Nový portál Vatikánského rozhlasu

S potěšením lámeme chléb Slova a za chvíli budeme lámat a přijímat eucharistický chléb, potravu na své životní pouti. Všichni ji potřebujeme, nikoho nevyjímaje, protože všichni žebráme o podstatu, o Boží lásku, která dává životu smysl a nekonečnost. Proto také dnes natahujeme ruku k Němu, abychom přijali Jeho dary.

Právě o darech mluví evangelní podobenství. Říká nám, že jsme adresáty Božích hřiven, „každý podle svých schopností“ (Mt 25,15). Předně uznejme, že máme hřivny a v Božích očích jsme „talentovaní“. Nikdo se proto nemá považovat za zbytečného, nikdo se nemůže pokládat za tak chudého, že by nemohl dát něco druhým. Jsme vyvoleni a požehnáni Bohem, který si přeje obdarovat nás svými dary mnohem více, než si tatínek či maminka přejí obdarovat svoje děti. A Bůh, v jehož očích není nikdo určen ke skartaci, svěřuje každému jeho poslání.

Jako milující a náročný Otec nám totiž dává zodpovědnost. Vidíme, že v podobenství jsou každému svěřeny hřivny, aby je rozmnožil. Zatímco však první dva služebníci toto poslání uskutečňují, třetí nikoli a vrací jenom to, co dostal: »Měl jsem strach, a proto jsem šel a tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří« (v.25). Co se Pánu na tomto služebníkovi nelíbilo? Řečeno jedním slovem, které se poněkud přestalo používat, ale přece je velmi aktuální, je to opomenutí. Jeho špatnost spočívala v tom, že nekonal dobro. I my se nezřídka domníváme, že jsme neučinili nic zlého, spokojíme se s tím a předpokládáme, že jsme dobří a spravedliví. Tím však riskujeme, že budeme jako onen špatný služebník. Také on neučinil nic zlého, nezničil hřivnu, ba dokonce ji pod zemí dobře zachoval. Avšak neučinit nic zlého, nestačí. Bůh totiž není revizorem neoznačených lístků, nýbrž Otcem hledajícím svoje děti, kterým svěřil svůj majetek a své záměry (srov. v. 14). A je smutné, když laskavý Otec neobdrží štědrou odpověď lásky od svých dětí, které se omezují pouze na respektování pravidel a plnění příkazů jako nádeníci v Otcově domě (srov. Lk 15,17).

Špatný služebník, přestože od Pána, který rád dává a rozmnožuje dary, dostal hřivnu, žárlivě ji střežil a spokojil se s jejím zachováním. Není věrný Bohu ten, kdo se stará pouze o zachování a udržení pokladů z minulosti. Podobenství naopak praví, že „věrný“ (vv.21.23) je ten, kdo přidá nové hřivny, protože má také Boží smýšlení a není nehybný: riskuje z lásky, dává všanc život pro druhé, nedovolí nechat všechno, jak to je. Opomíjí pouze jedno: svůj užitek. To je jediné správné opomenutí.

Opomenutí ve vztahu k chudým je také velký hřích a má přesné jméno: lhostejnost. Znamená to říci: „To se mne netýká, není to moje věc, zavinila to společnost.“ Znamená to obrátit se zády k bratrovi, který je v nouzi, přepnout na jiný televizní program, jakmile mne znechutí nějaká vážná otázka, a znamená to také rozhořčit se tváří v tvář nějaké špatnosti, ale nic neudělat. Bůh se nás však nebude ptát, zda jsme se spravedlivě rozhořčili, nýbrž zda jsme prokazovali dobro.

Jak se tedy můžeme konkrétně líbit Bohu? Když chceme potěšit někoho nám drahého, například nějakým dárkem, je třeba nejprve znát záliby dotyčného, aby se předešlo tomu, že by se dárek zamlouval více tomu, kdo jej dává, než tomu, kdo jej dostává. Když chceme něco nabídnout Pánu, nacházíme Jeho záliby v evangeliu. Hned po úryvku, který jsme dnes slyšeli, říká: »Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali« (Mt 25,40). Těmi nejposlednějšími bratry, které má v oblibě On, jsou hladoví, trpící, bezmocní, vyřazení a nuzní. V jejich tvářích si můžeme představovat Jeho tvář a z jejich - byť bolestí sevřených – rtů lze slyšet slova: »Toto je moje tělo« (Mt 26,26). V chudém klepe na naše srdce Ježíš, žízní a žadoní o lásku. Když přemáháme lhostejnost a v Ježíšově jménu se zasazujeme o svoje nejposlednější bratry, jsme Jeho dobrými a věrnými přáteli, s nimiž se rád baví. Bůh si velice cení postoje, o kterém jsme slyšeli v prvním čtení a který má „řádná žena“, jež „svou dlaň otvírá ubožákovi, své rámě nabízí chudákovi“ (Př 31,10.20). Toto je pravý řád: nikoli sevřené pěsti a založené paže, nýbrž činorodé ruce podané chudým, raněnému Pánovu tělu.

V chudých se projevuje přítomnost Ježíše, který, ačkoli byl bohatý, stal se chudým (srov. 2 Kor 8,9). Proto je v nich, v jejich slabosti „spásonosná síla“. A třebaže mají v očích tohoto světa malou cenu, jsou těmi, kdo nám otevírají cestu do nebe, jsou naším „cestovním pasem do ráje“. Máme evangelní povinnost pečovat o ty, kteří jsou naším pravým bohatstvím, a činit tak nejenom tím, že jim dáme chléb, ale také s nimi lámat chléb Slova, jehož jsou nejpřirozenějšími adresáty. Milovat chudého znamená bojovat proti veškeré duchovní i materiální chudobě.

A prospěje to nám. Když přistoupíme k tomu, kdo je chudší než my, dotkne se to našeho života. Připomeneme nám to, na čem opravdu záleží, tedy na lásce k Bohu a bližnímu. Pouze láska trvá věčně, vše ostatní pomíjí. Co tedy investujeme do lásky, přetrvá, ostatní pomine. Můžeme se dnes zeptat: „Na čem mi v životě záleží, kam investuji?“ Do bohatství, které pomíjí a kterého se svět nikdy nenabaží, anebo do Božího bohatství, které dá život věčný? Stojíme před touto volbou: žít proto, abychom měli pozemský majetek, anebo dávat, abychom získali nebe. V nebi se totiž nepočítá to, co se má, nýbrž to, co se dává, a »kdo si hromadí poklady, není bohatý před Bohem« (Lk 12,21). Nehledejme tedy tedy nadbytek pro sebe, nýbrž dobro pro druhé, nic drahocenného nám nebude chybět. Pán, který má soucit s naší chudobou a obdařuje nás svými hřivnami, ať nám daruje moudrost hledat to, na čem záleží, a odvahu milovat nikoli slovy, nýbrž skutky.

Přeložil Milan Glaser