiny zvané Chile.“

Slovy svého jezuitského spolubratra sv. Alberta Hurtada pak papež připomenul, že „národ je posláním, které je třeba splnit“ (Te Deum, září 1948) a že budoucnost národa spočívá ve schopnosti naslouchat různým okrajovým kategoriím – nezaměstnaným, domorodcům, přistěhovalcům, ale také čerpat z nadšení mladých lidí a moudrosti starců.

“Naslouchat dětem, kteří přicházejí na svět s očima plnýma úžasu a nevinnosti a očekávají od nás účinné odpovědi hodné budoucnosti. Nemohu tady nevyjádřit bolest a zahanbení, které zakouším tváří v tvář nenapravitelným škodám, které způsobili dětem služebníci církve. Připojuji se ke svým bratřím v episkopátě, poněvadž je slušnost prosit o odpuštění a všemi silami podpořit oběti. Zároveň se však musíme zavázat k tomu, aby se to již nikdy neopakovalo.“

Řekl za všeobecného potlesku. V závěru papež představitele chilské společnosti vyzval k pozornosti vůči životnímu prostředí. Upozornil, že v tomto ohledu může být velkým vkladem odkaz domorodých národů, podle kterých neexistuje pravý rozvoj v národě, odvracejícím se od půdy.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY na uvítanou je ZDE

ad 2. Proti rezignaci a laciné kritice bez odhodlání ke změně kázal papež František při první mši této apoštolské cesty na planině O´Higginsova parku v centru Santiaga de Chile. Prostranství pojmenované po jednom ze zakladatelů moderního státu pojme přes půl milionu lidí. Svatý otec vyšel v homilii z výčtu blahoslavenství v 5. kapitole Matoušova evangelia. Jak řekl, Ježíše k této promluvě inspirovaly tváře lidí, které viděl před sebou a které „uvádějí do pohybu hlubokou Boží lásku“.

„Blahoslavenství neznikají z pasivního postoje k realitě a tím méně mohou vzniknout u diváka, který pořizuje truchlivé statistiky toho, co se děje. Nepocházejí od proroků zkázy, kteří se spokojí s rozséváním zklamání, ba ani z přeludů, jež nám slibují štěstí na jedno kliknutí, v jediném okamžiku. Naopak, blahoslavenství se rodí z Ježíšova soucitného srdce, které se setkává se srdcem mužů a žen, toužících a očekávající blažený život, mužů a žen, kteří znají utrpení, zmatek a bolest, jež nastanou, když „se pod nohama otřásá země“ nebo „se rozplynou sny“ a celoživotní práce přijde vniveč, ale tím více jsou houževnatí, zápasí o pokračování a umějí znovu stavět a znovu začínat.“

František konstatoval, že obyvatelé Chile mají v tomto ohledu bohaté zkušenosti, mnohokrát se museli pozvednout z trosek. Zdůraznil proto, že blahoslavenství není plodem snadné kritiky těch, kdo se nechtějí v ničem angažovat a nakonec zablokují veškeré „procesy transformace a rekonstrukce v našich komunitách“ i v životě. Ocitoval slova Pabla Nerudy z novely „Obyvatel a jeho naděje“ (El habitante y su esperanza, 5), kde se říká, že naděje, »je novým dnem, vytržením z nehybnosti, setřesením únavy a negativních postojů«:

„Ježíš, který blahoslaví chudého, toho, kdo pláče, je tichý a trpí, toho, kdo odpustil... vykořeňuje paralyzující nehybnost toho, kdo si myslí, že se věci nemohou změnit, a kdo přestal věřit v proměňující moc Boha Otce a ve své bratry, zejména ty nejslabší a skartované. Ježíš přichází svými blahoslavenstvími otřást onou negativní skleslostí, nazývanou rezignace, která nám sugeruje, že lze žít lépe, pokud se vyhýbáme problémům, utíkáme před druhými, skrýváme anebo se uzavíráme ve svém pohodlí a podřimujeme v otupujícím konzumismu (srov. Evangelii gaudium, 2). Tato rezignace nás izoluje ode všech, rozděluje, odděluje a oslepuje ve vztahu k životu a utrpení druhých. Blahoslavenství jsou oním novým dnem pro všechny, kdo nadále sázejí na budoucnost, neustále sní a nechávají se pobádat Duchem svatým.“

Papež Chilany povzbudil, aby byli tvůrci pokoje, aby pracovali na tomto „novém dni“ své země, a nepoddali se rezignaci. „Šťastní, kdo se snaží nerozsévat rozkol. Takto z nás blahoslavenství činí tvůrce pokoje. Přeješ si mír? Přičiň se o něj!“ – vybízel Petrův nástupce. Jak dodal, pokoje lze dosáhnout silou přátelství a blízkosti, vykročením k tomu, kdo se ocitl v těžkostech, či byl ponižován.

