Nový portál Vatikánského rozhlasu

Řím. Bývalý prefekt Kongregace pro nauku víry, kardinál Gerhard Ludwig Müller (foto), napsal předmluvu ke knize Rocca Buttiglioneho nazvané „Přátelské odpovědi kritikům [exhortace] Amoris laetitia (Risposte amichevoli ai critici di Amoris laetitia, ed. Ares, stran 208, 2017), která shromažďuje již dříve publikované texty italského filosofa věnované recepci zmíněného papežského dokumentu, zvláště jeho osmé kapitoly.

Kardinál Müller nadepsal své pojednání „Proč může a musí být Amoris laetitia považována za pravověrnou“ a v podtitulku dodává, že zmíněná apoštolská exhortace neobsahuje žádný obrat směrem k situační etice a nijak neprotiřečí encyklice Veritatis splendor Jana Pavla II. Müller se ve svém článku obrací přímo k autorům tzv. Dubbia i nedávné Correctio filialis, a v souvislosti s absolutními morálními normami, která nemají žádné výjimky, říká: „Je zřejmé, že Amoris laetitia (čl. 300-305) neučí a nepodává jako závazné, že křesťan ve stavu aktuálního a habituálního smrtelného hříchu může přijímat rozhřešení a eucharistii, aniž by svého hříchu litoval a neměl předsevzetí více nehřešit, což je plně ve shodě s papežskými dokumenty Familiaris consortio (č.84), Reconciliatio et Penitentia (č.34) a Sacramentum Caritatis (č.29).“

Německý kardinál v úvodu svého podrobného pojednání podotýká, že otázka „rozvedených a občansky znovu sezdaných“ byla „falešně zideologizována a postavena na úroveň kritéria, které je určující pro celý katolicismus, a rozhoduje o tom, kdo je pro papeže a kdo proti němu“.
„Střetávají se zde polarizující tendence, jež ohrožují jednotu církve. Jedni zpochybňují pravost víry papeže, který je nejvyšším Učitelem křesťanství, jiní se chápou příležitosti, aby holedbavým přitákáváním papeži radikálně měnili paradigma morální a sakramentální teologie podle svého přání. Jsme svědky paradoxálního převratu. Teologové, kteří se holedbali svým pokrokářstvím a liberalismem, přičemž radikálně zpochybňovali papežské magisterium, dnes povyšují jakýkoli jeho výrok, který se jim líbí, téměř na úroveň dogmatu. Jiní teologové, kteří vyznávají závaznost magisteria, zkoumají nyní akademicky každý papežský dokument tak, jako by to byla disertace jejich studenta.

Uprostřed těchto schizmatických tendencí a tohoto dogmatického zmatku ohrožujícího jednotu církve, která stojí na zjevené pravdě, podává Rocco Buttiglione kompetentně a se znalostí morální teologie jasnou a přesvědčivou odpověď“ – píše kardinál Müller. „Na základě klasických kritérií katolické teologie nabízí argumentovanou a nepolemickou odpověď na pět pochybností (dubbia) vznesených některými kardinály. Ukazuje, že výčitka, kterou jeho přítel a kolega, Josef Seifert, adresuje papeži, jenž údajně nepředkládá správně anebo přechází mlčením církevní nauku, neodpovídá faktům. V tom se Seifertova teze podobá textu zvanému Correctio filialis, který podepsalo 62 katolických osobností.“

Bývalý prefekt Konregace pro nauku víry vyvrací pochybnosti vznesené některými kardinály a ukazuje, že papež ve zmíněné exhortaci nepředkládá žádnou závaznou nauku, která by přímo či nepřímo odporovala jasné nauce Písma a církví definovaným dogmatům o svátostech manželství, pokání a eucharistii.

