Rádio Vaticana

Vatikán. Více než 35 tisíc lidí se tuto neděli zrána vydalo na Svatopetrské náměstí, aby se účastnilo posvátné liturgie spojené s kanonizací 35 nových světců. Většinu jich tvoří mučedníci a zároveň věřící laici a původní obyvatelé Latinské Ameriky. Jen dva z nových světců pocházejí z Evropy.

Nejpočetnější skupinu těchto dnes kanonizovaných mučedníků tvoří Brazilci, kteří dosvědčili svoji víru v době, kdy v Evropě řádila třicetiletá válka. Zastupují mnoho obětí masového vraždění, kterého se v dnešním brazilském státě Rio Grande do Norte v roce 1645 z nenávisti ke katolické víře dopustili holandští okupanti. Nizozemský vpád do severovýchodních portugalských provincií v roce 1630 zahájil největší vojenský konflikt v dějinách koloniální Brazílie, který se zakončil až v polovině 17. století (1654) definitivním portugalským vítězstvím. Důvodem holandského útoku a obsazení severovýchodních brazilských provincií byla výroba cukrové třtiny, tehdy nejcennějšího zboží pro Evropany. Historici nepopírají jistý kulturní a sociální pokrok v obsazených provinciích, avšak zároveň potvrzují náboženské restrikce. Oficiálním náboženstvím se stal kalvinismus, různé katolické řády přítomné v oblasti (františkáni, karmelitáni, benediktini a jezuité) byly vyhnány a jejich kostely i kláštery vypleněny. Při pokusu o kalvinistickou indoktrinaci zahynuly desítky katolíků, avšak kvůli složité identifikaci těl jich má jméno pouhá třicítka, kterou reprezentují dva diecézní kněží Andrés de Soveral a Ambrosio Francisco Ferro a věřící laik Mateus Moreira.

Druhá skupina mučedníků pochází z Mexika a je pozoruhodná také proto, že ji tvoří mladiství, tři chlapci ve věku 10 – 13 let aztécké národnosti, kteří prokázali odhodlanost dosvědčit novou, křesťanskou víru a byli z nenávisti k této víře zavražděni. Stalo se tak během španělské konkvisty Aztécké říše v letech 1527 až 1529, tedy pouhé tři roky po příchodu prvních dvanácti františkánských misionářů do Mexika. Třináctiletý Cristóbal zemřel dokonce rukou svého otce, a to nejen proto proto, že rozbil pohanské modly, které jeho rodina uctívala, ale také proto, že vytýkal otci přilnutí k alkoholu. Mladistvé Antonia a Juana čekal tentýž konec ze strany jejich domorodých soukmenovců, když jako tlumočníci doprovázeli františkánské misionáře.

Zbývajícími dvěma novými světci jsou řeholní kněží ze Španělska a Itálie. Prvním je Faustino Miguéz (1831-1925) španělský piarista, zakladatel Kalasanského institutu dcer Božské Pastýřky. Působil jako vyučující více než desítky školních předmětů, kromě Španělska působil také jako misionář na Kubě.

Posledním je italský kapucín Angelo da Acri, občanským jménem Luca Antonio Falcone (1669-1739). Vynikl především jako zpovědník a kazatel.

Papež František pronesl homilii na evangelium (Mt 22,1-14) z této 28. neděle liturgického mezidobí podávající podobenství o Božím království jakožto svatební hostině a pozvaných svatebčanech. V postavě ženicha ze zmíněného podobenství lze tušit Ježíše, pozvanými k účasti na svatební hostině jsou všichni lidé, začal Svatý otec.

„Svatbou se začíná celoživotní společenství, které Bůh touží mít s každým nás. Náš vztah s Ním tedy nemůže být pouze vztahem mezi poddanými a králem, věrnými služebníky a hospodářem nebo učenlivými žáky a mistrem, nýbrž je především vztahem milované nevěsty a ženicha. Jinými slovy Pán po nás touží, hledá, zve nás a nespokojuje se s tím, že plníme dobře svoje povinnosti a dodržujeme jeho zákony. Chce s námi sdílet opravdové společenství ve vlastním smyslu slova, tedy vztah tvořený dialogem, důvěrou a odpuštěním.“

Nikdo z nás nemůže chlubit exkluzivním pozváním, pokračoval papež. Nikdo totiž není ve vztahu k druhým privilegován, nýbrž každý je privilegován před Bohem.

„Pán očekává odpověď lásky. V knize Zjevení se k jedné církvi obrací cílenou výčitkou: „Upustila jsi od své první lásky“ (srov. 2,4). Nebezpečím je rutina křesťanského života, ve kterém zavládne spokojenost s „normalitou“ bez rozletu, bez nadšení a s krátkou pamětí. Oživme proto paměť první lásky: jsme milováni, jsme svatebčany a náš život je darem, neboť každý den je velkolepá příležitost, jak na toto pozvání odpovědět.“

Evangelium nás však varuje: toto pozvání je možné odmítnout.

