Nový portál Vatikánského rozhlasu

Řím. Možná právě pro lásku, jakou Carmen chovala ke Kristu, nás následovalo tolik lidí, řekl Kiko Argüello při včerejší prezentaci italského překladu deníků spoluzakladatelky neokatechumátní cesty Carmen Hernandéz. Zveřejnění deníkových záznamů po její smrti v létě roku 2016 (19. července) mnohé členy tohoto hnutí zaskočilo. V hlubokém vnitřním dialogu mezi Carmen a Bohem totiž zaznívá volání z temnot, úpěnlivé prosby o vysvobození z existenciální prázdnoty, žadonění o Boží přítomnost. „Když všechno mizí v nicotě a noc v temnotách, duše se sytí nicotou. Pane, kde? Jak? Kdo jsi?“ – čteme hned na první stránce Deníku z let 1979 – 1981.

„Je to jako by Ježíš Kristus vytvářel kolem ní zvláštní poušť,“ vysvětluje Kiko Argüello, s nímž Carmen rozšířila ideu Neokatechumenátní cesty do 130 zemí světa. V dialogu zaznamenaném v denících nacházíme útržky svědčící o nezměrné lásce ke Kristu. Právě díky ní byla schopná po celých padesát let svého misijního působení mlčet o svém hlubokém vnitřním utrpení, dodává Kiko Arguello:

„Když čteš její soukromé deníky, uvědomíš si, jak ohromnou lásku měla ke Kristu. Právě díky ní byla schopná snášet mě a neúnavně pracovat po celém světě. Objeli jsme spolu celý svět celkem pětkrát, setkávali jsme se s ohromným množstvím komunit a bratří. A přesto nikdy nikomu neprozradila nic o svém vnitřním utrpení. Jako by Ježíš Kristus kolem ní vytvořil poušť, v níž odolávala pouze láska k Němu. Neustále se vyznává ze své lásky, píše: „Miluji tě, Pane! Přijď! Pomoz mi!“
Z deníků tedy vyvstává její nesmírná láska ke Kristu. Jak píší otcové pouště, láska je jedinou pravdou, všechno ostatní je marnost. A další říkají, miluj Krista, a budou tě následovat tisíce. Já jsem si možná myslel, že následovaly mě, ale ukazuje se, že to bylo díky tomu, jak Krista milovala Carmen...“ - řekl Vatikánskému rozhlasu Kiko Argüello.

Na osm set záznamů odhaluje hlubokou žízeň po Bohu a jeho útěšné přítomnosti, která se neustále střetá s pocity nemohoucnosti a prožitky nicoty. „Miluji tě, nedovol, aby mou duši pohltila noc,“ píše Carmen v červenci roku 1980. O dva dny později najdeme záblesk poklidné jistoty ponoukající k činnosti: „Při návratu z modlitby na horách, se mi vrací myšlenky na spolupráci a obnovu,“ čteme. Vnitřní umírání se střídá s novým odhodláním, ale kotvou všech těchto dní je stále opakované vyznání lásky k Ježíši. Jak během prezentace řekl kardinál Schönborn, toto vyznání je „cantus firmus“, základní melodie jejího života:

„Láska k Ježíši, která je nesmírně silná, věrná a konkrétní. Druhou polohou této melodie je utrpení. Téměř trvale přítomné utrpení, které mi přivádí na mysl sv. Matku Terezu z Kalkaty. Nikdo nevěděl, kolik vnitřního utrpení Carmen nesla – a nesla je heroicky. Myslím si, že toto utrpení, nabídnuté jako oběť, je jedním ze zdrojů Neokatechumenátní cesty. Protože toto hnutí, které je tolik bohaté a přináší tolik plodů, má svůj zdroj. Tím zdrojem je Kříž, Ježíšův Kříž a jeho Vzkříšení, které téměř každodenně prožívala Carmen,“ říká kardinál Christoph Schönborn.

(job)