Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Tento pátek v kapli Apoštolského paláce Redemptoris Mater, jak je zvykem ve Vatikánu během adventní a postní doby, kázal P. Raniero Cantalamessa OFMCap. pro papeže a jeho spolupracovníky z římské kurie. Vzhledem k tomu, že letos na pátek prvního adventního týdne připadla slavnost Panny Marie počaté bez poskvrny prvotního hříchu, zahájil papežský kazatel cyklus svých kázání až v druhém adventním týdnu. Jeho – jako obvykle - velice hutnou a obsáhlou promluvu vám částečně přiblížíme.

Tématem letošních adventních promluv učinil papežský kazatel božskou osobu Krista, který je středem dvou velkých komponent společně vytvářejících celek reality, tedy kosmu a dějin. Právě vztah mezi Kristem a kosmem byl předmětem jeho včerejší meditace (15.12.), kterou uvedl citací prvních veršů knihy Geneze o »pusté a prázdné zemi« a »vanoucím Božím Duchu« a doplnil je pozoruhodným komentářem anglického opata Alexandra Neckama (1157-1217):

„Země byla prázdná, protože Slovo ještě nebylo tělem. Naše země byla prázdná, protože na ní dosud nepřebývala plnost milosti a pravdy. Byla prázdná, protože dosud neměla pevnost a stabilitu sjednocení s božstvím. Náš pozemský příbytek byl prázdný, protože jestě nenastala plnost času. »Temnota byla nad propastnou hlubinou«, neboť ještě nezazářilo pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, přicházejícího na tento svět. (De naturis rerum, I,2).“

Proti tomuto působivému středověkému vyjádření vztahu mezi stvořením a vtělením postavil papežský kazatel situaci naší kultury, v níž je Kristus marginalizován. Jeho absence se projevuje ve třech hlavních dialozích, které vede víra v současném světě, totiž v dialogu s vědou, v dialogu s filosofií a v dialogu mezi náboženstvími. O. Cantalamessa v této souvislosti zmínil naléhavou potřebu objasnit místo, jež zaujímá Kristus ve vztahu k veškerenstvu, a citoval známého francouzského filosofa Maurice Blondela (1861-1949):

„Tváří v tvář rozlehlým horizontům přírodních a humanitních věd, není možné, aniž bychom zradili katolictví, zůstávat u průměrných vysvětlení a omezených pohledů, které činí z Krista dějinnou nahodilost, izolují jej na podružnou kosmickou epizodu a činí z něho vetřelce či vyděděnce nevraživé a drtivé nezměrnosti vesmíru. (M. Blondel et A. Valnesin, Correspondance, Aubier, Paris, 1965).“

Tento dojem – pokračoval papežský kazatel – vyplývá ze sílících gnostických a manichejských názorů, které dávají do protikladu stvoření a vykoupení jakožto dílo dvou různých bohů a považují hmotu i kosmos za skutečnosti, jež jsou Bohu odcizeny a nemohou být vykoupeny.
Toto matoucí pojetí pomáhá rozptýlit zjištění, které formuloval již ve středověku bl. Duns Scot (1266-1308). Ten objasnil, že Vtělení není jenom Boží reakce na prvnotní hřích.

„Důvodem Vtělení – říká Duns Scot – je Boží vůle mít mimo Sebe někoho, kdo Jej miluje maximálně a to způsobem, který Ho je hoden (Opus Parisiense, III, 7,4). Kristus je chtěný sám o sobě jako jediný, kdo je schopen milovat Otce – a je Otcem milován – nekonečnou láskou hodnou Boha. Kristus by se vtělil, i kdyby Adam nezhřešil, protože korunuje dílo stvoření a je dovršením Božího díla. Prvotní hřích člověka tedy určil způsob vtělení a dal mu vykupitelský charakter, nezapříčinil však samo Vtělení, jehož důvod je transcendentní, nikoli nahodilý.“

Papežský kazatel pak obrátil pozornost na Teilharda de Chardin (1881-1955), francouzského jezuitu, který se ve stopách Dunse Scota i Blondela pokusil překonat dominantní evolucionismus moderní doby a vylíčil osobu Krista tak, aby nebyl pouze »dějinnou nahodilostí izolovanou od kosmu«.

„Kristus nejenom není cizí kosmické evoluci, ale tajemně ji zevnitř řídí a dosáhne dovršení kosmu a proměny v Parúsii, tedy v bodě Omega, řečeno jeho terminologií.“

Teilhard de Chardin – pokračoval o. Cantalamessa – vysvětluje tuto svoji vizi na svátosti eucharistie: „Skrze práci a každodenní život šíří eucharistie svoji působnost do celého kosmu.“ Každá eucharistie je Mše nad světem (La messe sur le mond, in Hymne de l´univers, Oeuvres, Seul, Paris 1961).
Nemyslím však – dodal papežský kazatel – že by bylo možné označit tuto kosmickou spiritualitu za ekologickou v dnešním smyslu slova. U francouzského jezuity totiž ještě převažuje idea pokroku a růstu stvoření do stále složitějších a odlišnějších forem, přičemž neobsahuje vůbec či jen nepřímo starost o ochranu životního prostředí čili stvoření. V jeho době ještě neexistovalo jasné povědomí o rizicích, které přináší pokrok, zvláště industrializace.

„Tato slabá stránka vize Teilharda de Chardin plyne z jedné mezery, na kterou poukazují i ti badatelé, kteří patří mezi jeho obdivovatele (C. Mooney, Teilhard de Chardin et le Mystere du Christ, Paris, 1966, str. 229). Nedokázal do své vize organicky a přesvědčivě integrovat negativní aspekt hříchu a tudíž ani dramatickou vizi, podle níž smíření a znovusjednocení všech věcí v Kristu nastává v jeho kříži a smrti.“

Proto víra neospravedlňuje ideu Teilhard de Chardina, podle něhož finálním aktem dějin bude vyvrcholení evoluce, která tak dojde svého naplnění. To neodpovídá vizi, která se vine celou Biblí a podle níž bude konec dějin nejen vyvrcholením dobra, ale také koncem zla čili Posledním soudem. Ten bude spočívat v oddělení dobrých od zlých a podle sv. Augustina ve zničení (conflagratio) nynějšího světa a jeho obnově (De civitate Dei, XX, 30,5).

Tolik z páteční promluvy o. Raniera Cantalamessy určené papeži a jeho spolupracovníkům z římské kurie.

(mig)