Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. “Poskytovat stádci, v kterém nás Duch svatý ustanovil za představené (Sk 20,28), ono nezbytné duchovní a pastorační rozlišování, vedoucí k poznání a uskutečnění Boží vůle, v níž spočívá veškerá plnost” – to je jedna z ústředních úloh biskupské služby. Papež František jí věnoval svou dnešní promluvu adresovanou biskupům jmenovaným a vysvěceným v tomto roce v závěru kurzu, který pro ně každoročně organizují Kongregace pro biskupy a pro východní církve – Českou republiku na papežské audienci zastoupil brněnský pomocný biskup, mons. Pavel Konzbul.

”Dovolte mi několik úvah k tomuto tématu, které nabývá stále větší důležitosti v době paradoxně poznamenané vztahovačností a hlásající, že čas učitelů je u konce, zatímco konkrétní člověk ve své osamělosti volá o pomoc při řešení dramatických problémů, o otcovské vedení na cestě, která vůbec není samozřejmá, o uvedení do tajemství vlastního hledání života a štěstí.”

Na tuto potřebu dnešního člověka můžeme odpovědět právě ryzím rozlišováním, které je darem Ducha svatého, ovšem za vědomí, že tento dar spočívá na slabých bedrech. Možná právě proto se církev při biskupském svěcení modlí slovy kajícího žalmu a prosí o velkodušnost v poslušnosti Bohu, natolik zásadní pro toho, kdo má vést společenství.

”Pouze ten, kdo je veden Bohem, má právo být uznávaným vůdcem druhých lidí. Rozlišování může učit a dávát v něm růst pouze člověk důvěrně obeznámený s tímto vnitřním mistrem, který jako kompasová střelka předkládá měřítka k rozpoznání Božího času a jeho milosti pro sebe i ostatní.”

Vlastnictví natolik vznešeného a přesahujícího daru se pro biskupa nesmí stát automatismem, jako by šlo o jakési výlučné oprávnění, nýbrž je nutné o něj trvale prosit, upozornil papež František. To je první podmínkou k tomu, abychom vnesli světlo do veškeré lidské, existenciální, psychologické, sociologické a morální moudrosti, kterými si můžeme posloužit v úloze rozlišování Božích cest vedoucích ke spáse všech, kdo nám byli svěřeni.

”Imperativem je proto neustálý návrat do Gibeonu, abychom Pánu v modlitbě trvale připomínali, že před ním jsme dosud mladíčci, kteří si nevědí rady (srov. 1 Král 3,5-12), abychom jej nežádali o dlouhý věk, bohatství ani život svých nepřátel, nýbrž jen o chápavé srdce, jak vládnout nad svým lidem a rozlišovat dobro a zlo. Bez této milosti se z nás nikdy nestanou dobří meterologové, kteří dokáží posoudit úkazy na zemi i na obloze, ani nebudeme schopni posoudit tuto dobu (srov. Lk 12,54-56).”

Rozlišování povstává z osobní pastýřovy modlitby a uvádí lidi a situace jemu svěřené ve spojení s Božím Slovem pronášeným Duchem. V této důvěrnosti pastýř dozrává ke vnitřní svobodě, která upevňuje jeho postoje a volby – jak osobní, tak církevní, pokračoval papež. Rozlišování je však zároveň milostí, kterou Duch udílí svatému věřícímu Božímu lidu, a proto je biskupovo rozlišování vždy komunitním skutkem.

”Navzdory nevyhnutelné osobní odpovědnosti je tudíž biskup povolán, aby své pastýřské rozlišování prožíval jako člen Božího lidu, tedy ve stálé církevní dynamice a ve službě společenství. Biskup není soběstačný patriarchální uzurpátor (padre padrone), ani vylekaný a izolovaný »osamělý pastevec«.

