Argentina/Itálie.
„Přijel jsem k nunciovi v Buenos Aires a řekl mu – Když si zavoláte kněze z provincie La Rioja, tisíc kilometrů od hlavního města, znamená to dvojí – buď provedl něco hodně špatného, anebo jej čeká biskupské jmenování. Co asi bude můj případ?“, žertuje pro italský list
Avvenire (20.7.2017) mons. Enrique Martínez Ossola, aniž by zakrýval radost i obavy z papežova rozhodnutí, kterým jej v polovině června jmenoval pomocným biskupem diecéze Santiago del Estero. „Vnímám velkou zodpovědnost a jmenování beru jako dar a službu církvi“, vysvětlil mons. Martínez, „myslím si ale, že volba padla na mne, protože pocházím z prorocké diecéze biskupa Enriqueho Angelelliho, zavražděného diktaturou kvůli jeho práci pro zapomenuté.“
Třiapadesátiletý biskup Angelelli zemřel v srpnu roku 1976 v záhadné „dopravní nehodě“. O rok dříve (v červenci 1975) však ještě stačil doprovodit do bezpečí hlavního města trojici svých nejbližších spolupracovníků – seminaristů Miguela La Civity, Carlose Gonzálese a Enriqueho Martíneze, dnešního biskupa. Pod oficiální záminkou, že nadaní mladí muži budou studovat v prestižní jezuitské koleji, je svěřil člověku, kterému důvěřoval – tehdejšímu provinciálovi jezuitského řádu, Jorgemu Mariovi Bergogliovi. Pro trojici ukrývaných následovaly těžké časy – ihned po jejich odchodu do ústraní se totiž režim začal vybíjet na církvi blízké chudým. V následujícím roce (1976) byla zavražděna pětičlenná pallotinská komunita San Patricio z Buenos Aires ( beatifikační řízení u tří kněží a dvou seminaristů bylo otevřeno roku 2005). V jejich domovské diecéze La Rioja na severovýchodě Argentiny se obětí diktatury stali blízcí spolupracovníci biskupa Angelelliho – františkán o. Carlos de Dios Murias a francouzský kněz Gabriel Longueville, u kterých byl v roce 2011 zahájen proces beatifikace, dále osmatřicetiletý laik a otec tří dětí, Wenceslao Pedernera, a konečně i samotný biskup.
„Stalo se to čtvrtého srpna 1976“, vzpomíná mons. Martínez, „a o. Bergoglio nebyl v koleji. Když se vrátil, ihned nás vyhledal a plakali jsme společně. Biskupa Angelelliho, který byl jako on sám synem italských migrantů, si totiž velmi vážil. Od té doby nás vzal pod svou ochranu a dbal, aby se nám nic nestalo. Například nám doporučil, abychom vycházeli ven vždy ve trojici a nikdy po setmění – ztížíme tak práci těch, kdo budou usilovat o naše zmizení.“ Tři seminaristé strávili v jezuitské koleji hodně času a, jak dodává nový argentinský biskup, nemohlo jim tedy uniknout podivné střídání velmi nepravděpodobných účastníků duchovních cvičení, kteří buď setrvali dlouhé měsíce, anebo naopak mizeli stejně tak tajemně, jako se objevili. „Nedalo velkou námahu pochopit, že o. Bergoglio poskytoval azyl politicky pronásledovaným a pomáhal jim k útěku“, dodává biskup Martínez s poukazem na neustálý Bergogliův humor a dobrou náladu navzdory napjaté situaci: „V jeho pokoji byla jediná televize na celé koleji, na které se dal sledovat fotbal. Pod záminkou fotbalových utkání jsme se tedy u něj scházeli a hodně jsem se nasmáli při večerním klábosení. Měl dar naprostého klidu a vyrovnanosti, které přenášel na druhé. Po dvaačtyřiceti letech se to nezměnilo“, uzavírá pro deník Italské biskupské konference mons. Enrique Martínez Ossola.
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
