Nový portál Vatikánského rozhlasu

Dnešní liturgie nám překládá trojici slov, která jsou pro život apoštola zásadní: vyznání, pronásledování a modlitba.

Vyznání je Petrovým vyznáním z evangelia, když Pánova otázka postupuje od obecného ke konkrétnímu. Ježíš se totiž nejprve táže: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ (Mt 16,13). Z tohoto „sondování“ z mnoha stran vychází, že lidé považují Ježíše za proroka. Mistr tedy položí učedníkům vskutku zásadní otázku: „A za koho mě pokládáte vy?“ (v. 15). V této chvíli odpoví pouze Petr: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“ (v. 16). Toto je vyznání: rozpoznává v Ježíši očekávaného Mesiáše, živého Boha, Pána vlastního života.
Tato životně důležitá Ježíšova otázka se dnes obrací k nám, k nám všem a obzvláště k nám pastýřům. Je to rozhodující otázka, před kterou neobstojí ledabylé fráze, protože ve hře je život: životně důležitá otázka si žádá životně důležitou odpověď. Málo platná je totiž znalost článků víry, nevyznáváme-li Ježíše jako Pána svého života. Dnes nám On sám hledí do očí a ptá se: „Kým jsem já pro tebe?“ Jakoby chtěl říci: „Jsem ještě já Pánem tvého života, směřováním tvého srdce, důvodem tvé naděje, tvou nezdolnou důvěrou?“ Spolu se svatým Petrem, také my dnes obnovujeme svou volbu žít jako učedníci a apoštolové; opět přecházíme od Ježíšovy první otázky k druhé, abychom byli „jeho“ nejen slovy, nýbrž také skutky a životem.
Ptejme se sami sebe, zda jsme salónní křesťané, klábosící o tom, co se děje v církvi a ve světě, anebo apoštolové na cestě, kteří vyznávají Ježíše životem, protože Jej mají v srdci. Kdo vyznává Ježíše, ví, že se od něj neočekává, že bude pouze rozdávat rozumy, nýbrž dávat život; ví, že nemá věřit vlažně, nýbrž je povolán „hořet“ láskou; ví, že životem nemá „proplouvat“ či uvelebovat se v blahobytu, nýbrž má riskovat a zajíždět na hlubinu, každý den znovu vycházet v sebedarování. Kdo vyznává Ježíše, činí tak jako Petr a Pavel: následuje ho až do konce – ne jenom do jisté míry, ale až do konce – a následuje ho po jeho cestě, nikoli po našich cestách. Jeho cesta je cestou nového života, radosti a vzkříšení. Cesta, která vede také skrze kříž a pronásledování.

