Kodokuši znamená v japonštině doslova „osamělá smrt“, avšak tento pojem v sobě obsahuje hlubokou proměnu dnešního Japonska, kde osamělost a zpřetrhání rodinných vztahů dokládají stále výraznější roztříštěnost společnosti, píše pro vatikánský deník
L´ Osservatore Romano (22.3.2017) jeho tokijský dopisovatel, Cristian Martini Grimaldi. Výraz
kodokuši se vztahuje na staré lidi, kteří umírají bez povšimnutí okolí a jejichž bezduchá těla jsou častokrát objevena až po mnoha týdnech, ne-li měsících. Počet takovýchto případů je v Japonsku ohromující – zhruba třicet tisíc ročně, ačkoli tento údaj zahrnuje také tisíce sebevražd, zaviněných velmi často právě osamělostí.
Podle jedné studie mají oběti kodokuši dvojí vlastnost – rizikovější skupinou jsou zde muži a pak zde velkou roli hraje alkoholismus. Závislost na alkoholu staré lidi vystavuje ještě větší zranitelnosti – bez práce a rodiny ztrácí chuť do života a tíhnou k izolaci od okolní komunity. Staří lidé bez přátelských a rodinných vazeb se často uchylují do malých a odlehlých domků, kde unikají pozornosti okolí, dokud někdo náhodou nezaznamená zápach rozkládajícího se těla. Dochází k tomu zejména v zemědělských oblastech, kde úmrtí vyjde najevo pouze tehdy, když nebožtík nedostává svým finančním závazkům. Tato skutečnost většinou vzbudí něčí zájem, avšak nikoli diktovaný soucitem.
Příznačný je v tomto smyslu příběh sedmdesátiletého muže, který vloni osaměle zemřel v bytě na předměstí Osaky. Jeho mrtvé tělo se týdny postupně rozkládalo, aniž by to kdokoli postřehnul. Onen starý člověk neměl přátele, práci, ani manželku, měl však syna, s kterým už roky nemluvil. Dlouhé tři měsíce mu nikdo nezatelefonoval, nikdo o něm nevěděl a nikomu na něm nezáleželo. Dlouhých sto dvacet dní jeho tělo hnilo vedle sáčků s instantními pokrmy a švábů. Nebožtíkova banka přestala platit nájem, jakmile na účtu došly peníze, a tak jeho mrtvé tělo jako první objevil majitel nemovitosti. (…)
Kodokuši je vnitřně provázáno s hlubokými sociálními změnami, které Japonsko zažívá. Země stárne, průměrný věk obyvatelstva není příliš vzdálen důchodovému a mnohé lékárny prodají více plen pro seniory než pro děti. Mladí lidé již před lety opustili venkovský styl života, o čemž svědčí vysoký počet domků, často ve velmi dobrém stavu, doslova opuštěných v malých osadách na periferiích velkoměst. Nové generace nevědí, co si počít s těmito venkovskými „chalupami“, které proti své vůli zdědili a které by v jiných zeměpisných šířkách byly považovány za luxus, vyhrazený elitám. V Japonsku však nezbývá příliš času na zahálku a pokud se lidé rozhodnou k vybrání omezené dovolené, kterou mají k dispozici, raději se zaměří na exotické cíle, jako jsou stále velice populární Havajské ostrovy anebo Tchaj-wan. Žádného Japonce by nenapadlo, že by poté, co si odpracoval svých řádných 100 hodin týdně, strávil byť jediný víkend v domě obklopeném ničím. A navíc s představou, že bude muset nutně zajistit úklid a péči o prostory, které už měsíce nikdo neobýval.
Japonsko má v současné době nejenom nejvyšší procento starých lidí v porovnání se zbytkem světa, nýbrž také velmi málo zařízení, která jim může dát k dispozici. Na lůžko v pečovatelských domech čeká nejméně 420 tisíc japonských seniorů. Rostoučí počet případů osamělých úmrtí a sebevražd podnítil japonské úřady k tomu, aby v rámci malých komunit zahájily pomocné programy – kupříkladu domácí návštěvy starých lidí, kteří žijí sami. Jiným opatřením je organizace společenských událostí, které mají seniory vytáhnout z jejich bytů, roznáška zpravodajských listů, monitoring jejich zdravotního stavu a schopnosti vyřídit si každodenní náležitosti – například vyhazování odpadků. Situace je natolik dramatická, že v některých lokalitách místní správa využívá dobrou vůli poštovního personálu, který vykonává pravidelné pochůzky po domácnostech osaměle žijících starých lidí a zvyšuje tak jejich příležitost k lidskému kontaktu, který zoufale potřebují, píše deník Svatého stolce, L´Osservatore Romano.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
