Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Švédsko má poprvé ve svých dějinách kardinála a pro obyvatele této skandinávské země je to „cosi mimořádného“, prozradil Vatikánskému rozhlasu katolický publicista Kaj Engelhart, který kardinála Anderse Arborelia doprovázel do Říma k převzetí titulárního kostela Santa Maria degli Angeli e dei Martiri poblíž římského hlavního nádraží. S novým kardinálem jmenovaným při konzistoři v červnu tohoto roku (28.7.2017) přímo vzešla nová mediální hvězda – největší švédské sdělovací prostředky jej nyní žádají o hodnocení nejrůznějších témat, což je pro tamní malou katolickou církev absolutní novinka, říká švédský laik, angažovaný v ekumenickém dialogu:

“Kardinálské jmenování biskupa Arborelia je pro nás veliká událost. Znamená to hodně pro nás katolíky, ale také pro evangelickou církev. Vedlo to k novému zájmu o to, co je to vůbec kardinál, jaký má význam, zda ovlivňuje vedení církve, jestli se dokonce může stát papežem? Tyto otázky si teď lidé kladou…“

Švédská katolická církev, která z větší části sestává z přistěhovalců, žije ve vyslovené diaspoře. Běžný Švéd o katolicismu nic neví, a právě proto je udělení kardinálského titulu dobrou příležitostí k navázání rozhovoru. Lidé nicméně vyrozuměli, že se papež František silně orientuje na evangelium, které má být základem církevního života. Spatřují velkou shodu mezi „svým novým“ kardinálem“ a římským biskupem – a obou si velmi váží, vysvětluje Engelhart. Změny v pohledu na švédskou církev zaznamenal také kardinál Anders Arborelius, bosý karmelitán, který ke katolicismu konvertoval v mládí z luterského vyznání.

“Dříve se církev dostala do zpravodajství, jen když se stalo něco negativního. Skutečně mne udivilo, že byl papež ve Švédsku tak dobře přijat, a to všemi lidmi. Když jsem pak byl jmenován kardinálem, vzbudilo to velký zájem. Je patrné, že je to pro národ a celý stát nemalá pocta a také určitá novinka. Katolická církev byla považována za cosi cizího, tak trochu mimo společnost. Teď vidíme, že se církev postupně stává součástí švédské společnosti a kultury. Nelze říci, že by lidé přímo vstupovali do katolické církve, ale možná i to postupem času nastane…“

Švédskou katolickou církev – 150 tisíc lidí z celkového téměř desetimilionového počtu obyvatel – tvoří z poloviny přistěhovalci, kteří se v zemi usadili. Jak se díváte na otázku migrace a co byste poradil společenství států v aktuální debatě?

“Katolickou církev ve Švédsku vybudovali právě uprchlíci a přistěhovalci, pouze díky nim dosáhla svých rozměrů a stále do ní přicházejí noví lidé. Pro švédskou společnost jsou migranti velmi důležití – v některých odvětvích pracují jenom přistěhovalci, bez migrantů by Evropa jen stárla. Otázka integrace je samozřejmě složitá – ale musím říci, že ve Švédsku se většina příchozích adaptovala velmi dobře a jsou důležití jak pro církev, tak pro společnost. Pohled na migraci je tudíž velmi pozitivní, ale přirozeně je zde třeba zavést nějaká pravidla. Evropa si nyní klade otázku, co se tu dá dělat, a Švédsko s Německem zpřísnily přistěhovaleckou politiku, což nás trochu rozesmutnilo. Doufáme ale, že přece společně v Evropě lze tuto migrační otázku vyřešit, ale je nutné hledat společné řešení – a právě to je složité.“

Před několika měsíci jste přišel s návrhem, týkajícím se služby žen v církvi. Doporučil jste papeži Františkovi založení „ženského kolegia“ – paralelně ke kardinálskému kolegiu – které by se stalo papežovým poradním sborem. V čem by takovéto grémium mohlo být v církvi cenné?

“Víme, že ženy mají v církvi své vlastní povolání. Dříve existovaly veliké kongregace s aktivními ženami, které podporovaly univerzity a instituce všeho druhu. Tato řeholní společenství dnes ustupují, hlas žen v církvi tak slábne a mělo by se proto hledat alternativní řešení. Navrhované kolegium – což není pouze můj názor, ale také myšlenka mnoha jiných – by mohlo být možností, jak postavit zkušenosti a dary žen do středu církve. Je věcí papeže, zda něco takového uskuteční, ale osobně se domnívám, že by mohl povolat ženy se zvláštními kompetencemi z celého světa, obdobně jako se již dnes řeholní společenství věnují spíše školství, zdravotní péči nebo evangelizaci. Bylo by to grémium žen, které by něco mohlo učinit v největších nouzových situacích církve a samozřejmě by bylo radou k dispozici Svatému otci. Víme, kolik mohou znamenat jednotlivé ženy – jako Matka Tereza, Chiara Lubichová a mnohé další. Myslím, že pro naši církev je v tuto chvíli důležité naslouchat tématům žen a získat tím přidanou hodnotu.“

Řekl Vatikánskému rozhlasu kard. Arborelius, první nositel purpuru ve švédských dějinách a biskup jediné tamní diecéze, Stockholmu.

(jag)