„Mnozí pozvaní odmítli, protože měli svoje zájmy: „nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem“, praví text (Mt 22,5). Vrací se tu jedno slovo: svůj. To je klíč pro pochopení důvodu tohoto odmítnutí. Pozvaní se nedomnívali, že svatba bude smutná nebo nudná, ale jednoduše „nedbali“. Odrazovali je jejich vlastní zájmy, raději chtěli něco mít než dát se všanc, jak to vyžaduje láska. Ano, takto se zaujímá odstup od lásky, nikoli ze zlomyslnosti, ale upřednostňováním svého, tedy bezpečí, sebepotvrzení, pohodlí.... Pak se uvelebíme na pohovce zisků, výtěžků či nějakého hobby, což trochu potěší, ale takto se stárne brzo a špatně, protože se stárne uvnitř. Když se srdce neotevírá, uzavírá se. A když všechno závisí na „já“ – na tom, co mně vyhovuje, co potřebuji a co chci, ustrnu a zkazím se, reaguji špatně pro nic za nic, jako ti pozvaní z evangelia, kteří dokonce začali týrat a zabíjet doručitele pozvání jen proto, že obtěžovali.
Bůh je totiž opakem egoismu, sebevztažnosti a – jak říká evangelium – tváří v tváří ustavičnému odmítání, kterého se Mu dostává, a nevšímavosti k Jeho pozváním, zachází ještě dál a neruší slavnost. Na odmítnutí neodpoví bouchnutím dveřmi, ale ještě větší inkluzí. Bůh na utrpěné příkoří odpovídá ještě větší láskou. Činí-li se křivda a příkoří nám, často v sobě chováme nespokojenost a zášť. Když Bůh naším odmítáním strádá, nadále se snaží, jde a neustále chystá dobro i pro toho, kdo se dopouští zla. Taková je totiž láska, prokazuje lásku, neboť jenom tak je zlo přemáháno. Dnes nás tento Bůh, který nikdy neztrácí naději, podněcuje, abychom jednali stejně jako On, žili opravdovou láskou a přemáhali rezignaci a vrtochy svého nedůtklivého a líného já.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy homilie je ZDE

Kanonizační liturgie se jako obvykle účastnily oficiální delegace zemí, které mají nějaký vztah s novými světci. Byly tvořeny vládními představiteli, většinou ministry, a to z Brazílie, Mexika, Španělska, Itálie a Francie. Přítomen byl rovněž místodržící velmistra Maltézského řádu. Papež František je pozdravil osobně před začátkem liturgie a oslovil je také veřejně po mši svaté před mariánskou modlitbou Anděl Páně. Vyjádřil přání, „aby nás příklad a přesvědčení těchto zářivých svědků evangelia provázely na naší pouti a pomáhaly nám upevňovat bratrské a solidární vztahy k dobru církve i společnosti“. Potom papež připojil oznámení:

„Vyhověl jsem přání několika latinskoamerických biskupských konferencí, jakož různých pastýřů a věřících laiků z různých částí světa a rozhodl jsem se svolat Zvláštní zasedání biskupské synody pro Všeamazonský region, jež se bude konat v říjnu roku 2019. Hlavním účelem svolání tohoto zasedání je dobrat se nových cest k evangelizaci tamějšího Božího lidu, zejména domorodých obyvatel, kteří jsou často zapomenuti a postrádají příznivé vyhlídky do budoucnosti, což je zapříčiněno také krizí Amazonské džungle, tedy plic, majících pro naši planetu maximální důležitost. Kéž se noví světci přimlouvají za tuto novou církevní událost, aby všechny národy země s úctou ke kráse stvoření chválily Boha, Pána veškerenstva, nechali se Jím osvěcovat a ubíraly se stezkami spravedlnostmi a pokoje.“

Připomeňme, že před dvěma roky (2.března 2015) byl z iniciativy papeže Františka založen tzv. všeamazonský církevní region REPAM, na jehož území o rozloze 6 milionů kilometrů čtverečných žije asi 30 milionů lidí a zahrnuje devět zemí: Guyanu, Surinam, Francouzskou Guyanu, Venezuelu, Ekvádor, Kolumbii, Bolivii, Peru a Brazílii.

Petrův nástupce potom zmínil také kalendářní položku Organizace spojených národů, tzv. Mezinárodní den boje proti chudobě, který připadá na úterý 17.října. „Bída není fatální – řekl – má příčiny, které je třeba uznat a odstranit kvůli úctě k důstojnosti mnoha našich bratří a sester podle příkladu svatých.“

Potom vyzval ke společné mariánské modlitbě Anděl Páně a zakončil dnešní kanonizační liturgii apoštolským požehnáním.

(mig)