Vysvětloval římský biskup na uměleckých příměrech. Jak totiž učí dějiny, dodal, velcí pastýři při obhajobě pravosti víry dokázali navázat dialog s pokladem víry přítomným v srdcích a svědomí věřících a nezřídka z něj čerpali podporu. Slovy kardinála Newmana totiž bez této oboustranné směny může “víra vzdělanějších degenerovat ve lhostejnost a víra prostých v pověrčivost” (J. H. Newman; Sulla consultazione dei fedeli in materia di dottrina, Morcelliana, Brescia 1991, str.123; orig. On Consulting the Faithful in Matters of Doctrine, The Rumbler, July 1859).

”Zvu vás tedy, abyste rozvíjeli postoj naslouchání a rostli ve svobodě, vzdávající se svých vlastních hledisek – pokud jsou dílčí a nepostačující, aby dokázala přijmout Boží pohled. (…) Vaším posláním není přinášet vlastní ideje a projekty, ani řešení abstraktně vymyšlená těmi, kdo považují církev za svou zahrádku. Bez protagonismu a narcismu máte předkládat své konkrétní svědectví o společenství s Bohem a sloužit evangeliu, které je v dané specifické situaci nutné pěstovat a pomáhat mu v růstu.”

Rozlišování tudíž obnáší pokoru a poslušnost – pokoru, co se týče vlastních projektů, a poslušnost evangeliu, které je posledním kritériem, magisteriu, které je uchovává, normám všeobecné církve, které mu slouží, a konkrétní situaci lidí, pro které chceme z pokladu církve vyjmout pouze to, co je pro jejich spásu dnes nejplodnější, připomínal dále Svatý otec.

”Nedejte se spoutat steskem po jediném řešení, které lze aplikovat na všechny případy. Něčím takovým sice rozptýlíme obavy ze svého selhání, ale ponecháme stranou vyprahlé životy, které by měla zavlažovat milost, kterou opatrujeme (srov. Mk 3,1-6; Ez 37,4).”

Zvláštní zmínku na tomto místě papež věnoval lidové zbožnosti a kultuře, které nelze “pouze tolerovat či s nimi manévrovat”. Stejně tak nejde o jakousi Popelku, uklizenou do kouta, protože se nehodí do ušlechtilého salónu pojmů a vyšších důvodů víry.

”Pamatujte si, že Bůh už ve vašich diecézích byl, když jste tam přišli, a ještě tam bude, až půjdete pryč. A na konci nebudeme poměřováni s účetnictvím svých děl, nýbrž s růstem Božího díla v srdci stádce, které strážíme jménem “Pastýře a strážce svých duší” (1 Petr 2,25).”

Usilujme proto o růst vtěleného a inkluzívního rozlišování, které by rozmlouvalo se svědomím věřících, jež jsme povoláni vychovávat, a nikoli nahrazovat, vyzýval papež v závěru své obsáhlé promluvy k novým biskupům. Nezbytnou podmínkou je zde sebevýchova k trpělivosti podle Boha a jeho času, který se nikdy neshoduje s naším načasováním. Bůh totiž nesesílá oheň na nevěřící (Lk 9,53-54), ani nepovoluje horlivcům, aby vytrhali plevel spolu s pšenicí (Mt 13,27-29).

”Prosím vás, abyste měli stále svědomitě před očima Ježíše a jeho poslání, které nebylo jeho, nýbrž Otcovo (srov. Jan7,16), a předkládali lidem – stejně zmateným a dezorientovaným jako včera – to, co jim Ježíš dokázal dát – tedy možnost osobního setkání s Bohem, volbu jeho Života a růst v jeho lásce. Upírejte na Něj zrak zejména dnes, ve svátek Povýšení svatého Kříže, který je trvalým místem Božího rozlišování k našemu prospěchu, nazírejte hloubku Jeho vtělení a učte se od něho každému ryzímu rozlišování (srov. 1 Jan, 4,1)”.

Loučil se Petrův nástupce s biskupy vysvěcenými v minulém roce.

(jag)