„Tvůrce pokoje ví, že je nezřídka zapotřebí přemáhat velké či drobné průměrnosti a ambice, jež se rodí ze snah povyrůst a „udělat si jméno“, dosáhnout prestiže na úkor druhých. Tvůrce pokoje ví, že nestačí říci: nikomu neubližuji, neboť, jak pravil sv. Alberto Hurtado: »Je velmi dobré nekonat zlo, ale je velmi zlé nekonat dobro« (Meditación radial, abril 1944). Vytváření pokoje je proces, který nás opětovně sjednocuje a podněcuje naši kreativitu, abychom uváděli v život vztahy schopné spatřovat v bližním nikoli cizince, někoho neznámého, nýbrž syna této země.“

Na závěr homilie papež František svěřil obyvatele Santiaga de Chile P. Marii uctívané na nedalekém poutním místě Cerro San Cristobal. Po kázání Svatý otec slavnostně korunoval sochu Panny Marie Karmelské, patronky Chile.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE je ZDE

Místní arcibiskup, kardinál Ezzati Andrello, ve svém děkovném projevu po skončení liturgie připomněl návštěvu Jana Pavla II., který 3. dubna 1987 sloužil na témže místě mši svatou při níž blahořečil chilskou karmelitku Terezii de los Andes, a dodal:

„Milý Svatý otče, dnes jste to vy, Petrův nástupce a pastýř všeobecné církve, který pro nás předsedal mši svaté, sjednocoval nás v Kristu a vyprošoval pro Chile a jeho obyvatele dar lásky, spravedlnosti a míru (...) V Chile, kde jsou propasti, jež nás navzájem rozdělují, stále ještě příliš hluboké a kde bída a exkluze nadále stavějí zdi a vylučují druhé, se eucharistie stává proroctvím spravedlnosti a pokoje a zároveň nedostižnou školou bratrství a lásky.“

Papežskou návštěvu v Chile předcházela ostrá vlna mediální kritiky. Hovořilo se o neadekvátní reakci církve na sexuální skandály, vysokých cenách organizace a politizaci současného pontifikátu. Ukazuje se však, že skutečný postoj Chilanů k papeži neodpovídá obrazu prosazovanému v médiích – říká pro Vatikánský rozhlas generální sekretář chilského episkopátu, biskup Fernando Ramos Pérez.

„Skutečnost má více vrstev. Vrstva událostí, kterou popisují média, často nepříliš souvisí se skutečností, s tím, co si myslí Boží lid, který jsme mohli vidět při papežově příjezdu. Je pravda, že poslední dva týdny se v místním tisku objevovaly kritické hlasy, vycházel najevo negativní postoj vůči církvi. Ale Boží lid papeže miluje. A to je nejdůležitější. Vidí v něm Petrova nástupce, Kristova náměstka a také zosobnění svých nadějí. Zvolili jsme jako heslo této pouti Ježíšova slova: »Pokoj svůj vám dávám« - a víme, že papež nám přináší tento pokoj, protože prosazuje kulturu setkání mezi národy i mezi jednotlivými lidmi. Proto nás těší pohostinnost, jakou město Santiago římskému biskupovi prokazuje,“ řekl Vatikánskému rozhlasu generální sekretář Chilské biskupské konference.

ad 3. Po obědě na nunciatuře papež František navštívil ženskou věznici San Joaquin, v níž odpykává tresty 1400 vězeňkyň, téměř polovina všech odsouzených žen v Chile, ačkoli oficiální kapacita je zhruba 850 míst. Papež se setkal s pěti stovkami z nich, vyslechl jedno svědectví a pronesl také svou promluvu. Odsouzeným připomenul, že „mateřství nikdy není problém, nýbrž nádherný dar“:

“Mnohé z vás jsou matky a víte, co znamená darovat život. (…) Dnes před sebou máte podobnou výzvu – jde o to znovu zrodit život a přivést na světlo světa vaši budoucnost, dát jí vyrůst, napomoci jejímu rozvoji. A to nejenom pro vás, nýbrž také pro vaše děti a celou společnost. Vy, ženy, máte neuvěřitelnost schopnost přizpůsobit se dané situaci a jít dál. (…) Díky této schopnosti se můžete bránit zpředmětnění, které ubíjí naději. Nedopusťme, aby z nás udělali věci. Nejsem číslo, ale člověk, který v sobě nese naději.“

Papež vězněným ženám připomenul, že s odnětím svobody neztratily důstojnost, o kterou naopak mají pečovat a uchovat si ji. Společnost pak vyzval k resocializaci odsouzených, která by neměla být pouhým snem, nýbrž zásadní povinností.

ad 4. V podvečer pak Petrův nástupce pronesl snad jednu z nejkrásnějších meditací svého pontifikátu, určenou chilským kněžím a zasvěceným osobám, kteří zcela zaplnili katedrálu v Santiagu, ale platnou pro každého křesťana, zabývajícího se svým posláním a vztahy k modernímu světu. Rozvinul ji na třech momentech Petrova života – počínaje jeho sklíčeností nad Ježíšovou smrtí, následným Pánovým odpuštěním a závěrečnou osobní proměnou. Tyto chvíle sdílelo také prvotní křesťanské společenství, protože, jak František vysvětlil, “jsme sice povoláni individuálně, ale vždycky jsme součástí větší skupiny. U povolání si nelze pořídit selfie. Povolání vyžaduje, aby ti fotku pořídili jiní: co s tím můžeme udělat? Tak už to chodí…“

Papež popsal bezradnost učedníků nad Mistrovým ukřižováním a chvíle skleslosti, kdy „kulturní a historické dění zdvihne mračna pronásledování, soužení a pochybností a kdy není snadné nalézt další cestu“.

„Existují různá pokušení, která charakterizují tento moment: ideová diskuse, nedostatek patřičného přihlédnutí ke skutečnosti, přílišná fixace na pronásledovatele... a myslím, že nejhorší ze všech pokušení je ustavičné přemílání této neútěchy.“

Papež přirovnal tyto chvíle kolísání k ovzduší, které vzniklo v Chile v důsledku klerikální pedofilie. Podotkl, že zná bolest mnoha oddaných církevních služebníků, kteří „utrpěli škodu v důsledku podezřívání a zpochybňování, což u některých či mnohých mohlo vyvolat zaváhání, strach a nedůvěru“.

“Vím, že jste byli občas inzultováni v metru nebo na ulicích a že chodit v kněžském oděvu se v mnoha zónách „draze platí“. Proto vás vybízím: prosme Boha, aby nám dal prozíravost nazývat skutečnost jejím jménem, odvahu žádat o odpuštění a schopnost učit se naslouchat tomu, co nám říká On, a nepřežvykovat sklíčenost.“

Papež dále mluvil o hluboké společenské proměně, jejíž „nové a odlišné kulturní formy se často nepřizpůsobují známým okolnostem“. Mnozí pastorační pracovníci tak mohou podlehnout „pokušení uzavřenosti a izolace, aby bránili svoje pozice, ústící jenom do krásných monologů“. „Zapomínáme, že zaslíbená země je před námi, nikoli vzadu“, podotkl Svatý otec.

“Můžeme mít pokušení si myslet, že všechno jde špatně, a namísto hlásání dobré zvěsti vyznáváme pouze apatii a zklamání. Zavíráme tak oči před pastoračními výzvami a myslíme si, že Duch už nemá, co říci. Zapomínáme tak, že evangelium je cesta obrácení, avšak nejenom těch „druhých“, ale také našeho.“

Po této úvodní analýze se papež věnoval „rozhodující chvíli Petrova života“, tedy momentu, kdy se setkal „nejen se svojí slávou, nýbrž také se svou slabostí“. Je to ale zároveň „rozhodující chvíle života učedníků, okamžik, kdy se rodí apoštol“. Ježíšova otázka „Šimone, synu Janův, miluješ mě více než ti zde?“ (Jan 21,15) chce Petra zachránit před sebelítostí a relativismem.