„Je naopak potvrzena nauka víry o vnitřní i zevnější nerozlučnosti svátostného manželství vzhledem ke všem jiným formám svazků, které mu „radikálně odporují“ (AL, 292). Tato nauka je také základem pastoračního přístupu k lidem žijícím ve vztazích, které jsou k manželství analogické.“
(...)
„Jednotlivé existenciální situace jsou složité a vzájemně se liší, přičemž vliv ideologií nepřátelských k manželství je nezřídka značný, pokračuje německý kardinál, když popisuje situaci křesťanů, kteři se ocitli v těžké krizi a po odchodu manželky či manžela navázali vztahy analogické s manželstvím. „Je zapotřebí zvláštní schopnost duchovního rozlišování ve svědomí (forum internum) ze strany zpovědníka, aby dotyčný mohl nalézt cestu k obrácení a opětovnému nasměrování ke Kristu, a to spravedlivě a bez laciného přizpůsobování se dobovému relativistimu anebo jen chladnou aplikací dogmat a kánonů, nýbrž ve světle pravdy evangelia a s pomocí milosti, která vždy předchází.“
(...)
„Z hlediska víry je platně uzavřené manželství křesťanů v důsledku jejich křtu vždycky svátostí a zůstává nerozlučitelné. Manželé jej ze svojí iniciativy nemohou prohlásit za neexistující a neplatné, a nemůže být rozloučeno ani zvnějšku církevní autoritou, ani samotným papežem. Avšak vzhledem k tomu, že Bůh ve stvoření ustanovil manželství jako stav, který konkrétně uskutečňují muž a žena přirozenými projevy vědomého a dobrovolného souhlasu, je konkrétní svazek nerozlučný pouze tehdy, pokud manželé ze svojí strany vnášejí do této spolupráce lidského a božského jednání všechny konstitutivní lidské prvky. Podle tohoto pojetí je každé svátostné manželství nerozlučné. Ve skutečnosti je však možné nové manželství – i za života zákonného partnera – když v důsledku konkrétního nedostatku jednoho z konstituvních prvků nebylo první manželství jako takové založeno Bohem.

Občanský sňatek je pro nás relevantní pouze do té míry, když při fyzické či morální nemožnosti dodržet církví požadovanou formu vyjádření manželského souhlasu před knězem a dvěma svědky, představuje veřejné osvědčení skutečného manželského souhlasu. Pojem manželství v zákonodárství mnoha států se však v mnoha podstatných prvcích výrazně vzdálil přirozenému manželství a tím více pak tomu křesťanskému, a to i ve společnostech, které kdysi byly křesťanské, takže i mezi mnoha katolíky roste křiklavá nevědomost ohledně svátosti manželství.

V soudním řízení ve věci prohlášení neplatnosti nějakého manželství hraje zásadní roli skutečná vůle k jeho uzavření. Když např. někdo konvertuje v dospělosti (v případě, že byl katolíkem jenom na základě potvrzení o křtu), může mít ve svědomí jistotu, že jeho první manželský svazek, ačkoli byl uzavřen církevně, nebyl svátostně platný, zatímco nynější svazek, který se těší z potomstva, je před Bohem autentické manželství. Je možné, že to nelze prokázat kanonicky v důsledku materiálního kontextu či kultury, jež je vlastní dominantní mentalitě. Je možné, že vzniklé napětí mezi objektivním veřejným stavem „druhého“ manželství a subjektivní vinou, může po pastoračním rozlišení ve svědomí (forum internum) za popsaných podmínek otevřít cestu ke svátosti pokání a svatému přijímání.

V paragrafu č. 305 a zejména v poznámce pod čarou č. 351, jež je předmětem vášnivé diskuse, trpí teologická argumentace určitým nedostatkem, jemuž bylo možno a záhodno se vyhnout poukazem na dogmatické definice Tridentského koncilu a Druhého vatikánského koncilu o ospravedlnění, o svátosti pokání a náležitém způsobu přijímání eucharistie. Předmětem nejasností je objektivní situace hříchu, která vzhledem k polehčujícím okolnostem není plně přičitatelná. Zní to podobně jako protestantský princip simul justut et peccator, ale zajisté je to míněno jinak. Pokud by druhý svazek byl před Bohem platný, nebyly by manželské styky těžkým hříchem, ale spíše přestupkem proti veřejnému církevnímu řádu v důsledku nezodpovědného porušení kanonických norem, a tudíž lehkým hříchem. To nijak nezatemňuje pravdu, že vztahy more uxorio s osobou opačného pohlaví, která není zákonným partnerem před Bohem, představuje těžkou vinu proti čistotě a proti spravedlnosti, která náleží manželskému partnerovi.

