Podobenství, které jsme slyšeli, nám podává Boží království jako
svatební hostinu (srov.
Mt 22,1-14). Protagonistou je králův syn, ženich, ve kterém lze snadno tušit Ježíše. V podobenství se nikde nemluví o nevěstě, ale o množství pozvaných, kýžených a očekávaných, kteří se odívají do svatebních šatů. Těmi pozvanými jsme my všichni, protože s každým z nás si Pán přeje „slavit svatbu“. Svatbou se začíná celoživotní společenství, které Bůh touží mít s každým nás. Náš vztah s Ním tedy nemůže být pouze vztahem mezi poddanými a králem, věrnými služebníky a hospodářem nebo učenlivými žáky a mistrem, nýbrž je především vztahem milované nevěsty a ženicha. Jinými slovy Pán po nás touží, hledá, zve nás a nespokojuje se s tím, že plníme dobře svoje povinnosti a dodržujeme jeho zákony. Chce s námi sdílet opravdové společenství ve vlastním smyslu slova, tedy vztah tvořený dialogem, důvěrou a odpuštěním.
Toto je křesťanský život, totiž příběh lásky s Bohem, jenž vyvíjí inciativu zdarma; příběh, ve kterém se nikdo z nás nemůže chlubit exkluzivním pozváním. Nikdo totiž není ve vztahu k druhým privilegován, nýbrž každý je privilegován před Bohem. Z této nezištné, citlivé a přednostní lásky se vždycky rodí a obrozuje křesťanský život. Můžeme se alespoň jednou za den ptát, zda jsme Pánu vyjádřili lásku a zda si kromě spousty jiných slov na Něho vzpomeneme, abychom Mu řekli: „Mám Tě rád Pane. Ty jsi můj život.“ Vytratí-li se totiž láska, stane se křesťanský život sterilním, stane se tělem bez duše, neuskutečnitelnou morálkou, soustavou principů a zákonů, jež jsou řazeny beze smyslu. Živý Bůh však očekává živou odpověď, laskavý Pán očekává odpověď lásky. V knize Zjevení se k jedné církvi obrací cílenou výčitkou: „Upustila jsi od své první lásky“ (srov. 2,4). Nebezpečím je rutina křesťanského života, ve kterém zavládne spokojenost s „normalitou“ bez rozletu, bez nadšení a s krátkou pamětí. Oživme proto paměť první lásky: jsme milováni, jsme svatebčany a náš život je darem, neboť každý den je velkolepá příležitost, jak na toto pozvání odpovědět.
Evangelium nás však varuje: toto pozvání je možné odmítnout. Mnozí pozvaní odmítli, protože měli svoje zájmy: „nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem“, praví text (Mt 22,5). Vrací se tu jedno slovo: svůj. To je klíč pro pochopení důvodu tohoto odmítnutí. Pozvaní se nedomnívali, že svatba bude smutná nebo nudná, ale jednoduše „nedbali“. Odrazovaly je jejich vlastní zájmy, raději chtěli něco mít než dát se všanc, jak to vyžaduje láska. Ano, takto se zaujímá odstup od lásky, nikoli ze zlomyslnosti, ale upřednostňováním svého, tedy bezpečí, sebepotvrzení, pohodlí.... Pak se uvelebíme na pohovce zisků, výtěžků či nějakého hobby, což trochu potěší, ale takto se stárne brzo a špatně, protože se stárne uvnitř. Když se srdce neotevírá, uzavírá se. A když všechno závisí na „já“ – na tom, co mně vyhovuje, co potřebuji a co chci, ustrnu a zkazím se, reaguji špatně pro nic za nic, jako ti pozvaní z evangelia, kteří dokonce začali týrat a zabíjet doručitele pozvání jen proto, že obtěžovali.
Evangelium nám tedy klade otázku: na čí straně stojím? Na straně svého já anebo na straně Boha? Bůh je totiž opakem egoismu, sebevztažnosti a – jak říká evangelium – tváří v tváří ustavičnému odmítání, kterého se Mu dostává, a nevšímavosti k Jeho pozváním, zachází ještě dál a neruší slavnost. Na odmítnutí neodpoví bouchnutím dveřmi, ale ještě větší inkluzí. Bůh na utrpěné příkoří odpovídá ještě větší láskou. Činí-li se křivda a příkoří nám, často v sobě chováme nespokojenost a zášť. Když Bůh naším odmítáním strádá, nadále se snaží, jde a neustále chystá dobro i pro toho, kdo se dopouští zla. Taková je totiž láska, prokazuje lásku, neboť jenom tak je zlo přemáháno. Dnes nás tento Bůh, který nikdy neztrácí naději, podněcuje, abychom jednali stejně jako On, žili opravdovou láskou a přemáhali rezignaci a vrtochy svého nedůtklivého a líného já.
Evangelium podtrhává ještě poslední aspekt: bílé svatební šaty, které jsou nezbytné. Na pozvání totiž nestačí odpovědět jenom přitakáním, říci „ano“ a dost, nýbrž je zapotřebí obléci šat, je nezbytné zvyknout si žít každý den láskou. Nelze totiž říkat: „Pane, Pane“ a přitom nežít a neplnit Boží vůli (srov. Mt 7,12). Potřebujeme se denně oblékat do Jeho lásky a denně volit Boha. Dnes kanonizovaní světci, především mnozí mučedníci, ukazují cestu. Nepřitakali lásce slovy a jen trochu, nýbrž životem a až do konce. Jejich každodenním šatem byla Ježíšova láska, ona šílená láska, která nás milovala až do konce a darovala odpuštění i své šaty těm, kdo křižovali. Také my jsme při křtu obdrželi šaty, svatební šaty pro Boha. Prosme Jej, aby se nám na přímluvu těchto našich svatých bratří a sester dostalo milosti zvolit si je, každodenně oblékat a udržovat v čistotě. Jak? Především tím, že si beze strachu půjdeme pro Pánovo odpuštění, to je rozhodující krok ke vstupu do svatební síně na slavnost lásky s Ním.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
