Evangelista poznamenává, že k povolání prvních učedníků došlo na březích Genezaretského jezera, kde se shromažďovali lidé, aby naslouchali hlasu schopnému je zorientovat a osvítit; je to také místo, kde rybáři končí svůj namáhavý den a hledají oporu, aby mohli pokračovat bez útrap v důstojném a šťastném životě. Jedenkrát v celém Lukášově evangeliu káže Ježíš u takzvaného galilejského moře. V moři se spojují kýžené plody práce a frustrace ze zbytečné námahy. Podle starověké křesťanské interpretace je moře také obrazem nezměrnosti soužití všech národů. Jeho vzdouvání a neprůhlednost evokuje také to, co ohrožuje lidský život a má moc jej zničit.
Používáme obdobné výrazy k označení velkého množství: moře lidí, proudy lidí. Onoho dne měl Ježíš za sebou moře a před sebou zástup lidí, kteří jej následují, protože vědí, že je pohnut lidskou bolestí a že Jeho slova jsou správná, hluboká a bezpečná. Přicházejí si jej vyslechnout všichni. Ježíšovo Slovo je něčím zvláštní, nenechává nikoho lhostejným. Jeho Slovo má moc obrátit srdce, změnit plány a projekty. Je to Slovo potvrzené činem, nejsou to závěry pořízené u psacího stolu, chladná vyjádření odtržená od lidské bolesti. A proto je Slovem, jež slouží v bezpečí břehu i v nestálosti moře.
Toto milované město Bogota a tato nádherná země – Kolumbie – obsahuje mnohé ze lidských scén popsaných v evangeliu. Jsou zde zástupy, které touží po slovu života, jež svým světlem osvítí všechny námahy a ukáže smysl a krásu lidského života. Tyto zástupy mužů a žen, dětí a starých obývají nepředstavitelně úrodnou zemi, která by mohla dávat plody všem. Avšak i zde, jakož i v jiných částech světa, se vyskytují husté temnoty, které ohrožují a ničí život. Temnoty nespravedlnosti a sociální nerovnosti, korumpující temnoty osobních či skupinových zájmů, které sobecky a bezuzdně spotřebovávají to, co je určeno k blahobytu všech; temnoty nedostávající se úcty k lidskému životu a denně kosící životy mnoha nevinných, jejichž krev křičí k nebi; temnoty pomstychtivosti a nenávisti poskvrňující lidskou krví ruce těch, kdo si sami zjednávají spravedlnost; temnoty těch, kdo nevnímají bolest tolika obětí. Všechny tyto temnoty Ježíš rozhání a ničí svým příkazem daným Petrovi na loďce: „Zajeď na hlubinu“ (Lk 5,4).
Můžeme se zaplétat do nekonečných diskusí, vypočítat pokusy, které selhaly, a vyjmenovat snahy, které přišly vniveč; jako Petr, máme zkušenost toho, co znamená pracovat bezvýsledně. Také tento národ zná tuto situaci, když měl ve svých počátcích během šesti let šestnáct prezidentů a draze platil za svoje rozdělení (patria boba – vlast nekňubů). Také církev v Kolumbii učinila zkušenost marných a neplodných pastoračních námah..., avšak jako Petr, jsme schopni také důvěřovat Mistrovi, jehož Slovo působí plodnost i tam, kde nevlídné lidské temnoty maří četné snahy a námahy. Petr je mužem, který rázně přijímá Ježíšovo pozvání, nechává všeho a následuje Ho, aby se stal novým rybářem, který bude mít poslání vést svoje bratry do Božího království, ve kterém se život stane plným a šťastným.
Avšak příkaz ke spuštění sítí není určen pouze Šimonu Petrovi. Na něm bylo, aby vyplul na hlubinu, jako ti, kdo ve vaší vlasti jako první rozpoznali, co je nejnaléhavější, a vyvinuli iniciativu k míru a životu. Spuštění sítí obnáší odpovědnost. V Bogotě a v Kolumbii putuje nezměrné společenství, které je povoláno stát se robustní sítí, která zahrne všechny vjedno, přičiní se o obranu a opatrování lidského života, zejména, je-li slabý a zranitelný: v mateřském lůně, v dětství, ve stáří, v situaci postižení a sociální marginalizace. Také zástupy, které žijí v Bogotě a v Kolumbii, se mohou stát opravdovými, živými a bratrskými komunitami, pokud budou naslouchat a přijímat Boží Slovo. V těchto evangelizovaných zástupech se objevují mnozí muži a mnohé ženy – učedníci, kteří se srdcem opravdu svobodným následují Ježíše; muži a ženy schopní milovat, respektovat a podporovat život ve všech jeho fázích.
Je třeba, aby jedni volali druhé, dávali si znamení jako rybáři a znovu se začali považovat za bratry, druhy na cestě, společníky onoho společného podniku, kterým je vlast. Bogota a Kolumbie jsou zároveň břehem, jezerem, otevřeným mořem, městem, kterým prošel a prochází Ježíš, aby poskytl svoji přítomnost a svoje plodné slovo, dal nám vyjít z temnot a přivedl nás ke světlu a životu. Povolává druhé, všechny, aby nikdo nezůstal napospas bouřím; nechává vejít na loď všechny rodiny, jež jsou svatyněmi života; dává prostor obecnému dobru, které stojí nad přízemními či stranickými zájmy, umožňuje nést břemena těch nejslabších a prosazovat jejich práva.
Petr zakouší svoji malost i velikost Ježíšova Slova i činu; Petr zná vlastní slabost, svoje předbíhání i své ustupování, jako to známe my, jako to znají dějiny násilí a rozdělení vašeho lidu, který u nás ne vždycky nalezl ochotu ke sdílení lodě, bouří i nehod. Avšak stejně jako Petra nás Ježíš zve, abychom zajeli na hlubinu; vybízí nás, abychom sdíleli riziko – nebáli se společně riskovat - zanechali svého sobectví, následovali Jeho a vzdali se obav, jež nejsou od Boha, ale ochromují a brzdí naléhavost být tvůrci pokoje, podporovateli života.
„Zajeď na hlubinu“, řekl Ježíš. A učedníci si dali znamení, aby se všichni sešli na lodi. Kéž se tak v tomto lidu stane.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