Druhým slovem je tedy pronásledování. Nejen Petr a Pavel prolili krev pro Krista, ale celá prvopočáteční komunita byla pronásledována, jak nám to připomíná kniha Skutků apoštolských (srov. 12,1). Také dnes v různých částech světa, často v atmosféře mlčení – a nezřídka v mlčení, které je spoluvinou – je mnoho křesťanů utiskováno, pomlouváno, diskriminováno, je předmětem násilí rovněž smrtelného. Nezřídka se nedostává žádoucího nasazení těch, kdo by mohli prosadit respekt k jejich svatosvatým právům.
Chtěl bych však především zdůraznit to, co apoštol Pavel prohlašuje dříve než „měl – jak píše – prolít v oběť svou krev“ (2 Tm 4, 6). Pro něho život byl Kristus (srov. Flp 1,21), a to Kristus ukřižovaný (srov. 1 Kor 2,1), který za něho dal život (srov. Gal 2,20). Takto, jako věrný učedník, následoval Pavel svého Mistra a sám také obětoval život. Bez kříže není Kristus, avšak bez kříže není ani křesťan. Vskutku, „ke křesťanské ctnosti patří nejen konat dobro, ale také umět snášet zlo“ (Augustin, Promluvy 46,13), jako Ježíš. Snášet zlo neznamená pouze mít trpělivost a odevzdaně živořit. Znamená to následovat Ježíše, nést břemeno, nést ho na svých bedrech kvůli Němu a kvůli ostatním. Znamená to přijmout kříž, kráčet dál s důvěrou, protože nejsme sami. Ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Pán je s námi. Takto můžeme s Pavlem říci, že „ze všech stran se na nás valí trápení, ale nesoužíme se. Býváme bezradní, ale ne zoufalí. Býváme pronásledováni, ale ne opuštěni.“ (2 Kor 4, 8-9).
Snášet (zlo) znamená umět vítězit s Ježíšem na způsob Ježíše a nikoli na způsob světa. Právě proto se Pavel – jak jsme slyšeli – považuje za vítěze, který se chystá převzít věnec (srov. 2 Tim 4,8) a píše: „Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval“ (v. 7). Jediným principem v jeho dobré bitvě bylo „žít pro“, nikoliv pro sebe, nýbrž pro Ježíše a pro druhé. Žil „v běhu“, totiž nešetřil se, ale naopak spotřebovával se. Jednu věc, jak říká, si zachoval: nikoliv zdraví, ale víru, totiž vyznání Krista. Pro jeho lásku zažil zkoušky, ponižování a utrpení, které nemáme nikdy vyhledávat, nýbrž přijímat. A v tomto tajemství bolesti nabídnuté z lásky, v tomto tajemství, které mnoho pronásledovaných, chudých a nemocných bratří ztělesňuje také dnes, září spásná síla Ježíšova kříže.

Třetím slovem je modlitba. Život apoštola, který prýští z vyznání a ústí do oběti, plyne každý den v modlitbě. Modlitba je nezbytnou vodou, jež sytí naději a dává růst důvěře. Modlitba způsobuje, že se cítíme být milováni a dovoluje nám milovat. Vede nás kupředu v temných chvílích, protože rozsvěcí Boží světlo. V církvi je modlitba, která nás všechny podpírá a uschopňuje k překonání zkoušek. Vidíme to rovněž v prvním čtení: „Tak byl Petr hlídán ve vězení; církevní obec se však naléhavě za něho modlila k Bohu“ (Sk 12,5) Pán střeží a doprovází modlící se Církev. Modlit se znamená svěřovat mu cestu, aby se o ni staral. Modlitba je síla, která nás spojuje a podpírá, je lékem na odloučenost a soběstačnost, vedoucí k duchovní smrti. Neboť Duch života nevane, pokud o něj neprosíme, a bez modlitby se neotevřou vnitřní vězení, která nás drží v okovech.

Kéž nám Svatí apoštolové vyprosí takové srdce, jaké sami mají, unavené i ukonejšené modlitbou: unavené, protože prosí, klepe a přimlouvá se, nese v sobě mnoho lidí a situací, které je třeba svěřit (Bohu), zároveň však je ukonejšené, neboť při modlitbě Duch přináší útěchu a sílu. Jak naléhavě potřební jsou v církvi učitelé modlitby, především však jde o to být muži a ženami modlitby, vskutku žijícími modlitbou!
Když se modlíme, Pán zasahuje. On, jenž je věrný lásce, kterou jsme mu vyznali, nám stojí nablízku ve zkouškách. On doprovázel cestu apoštolů a bude doprovázet také vás, drazí bratři kardinálové, shromáždění zde v lásce apoštolů, kteří vyznali víru krví. Bude nablízku také vám, drazí bratři arcibiskupové, kteří spolu s obdržením palia budete potvrzeni k životu pro své stádce, následujíce Dobrého pastýře, který vás podpírá i nese na ramenou. Týž Pán, který si vroucně přeje spatřit sjednocení celého svého stádce, ať žehná a chrání také ekumenického patriarchu, drahého bratra Bartoloměje, a delegaci, kterou sem vyslal na znamení apoštolského společenství.

Přeložila Johana Bronková

Další články z podrubriky Homilie