Vatikán.
Úkol, který naložila na kněze papežská posynodální exhortace o manželství a rodině, je zajisté nesnadný a žádá od nich maximální lidskost a vnitřní klid, aby plně rozpoznávali svoje stinné stránky a čelili svým vnitřním sporům, říká prefekt Kongregace pro klérus, kardinál Beniamino Stella v
rozhovoru pro italský portál Vatican Insider. Pokud chybí tato hluboká lidská vyrovnanost, hrozí knězi, že zaujme rigidní nebo relativistický postoj při pastoračním posuzování životních situací druhých lidí.
„Není správné nahlížet a vykládat záležitosti víry a života církve brýlemi předsudků či ideologií. Máme se snažit zkoumat širší horizont, do něhož spadá jednotlivé tvrzení či nějaký dokument. Synoda se konala s cílem povzbudit reflexi o kráse rodiny a povolání k manželství v nynějším sociálně-kulturním kontextu, který se vyznačuje novými problémy. Redukovat toto panorama pouze na jednu otázku, byť je také důležitá, není správné. Rozporuplná hodnocení exhortace Amoris laetitia se vynořila jenom ve vztahu k otázce týkající se možného přistupování ke svátostem těch lidí, kteří po ztroskotání svého manželství, žijí v novém svazku, avšak zmíněný dokument vybízí k mnohem širšímu pastoračnímu rozpoznávání a doprovázení strádajících rodin, což je něco zcela jiného. Málo se dosud mluví o úkolu, který přísluší kněžím a na který poukazuje Ratio fundamentalis (nový dokument Kongregace pro klérus o kněžské formaci z roku 2016). Kněží mají být muži se schopností rozlišovat a přistupovat k lidským životům bez apriorní klasifikace podle ideologických schémat či abstraktních norem, nýbrž nasloucháním a interpretováním konkrétních situaci a tužeb lidí po živém Bohu. Tak mohou doprovázet jejich skutečný život a jejich víru a vést je, aby vnímali potřebu milosrdenství a evangelního života.“
Na otázku, co znamená ono rozlišování , o kterém mluví Amoris laetitia, kardinál Stella odpovídá:
„Řekl bych s užitím obrazu podaného papežem Františkem, že to znamená nesnažit se vměstnat život a realitu do toho, co je černobílé (aut-aut – buď-anebo). Tento strnulý přístup je živen ideologií a legalismem a nedovede číst život v jeho složitosti. Je ovšem snadnější zavřít se do klece, která chrání před riziky a nebezpečími, jež jsou kolem nás. Pokud však převládne strach, nastává nehybnost, a třebaže někdy může být užitečná, zůstávat nastálo v této kleci, znamená přestat žít. Je pochopitelné, že se někteří snaží uniknout namáhavému hledání a interpretaci a spokojují se s řešeními, jež jsou snadná a pohodlná. Nicméně, jak ve všedním životě, tak ve víře pozorujeme výskyt mnoha šedých zón, tedy situací, jež nemohou být zaškatulkovány černobíle. Ohledně Amoris laetitia a tzv. dubbia poukazuje kardinál Gerhard Ludwig Müller v předmluvě ke knize filosofa Rocca Buttiglioneho, právě na toto napětí mezi objektivní normou, jež je základem a ukazuje pravdu o manželství, a »životními situacemi, které jsou velice odlišné a komplikované« a které mohou v určitých případech oslabit vinu nebo prostě vyjevit u dotyčných upřímnou touhu po Bohu. K tomu, aby bylo možné se vyhnout lacinému přizpůsobení se relativismu nebo chladné aplikaci předpisů, jak říká kardinál Müller, »je zapotřebí zvláštní schopnosti duchovního rozlišování«. Vybavuje se mi v této souvislosti Jeruzalémský sněm, jak je popsán ve Skutcích apoštolů, kde pro řešení praktické otázky církevního života, apoštolové neodkazují hned na Zákon či tradici, nýbrž otevírají dokořán oči a srdce vlivu milosti Ducha svatého. Tak trochu, jak to říkával nedávno zesnulý kardinál Canestri: »Důležité je být v proudu církve. Někdo je více vlevo, někdo více vpravo, což je dovolená rozmanitost, kterou nemůžeme redukovat násilím.« Myslím, že »rozlišovat« znamená vidět očima víry, jak působí Duch svatý ve složitých životních - a zdánlivě Bohu vzdálených - situacích, využívat všech lidských, duchovních a pastoračních možností a přitom zůstávat vždycky součástí zmíněného proudu.“
(mig)
odeslat článek
vytisknout článek