“Touto otázkou Ježíš vybízí Petra, aby naslouchal svému srdci a učil se rozlišovat. Bůh totiž nebránil pravdu na úkor lásky, ani lásku na úkor pravdy, ani rovnováhu na úkor obojího. Je nutné rozlišovat. Ježíš chce předejít tomu, aby Petr pustošil z pravdivých pohnutek, milosrdně lhal, anebo jej ochromily rozpaky, jak se to může v takových situacích stát.“

Co posiluje Petra jako apoštola a co činí apoštoly z nás?, ptal se Svatý otec. Jedno jediné: dostalo se nám milosrdenství (srov. 1 Tim 1,12-16).

“Nejsme tady proto, že jsme lepší než druzí. Nejsme superhrdinové, kteří sestupují shůry, aby se setkali se „smrtelníky“. Jsme spíše posláni s vědomím, že jsme muži a ženy, jimž bylo odpuštěno. A toto je pramenem naší radosti.“

Stejně jako se „Ježíš Kristus svým učedníkům neukazuje bez ran“, je také církev zvána „nezatajovat a neskrývat svoje rány“, což ji „osvobozuje, aby neupadla do sebevztažnosti a nepovažovala se za nadřazenou“. Podobně jako Petr, který začíná chápat, že „opravdová velikost vede přes umenšení a služebnost“, se naše společenství má změnit z „církve zklamaných v církev sloužící mnoha sklíčeným“.

“Problém nespočívá v nakrmení hladového, oblečení neoděného, v pomoci nemohoucímu, nýbrž v uznání toho, že chudý, neoděný, nemocný, vězněný a bezdomovec mají takovou důstojnost, aby zasedli u našich stolů a cítili se mezi námi „doma“ a v rodině. To je znamení, že Boží království je mezi námi.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy obsáhlé PROMLUVY je ZDE

Řekl papež František kněžím a zasvěceným osobám shromážděným v katedrále chilského hlavního města, kde papeže očekávala také místní biskupská konference.

ad 5. Setkání s chilským episkopátem zakončilo oficiální program prvního dne apoštolské cesty:

“Především bych rád pozdravil mons. Bernardina Piñeru Carvalla, který letos oslaví šedesát let biskupské služby. Je nejstarším biskupem světa – jak věkem, tak služebně – a prožil všechna zasedání II. Vatikánského koncilu. Krásný doklad žijící paměti!”

Pozdravil Svatý otec stodvaletého biskupa Piñeru, původním povoláním lékaře, který je strýcem nastupujícího chilského prezidenta. V krátké promluvě, která navazovala na loňskou dlouhou diskusi v rámci návštěvy ad limina, pak biskupy varoval před klerikalismem, který se stává jakousi karikaturou obdrženého povolání:

”Pokud chybí vědomí, že poslání náleží celé církvi, a nikoli pouze knězi či biskupovi, omezuje se horizont a – což je ještě horší – také veškerá iniciativa, kterou může vzbudit Duch. Ujasněme si, že laici nejsou naši sluhové ani naši úředníci a nemají papouškovat naše výroky.”

Papež chilské biskupy vyzval k otcovskému vztahu ke kněžím po vzoru sv. Josefa, tedy nikoli ve smyslu paternalismu či zneužívání autority. Přiznal, že ho znepokojuje seminární formace, která v kandidátech kněžství neutvrzuje vědomí příslušnosti k Božímu lidu.

”Kněží zítřka se mají formovat s pohledem na zítřek. Budou sloužit v sekularizovaném světě, což od nás pastýřů vyžaduje, abychom rozlišovali, jak se mají připravit na své poslání v konkrétním kontextu, a nikoli v našich ideálních světech či stavech.”

Pozdní večer pak patřil soukromé návštěvě kostela, kde je pohřben chilský jezuita sv. Albert Hurtado. Tento jezuitský kněz z první poloviny 20. století mimo jiné založil iniciativu Hogar di Cristo, síť azylových domů pro marginalizované. V roce 2005 jej kanonizoval papež Benedikt XVI. V rezidenci Tovaryštva Ježíšova přilehlé ke kostelu se papež František setkal s devadesáti chilskými jezuity.

Mimo plánovanou agendu pak ještě tentýž večer na apoštolské nunciatuře přijal malou skupinu obětí sexuálního zneužívání ze strany některých chilských kněží. Jak sdělil vatikánský tiskový mluvčí, papež při zcela soukromém setkání vyslechl jejich utrpení, modlil se s nimi a také plakal.

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii

(RaVat)