Existuje-li nějaké vědecké odvětví, které považuje katolictví za plevel, pak je jím psychologie. Nikoli náhodou se velká část soudobých psychologických škol staví proti křesťanské vizi člověka, jak na to poukázal již před lety Jan Pavel II. Tato podjatost přispěla nejen ke krizi moderního člověka, ale ošálila také mnoho věřících odborníků: „Katolíci věnující se psychologii nezřídka upřednostnili víru ve Freuda či představitele nějaké jiné psychologické školy před církevním magisteriem“ – píše italský psycholog Stefano Parenti v předmluvě ke knize jdoucí proti tomu proudu. Jmenuje se
Od Aristotela k Freudovi. Historický esej o psychologii [1]. Autorem je Martín F. Echavarría, španělský akademik vyučující psychologii v Barceloně, který již několik let usiluje o obnovu velkého odkazu stranou odsunuté antické a středověké tradice se zvláštním zřetelem na Tomáše Akvinského.
Podle španělského psychologa jsou antikřesťanské počátky soudobé psychoterapie zásadně ovlivněny Friedrichem Nietzschem, který je teoretickým strůjcem rozchodu s tradicí, a Sigmundem Freudem, jehož psychoanalýza představuje v tomto směru jakousi výkonnou moc. V západní civilizaci se vyvinula dvě protikladná pojetí člověka. Na jedné straně antropologie, která byla formulována na racionálních základech řeckou filosofií, zvláště Aristotelem a integrována křesťanstvím. Na druhé straně naturalistická a materialistická antropologie, která vznikla také ve starověku, ale postupem času zejména v posledních stoletích nabyla převahy a vyústila v díle Freuda: „Člověk není víc, ani není lepší než zvíře... Jeho později nabyté schopnosti nemohou zrušit pozůstatky rovnosti dané jednak jeho tělesnou strukturou a jednak jeho psychickou dispozicí.“ Psychoanalytický přístup přejatý i dalšími proudy – vysvětluje španělský psycholog – připravil terén sexuální revoluci, radikálnímu feminismu a destrukci tradiční rodiny. Tato vize diskreditovala celá staletí křesťanské psychologické reflexe o člověku a jeho jedinečnosti. Echavarria pak načrtává její pozoruhodný rodokmen, ve kterém dává místo jak laicistickým intelektuálům, tak také svatým a učitelům církve.
Tento přehled se bez uzardění dovolává pouštních otců, zejména Evagria Pontského a Jana Kasiána a jejich popisů duchovních (a mentálních) poruch a onemocnění. „Obzvláště zajímavé – poznamenává španělský autor – je z hlediska psychologické praxe jejich pojednání o osmi „vášních“, které jsou ve východní tradici ekvivalentem sedmi hlavních hříchů západní tradice (začínající Řehořem Velikým), a zejména jejich postřehy týkající se smutku a omrzelosti.“ Významné místo v této chronologii patří bezpochyby svatému Augustinovi a jeho Vyznáním, kde sonduje témata paměti a času, anebo De Trinitate, kde je mentální život podán jako odraz Trojice: „Jde o psychologii, která vychází z niternosti duše, pozvedá se k lásce a kontemplaci Boha, svého Stvořitele, avšak neignoruje svoje rozpory a slabosti.“ V díle svatého Řehoře Velikého je rovněž patrný „vynikající psychologický talent“, a ve středověku vzniká syntéza, od níž nelze odhlédnout.
Skvějí se zde takoví giganti křesťanství jako svatý Albert Veliký, který „mimořádně usnadnil asimilaci Aristotela, vrcholící u jeho žáka, svatého Tomáše Akvinského“. Pokud jde o posledně jmenovaného, významného učitele církve, a jeho psychologická pojednání, říká o něm německý psychoanalytik Erich Fromm: „U Tomáše Akvinského se nachází psychologický systém, z něhož lze možné se poučit více než z většiny soudobých učebnic této discipliny. Nesmírně zajímavě a hluboce pojednává o tématech jako je narcismus, pýcha, pokora, uměřenost, pocity méněcennosti a mnoha jiných“. Opravdovými „hlubinnými psychology“ jsou však také rafinovaní mystikové jako ctihodný Jan Tauler, bl. Jan Ruysbroeck, Jan Gerson, kancléř pařížské univerzity, Hugo z Balmy, Henry van Herp, Diviš Kartuzián, autor Následování Krista, jakož i špičky, jakými je svatá Terezie od Ježíše a svatý Jan od Kříže. Nemůže chybět svatý Ignác z Loyoly, jehož Duchovní cvičení „jsou velkým příkladem psychologické hloubky, kterou postřehli různí autoři, např. Carl Gustav Jung“. Není tedy náhodou, že pomyslný „killer“ této tradice byl právě německý filosof Nietzsche, který považoval světce za „nejtěžší neurotiky“.
Antikřesťanský ostrakismus moderních století vytvořil „nejvýznamějšího, ne-li jediného katolického psychoterapeuta dvacátého století Rudolfa Allerse (1883-1963). Tento rakouský specialista byl pevně přesvědčen, že psychologie a psychiatrie, aby byly opravdu účinné, musejí mít solidní metafyzickou bázi. Poslední předsudek, který Echavarria vyvrací, je ten, který tvrdí, že magisterium církve o moderní psychologii vůbec nepojednává. K jeho odstranění stačí sáhnout po vyjádřeních Pia XII. Tento papež se otevřeně postavil proti psychoanalytikům, kteří redukují člověka na živočišnou úroveň, na bytost podrobenou pudům a představám, a načrtnul dokonce i alternativní vizi, ve které klade správný důraz na rozum a vůli, jež řídí psychický život člověka „shůry“.
V této „shora sestupují psychoterapii“ papež Pius XII. neusiluje o nic jiného než o obnovu velké křesťanské psychologické tradice. Tento odkaz může být dnes klíčem pro sekularizovanou společnost, která je v krizi a která „rozkládá základní lidské vztahy stojící na zdravém a zralém rozvoji osobnosti a je úrodným polem stále extrémnějších psychických poruch: stresu, deprese, anorexie a závislostí“. Pod pohovkou psychoanalytika je zakopán poklad.
Z deníku Avvenire 16. června 2017
přeložil Milan Glaser.
odeslat článek
vytisknout článek
