Rok začíná ve jménu Matky Boží.
Matka Boží je nejvýznamnější titul Madony. Jedna otázka by však mohla vyvstat: proč říkáme Matka
Boží a nikoli
Ježíšova Matka? V minulosti někteří požadovali, aby se užívalo pouze to druhé označení, avšak církev prohlásila, že Maria je Matkou Boží. Musíme za to být vděční, protože v tomto výrazu je obsažena zářivá pravda o Bohu i o nás. To znamená, že od chvíle, kdy se Pán skrze Marii vtělil - a potom už navždy - nese naše lidství s sebou. Není už Bůh bez člověka. Tělo, které na sebe Ježíš vzal ze svojí Matky, patří mu také nyní a bude tomu tak vždycky. Říci Matka
Boží, nám připomíná, že Bůh je blízký lidstvu jako dítě matce, která jej nosí v lůně.
Slovo matka (mater) odkazuje také ke slovu materie. Ve svojí Matce se Bůh z nebe, nekonečný Bůh stal maličkým, stal se materií proto, aby byl nejenom s námi, ale také jako my. To je ten zázrak a novost: člověk už není osamocen; už nikdy nebude sirotkem, ale navždy synem. Rok začíná touto novostí, kterou hlásáme slovy: Matka Boží! Je to radost z vědomí, že je přemoženo naše osamocení. Je to krása vědět, že jsme milovanými dětmi a že toto naše dětství nám nebude moci býti odňato. Znamená to zračit se v křehkém Bohu a dítěti neseném v Mariině náruči a vidět, že lidstvo je Pánu drahé a svaté. Proto je služba lidskému životu službou Bohu, a každý život, počínaje od mateřského lůna až ke starobě, nemoci, nemohoucnosti, i ve své nelibosti, ba odpudivosti má být přijat, milován a opatrován.
Nechme se nyní vést dnešním evangeliem. O Matce Boží se tam praví jediné: »Uchovávala všechno v srdci a rozvažovala o tom« (Lk 2,19). Uchovávala. Jednoduše uchovávala. Maria nemluvila. Evangelium, podávající narození Páně, neuvádí jediné její slovo. I v tom je Matka zajedno se svým Synem: Ježíš je nemluvně, tedy nemluví. On, Slovo, Boží Slovo, které v minulosti „mnohokrát a mnoha způsoby“ promlouvalo (srov. Žid 1,1), je nyní, „když se naplnil čas“ (Gal 4,4), němé. Bůh, před nímž se mlčí, je nemluvnětem. Jeho velebnost nemá slov, Jeho tajemství lásky se vyjevuje v nepatrnosti. Tato mlčící nepatrnost je projevem Jeho královské hodnosti. Matka se přidružila k Synu a zachovává mlčení.
A toto mlčení nám říká, že také my, chceme-li se uchovávat, potřebujeme se ztišit. Potřebujeme setrvat ve ztišení a pozorovat jesličky. Před jesličkami totiž objevujeme, že jsme milováni, a okoušíme ryzí smysl života. Mlčky hledíme a necháváme Ježíše, aby promluvil k našemu srdci a svojí nepatrností rozložil naši pýchu, svojí chudobou narušil naši pompéznost a svojí něhou obměkčil naše necitlivé srdce. Vyhrazujeme-li si každý den chvilku na ztišení s Bohem, uchováváme svoji duši, uchováváme svoji svobodu před leptavými banalitami konzumu, reklamním otupováním, šířením prázdných slov a struhujícími návaly řečnění a halasu.
Maria uchovávala všechno v srdci a rozvažovala o tom - pokračuje evangelium. Čím bylo ono „všechno“? Byly to radosti i bolesti. Na jedné straně Ježíšovo narození, Josefova láska, návštěva pastýřů a prozářená noc. Na druhé straně však nejistá budoucnost, chybějící příbytek, »protože pro ně nebylo místo« (Lk 2,7), zklamání z odmítnutí a rozpačitost nad tím, že se Ježíš musel narodit ve stáji. Naděje a úzkosti, světlo a temnota: to všechno přebývalo v Mariině srdci. A co dělala ona? Rozvažovala o tom, to znamená probírala to v srdci s Bohem. Nic si nenechávala pro sebe, s ničím se neuzavřela do samoty, ani se nepohroužila do hořkosti, nýbrž všechno přinášela Bohu. Tak to uchovávala. Svěřovat znamená uchovávat. Nenechat život napospas strachu, bezútěšnosti či pověrčivosti, neuzavírat se, ani se nesnažit zapomenout, nýbrž vést o všem dialog s Bohem. A Bůh, kterému ležíme na srdci, přijde obývat naše životy.
Takové jsou tajnosti Matky Boží: uchovávat v mlčení a přinášet Bohu. A k tomu, jak praví evangelium, docházelo v jejím srdci. Srdce vybízí dívat se do středu člověka, jeho citů a života. Také my, putující křesťané, cítíme na začátku roku potřebu znovu začít od středu, nechat za sebou břemena minulosti a začít od toho, na čem záleží. Dnes máme před sebou východisko: Matku Boží. Maria je totiž taková, jaké chce Bůh mít nás i svoji církev: něžná a pokorná Matka, která není majetná, avšak oplývá láskou, je svobodná od hříchu a sjednocená s Ježíšem, který uchovává Boha v srdci a bližního v životě. Pro nový začátek hleďme na Marii. V jejím srdci tluče srdce církve. Aby bylo možno se vydat vpřed, jak nás vybízí dnešní slavnost, je třeba se vrátit zpět: začít u jesliček, od Matky, která v náruči nese Boha.
Zbožná úcta k Marii není duchovní galantnost, je to požadavek křesťanského života. Pohled na Matku nám dodává odvahu odložit spoustu zbytečné zátěže a opět nalézt to, na čem záleží. Dar Matky, dar každé matky a každé ženy je velice cenný pro církev, která je matkou a ženou. Zatímco muž často abstrahuje, tvrdí a předepisuje ideje, žena – matka – dovede uchovávat, spojovat srdcem a oživovat. Víra se totiž neomezuje jenom na ideu či nauku. Všichni potřebujeme srdce matky, která umí uchovávat Boží něhu a vnímat tep lidství. Tato Matka, jež je autorským podpisem Boha na člověčenství, ať v tomto roce uchovává a přináší pokoj svého Syna srdcím, našim srdcím a světu. A jako děti vás vybízím, abychom ji dnes jednoduše pozdravili tak jako ji zdravili křesťané Efesu před jejich biskupy: „Svatá Matko Boží!“ Řekněme třikrát, ze srdce, všichni společně a s pohledem obráceným k ní [její soše umístěné vedle oltáře]: „Svatá Matko Boží!“
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