Když křesťan ve stavu těžkého hříchu – a zde se jedná o přímý vztah k Bohu, nikoli o polehčující či přitěžující okolnosti nějakého hříchu – setrvává ve vědomém a chtěném odporu proti Bohu, je volán k lítosti a obrácení. Jedině odpuštění viny v tom, kdo je ospravedlněn, nikoli zakrývá, nýbrž zcela smazává těžký hřích, a umožňuje tak přijmout duchovně i svátostně Krista v lásce. Od toho je neoddělitelné také předsevzetí už nehřešit, vyznat vlastní zjištěnou vinu a nabídnout zadostučinění za škody způsobené bližnímu i mystickému Kristovu tělu, aby tak bylo možno skrze rozhřešení dosáhnout smazání vlastního hříchu před Bohem a také smíření s církví.“
(...)
„Svátosti jsou ustanoveny pro nás, protože jsme bytosti tělesné a společenské, a nikoli proto, že je potřebuje Bůh, aby mohl udělit milost. Právě proto je možné přijmout Boží ospravedlnění a milosrdenství, odpuštění hříchů a nový život ve víře a v lásce, pokud z vnějších důvodů nelze přijmout svátosti, a existuje také morální povinnost nepřijímat je veřejně a předcházet tak pohoršení.

Důležitý bod exhortace Amoris laetitia často není chápán správně ve svém plném pastoračním významu a není snadné jej taktně a diskrétně praktikovat. Je jím zákon graduality. Nejde o gradualitu zákona, nýbrž o jeho postupnou aplikaci u konkrétního člověka v jeho konkrétní existenciální situaci. Dochází k tomu v dynamickém procesu objasňování, rozlišování a zrání na základě rozpoznávání vlastního a neopakovatelného vztahu s Bohem v průběhu vlastního života (AL 300). Nejde tu o zatvrzelého hříšníka, který chce uplatňovat před Bohem práva, jež nemá. Bůh je zvláštním způsobem nablízku člověku, který se vydává cestou obrácení a který např. přijímá odpovědnost za potomstvo ženy, která není jeho zákonnou manželkou, a neopomíjí ani povinnost pečovat o ni. To platí také v případě, kdy pro svoji lidskou slabost a nikoli proto, že odporuje milosti pomáhající dodržovat přikázání, není ještě s to učinit zadost všem požadavkům mravního zákona.
Skutek sám o sobě hříšný se proto nestává oprávněným, ani bohulibým. Přičitatelnost jeho viny však může být umenšena, když se hříšník obrací k Božímu milosrdenství s pokorným srdcem a prosí: »Pane, smiluj se nade mnou hříšným.« Tady má obzvláštní důležitost pastorační doprovázení a projevované pokání jakožto úvod do svátosti pokání. Je to cesta lásky, jak říká papež František (AL 306).“
(...)
„Jsem přesvědčen, že hluboké analýzy, které Rocco Buttiglione navrhuje, navzdory všem omezením a nezbytnosti integrovat je do teologického zdůvodnění, otevírají dveře a budují mosty ke kritikům Amoris laetitia a pomáhají překonat jejich pochybnosti zevnitř. Také ti, kdo se odvolávají na Amoris laetitia povrchně, relativizují manželství a podrývají základy morálky založené na stvoření a zjevení, jsou tak zváni k serióznímu přehodnocení.“
(...)
„Čtěme společně Amoris laetitia bez vzájemných výtek a podezřívání se smyslem pro víru (sensus fidei) ve světle celé tradice církevního učení a s vroucí pastorační starostí o všechny, kdo se ocitli v obtížných manželských a rodinných situacích a obzvláště potřebují mateřskou podporu církve.“

(mig)