Tři skutky mudrců ukazují směr naší cestě vedoucí v ústrety Pánu, který se dnes zjevuje jako světlo a spása pro všechny národy. Mudrci spatřují hvězdu, vydávají se na cestu a přinášejí dary.
Spatřit hvězdu. Odtud vše začíná. Proč však spatřili hvězdu pouze tito mudrci? – mohli bychom se ptát. Možná proto, že pouze nemnozí pozvedli pohled k nebesům. Často se totiž v životě spokojujeme s pohledem držícím se při zemi: stačí nám zdraví, nějaký ten peníz a trocha zábavy. A já se ptám: dokážeme ještě pozvedat oči k nebi? Dokážeme snít, toužit po Bohu, očekávat jeho novost nebo se necháváme unášet životem jako suchá haluz ve větru? Mudrci se nespokojují s živoření a proplouváním. Vytušili, že ke skutečnému životu je zapotřebí vysokého cíle, a proto je nutné upírat zrak vzhůru.
Mohli bychom se však ptát dále, proč mezi všemi těmi, kdo pozvedali oči k nebi, mnoho dalších nenásledovalo onu hvězdu, „jeho hvězdu“ (Mt 2,2)? Snad proto, že to nebyla hvězda nápadná, zářící více než jiné. Byla to hvězda – říká evangelium – kterou mudrci viděli „vycházet“. Ježíšova hvězda neoslepuje, neohromuje, nýbrž vlídně zve. Můžeme se ptát, jakou hvězdu volíme ve svém životě. Je mnoho oslnivých hvězd, které vyvolávají silné emoce, avšak neukazují směr. Platí to pro úspěch, peníze, kariéru, pocty a požitky vyhledávané jako životní cíl. Jsou jako meteority, které na chvíli zazáří, avšak brzy narazí a jejich záře pohasne. Jsou to padající hvězdy, které spíše zavádějí než orientují. Pánova hvězda však není vždy žhnoucí, ale je vždy přítomná. Bere tě v životě za ruku a doprovází tě. Neslibuje materiální odměny, ale zaručuje pokoj a daruje, stejně jako mudrcům, „nevýslovnou radost“ (Mt 2,10). Žádá však, abychom se vydali na cestu.
Vydat se na cestu – to je druhá činnost mudrců, nezbytná k nalezení Ježíše. Jeho hvězda totiž žádá rozhodnutí vyjít, snášet každodenní těžkosti cesty. Žádá po nás, abychom se osvobodili od neužitečných zátěží a okázalostí, které překážejí, a přijali to, co je nečekané a co nepatří k plánům na poklidný život. Ježíš se nechává nalézt tomu, kdo ho hledá, avšak bychom ho hledali, musíme se pohnout z místa, vyjít. Nečekat, nýbrž riskovat. Nestát namístě, nýbrž postupovat vpřed. Ježíš na nás klade nároky. Tomu, kdo ho hledá, navrhuje, aby opustil křeslo světských pohodlí a příjemné, konejšivé teplo svého krbu. Následovat Ježíše neznamená držet se zdvořilostního protokolu, nýbrž exodus, který je třeba žít. Bůh, který vysvobodil svůj lid skrze přechod exodu a povolal nové národy, aby následovaly jeho hvězdu, dává svobodu a udílí radost vždy a jedině na cestě. Jinými slovy, abychom našli Ježíše, je zapotřebí odložit strach vstoupit do hry, spokojenost z pocitu, že jsme všeho dosáhli, lenost, která už od života nic nežádá. Je třeba riskovat jednoduše proto, abychom se setkali s Dítětem. Avšak natisíckrát se to vyplatí. Když totiž nalezneme toto Dítě, když objevíme jeho něžnost a lásku, nalezneme opět sami sebe.
Vydat se na cestu není snadné. Evangelium nám to ukazuje na nejrůznějších postavách. Vidíme Heroda, zneklidněného obavami, že narození krále ohrozí jeho moc. Organizuje proto porady a rozesílá lidi, aby shromažďovali informace. On sám se však nikam nehne, zůstává uzavřený ve svém paláci. Také „celý Jeruzalém“ (v. 3) má strach; strach z Boží novosti. Byli by radši, kdyby všechno zůstalo jako dřív, a nikdo nemá odvahu vyjít. Pokušení kněží a znalců zákona je subtilnější. Znají přesné místo a Herodovi ho označí, dokonce citací pradávného proroctví. Vědí o tom, ale neučiní ani krok směrem k Betlému. Může to být pokušení toho, kdo je věřící už dlouho. Dokáže víru obšírně rozebírat, jako věc již známou, ale osobně se pro Pána nenasazuje. Mluvíme, ale nemodlíme se. Hořekujeme, ale nečiníme dobro. Mudrci naopak mluví málo a putují mnoho. Třebaže neznají pravdy víry, jsou dychtiví a putují, jak to dokládají slovesa užitá v evangeliu: „přišli se mu poklonit“ (v. 2), „ vydali se na cestu; vstoupili, padli na zem; vrátili se“ (v. 9,11,12). Byli v neustálém pohybu.
Dávat. Když mudrci po dlouhé cestě přišli k Ježíšovi, činí totéž co On: přinášejí dary. Ježíš je tady, aby dal svůj život, a oni přinášejí své vzácné jmění: zlato, kadidlo a myrhu. Evangelium se uskutečňuje tehdy, když cesta života dospěje k daru. Darovat nezištně, pro Pána, aniž bychom cokoli očekávali na oplátku, to je spolehlivé znamení, že jsme nalezli Ježíše, který říká: „Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte“ (Mt 10,8). Konat dobro bez vypočítavosti, i tehdy, když nás o ně nikdo nežádá, když na něm nic nezískáme, když nám nepůsobí potěšení. Toto si přeje Bůh. On, který se pro nás učinil maličkým, od nás žádá, abychom něco věnovali svým nejmenším bratřím. O koho jde? Jsou to právě ti, kteří nemají nic na oplátku, jako potřebný, hladový, cizinec, vězeň, chudý (srov. Mt 25,31-46). Darem milým Ježíši je postarat se o nemocného, věnovat čas problematickému člověku, pomoci někomu, kdo není v poli našeho zájmu, odpustit tomu, kdo nás urazil. Tyto nezištné dary nesmějí v křesťanském životě chybět. Jinak totiž, jak připomíná Ježíš, milujeme-li pouze ty, kteří milují nás, jednáme jako pohané (srov. Mt 5,46-47). Pohleďme na své ruce, často prázdné a bez lásky, a pokusme se dnes myslet na nezištný dar, bez náhrady, jaký můžeme nabídnout. To bude Pánu milé. A prosme Jej: „Pane, pomoc mi, abych znovu objevil radost z dávání“.
Přeložila Johana Bronková
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
