Nový portál Vatikánského rozhlasu

Řím. Spíše než reformu provedl Martin Luther revoluci – soudí kardinál Ludwig Müller. Z hlediska učení církve šlo o naprostou změnu základů víry, píše emeritní prefekt Kongregace pro nauku víry v článku publikovaném v internetovém portálu La Nuova Bussola Quotidiana, kde chce vysvětlit některé dnes často zaměňované koncepty a perspektivy.

Názory, že Lutherovým úmyslem bylo pouze bojovat proti některým zlořádům v otázce odpustků nebo proti hříchům renesanční církve, neodpovídají skutečnosti. Zlořády a špatné činy v církvi existovaly vždycky, nejen v renesanci, a najdeme je také dnes. Jsme Církví svatou skrze Boží milost a svátosti, avšak všichni lidé církve jsou hříšnici, všichni potřebují odpuštění, lítost a pokání. Toto rozlišování je velmi důležité.

V knize De captivitate Babylonica ecclesiae, kterou Luther napsal v roce 1520, se naprosto zřetelně ukazuje, že opouští všechny principy katolické víry, Písma Svatého, apoštolské tradice a učení papeže, koncilů i biskupů. V tomto smyslu převrátil koncept homogenního rozvoje křesťanského učení, jak byl chápán ve středověku, a dospěl k popření svátosti jako účinného znamení milosti, jež je v ní obsažena. Tuto objektivní účinnost svátostí nahradil subjektivní vírou. Takto Luther zrušil pět svátostí a popřel rovněž eucharistii, obětní charakter svátosti eucharistie a reálnou proměnu podstaty chleba a vína v tělo a krev Ježíše Krista. A nejen to, svátost biskupského a kněžského svěcení definoval jako výmysl papeže – o němž mluví jako o Antikristu – a nikoli jako součást Církve Ježíše Krista. My naopak říkáme, že svátostná hierarchie, ve společenství s Petrovým nástupcem je základním prvkem katolické církve a nikoli pouze principem lidské organizace.

Není proto přijatelné považovat Lutherovu reformu za reformu církve v katolickém smyslu. Katolickou reformou rozumíme takovou reformu, která je obnovou víry žité v milosti, v obnově mravů, etiky, tedy duchovní a morální obnova křesťanů – a nikoliv založení nové církve.

Je tedy nepřijatelné tvrdit, že Lutherova reforma „byla působena Duchem svatým“. Opak je pravdou, byla proti Duchu svatému. Protože Duch svatý pomáhá církvi uchovávat její kontinuitu skrze učení církve, především ve výkonu petrinské služby. Jedině Ježíš založil na Petrovi svou církev (Mt 16,18), která je „sloupem a pevnou oporou pravdy“ (1 Tim 3,15). Duch svatý není v rozporu se sebou samým.

Často slyšíme hlasy mluvící o Lutherovi s velkým entuziasmem, avšak bez přesné znalosti jeho teologie, jeho polemiky a katastrofálních následků, které toto hnutí představovalo pro zničení jednoty milionů křesťanů s katolickou církví. Můžeme jistě pozitivně hodnotit jeho dobrou vůli, bystré vysvětlení některých tajemství víry, nikoliv však jeho výroky proti katolické církvi, zejména pokud jde o svátosti a hierarchicko-apoštolskou strukturu církve.
Stejně tak není správné tvrdit, že Luther měl zpočátku dobré úmysly, v tom smyslu, že teprve rigidní postoj církve ho donutil vydat se špatnou cestou. Není tomu tak: Luther sice skutečně chtěl bojovat proti obchodování s odpustky, ovšem mířil nikoliv na odpustky jako takové, nýbrž na ně jakožto součást svátosti pokání.

Podobně není pravdou ani to, že by církev odmítala dialog. Luther vedl první disputaci s Johannesem Eckem, poté vyslal papež jako svého legáta kardinála Gaetana, aby s ním vedl rozhovory. Lze diskutovat o způsobech, nicméně co do podstaty učení, je třeba potvrdit, že církevní autorita se chyb nedopustila. Jinak bychom totiž museli připustit, že církev po tisíc let vyučovala víře chybně, ačkoliv víme – a to je zásadní prvek věrouky – že církev se nemůže mýlit v předávání spásy ve svátostech.

Osobní chyby a hříchy lidí církve nelze zaměňovat s chybami ve věrouce nebo ve svátostech. Ten, kdo tak činí, věří, že církev je pouhou organizací tvořenou lidmi, a popírá princip, že Ježíš sám založil svou církev a chrání ji při předávání víry a milosti ve svátostech prostřednictvím Ducha svatého. Jeho Církev není pouze lidskou organizací: je Kristovým tělem, v němž se projevuje neomylnost koncilu a papeže přesně definovaným způsobem. Všechny koncily mluví o neomylnosti magistéria v definování katolické víry. V dnešním zmatku však mnozí převracejí tuto skutečnost: považují papeže za neomylného, když mluví v soukromí, avšak považují za omylné to, co papeži v celých dějinách předkládali jako katolickou víru.

Zajisté uplynulo 500 let a není už čas na polemiku, nýbrž na hledání smíření. Nikoliv však za cenu pravdy. Netřeba působit zmatek. Pokud je třeba umět na jedné straně postihnout působení Ducha svatého v nekatolických křesťanech, kteří mají dobrou vůli a osobně nezpůsobili hřích rozdělení církve, nemůžeme na druhé straně přepisovat historii, to, co se událo před pěti sty lety. Jedna věc jsou dobré vztahy s nekatolickými křesťany dnes, s cílem přiblížit se plnému společenství včetně přijetí katolické hierarchie a apoštolské tradice podle katolického učení, jinou věcí je nepochopení nebo falsifikace toho, co se stalo před 500 lety, a katastrofálních následků, které poté nastoupily. Tyto následky jsou v rozporu s Boží vůlí: „Ať jsou všichni jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“ (Jan 17,21).

(job)