O slavnosti
Corpus Domini se několikrát vrací téma paměti: „Pamatuj na celou cestu, po níž tě vedl Hospodin, tvůj Bůh [...] abys nezapomněl na Hospodina [...] který tě sytil na poušti manou“ (srov.
Dt 8,2.14.16) – říkal Mojžíš lidu. „To čiňte na mou
památku“ (1
Kor 11,24) – řekne Ježíš nám. „Pamatuj na Ježíše Krista,“ řekne Pavel svému učedníkovi. „Chléb živý, který sestoupil z nebe,“ (
Jan 6,51) je
svátost upamatování, která nám reálně a hmatatelně připomíná dějiny Boží lásky k nám.
Pamatuj říká dnes Boží slovo každému z nás. Paměť Pánových skutků dávala lidu sílu na poušti. Pamatováním si toho, co pro nás učinil Pán, se zakládají naše osobní dějiny spásy. Paměť je pro víru podstatná jako voda pro rostlinu. Jako nemůže rostlina setrvat při životě a nést plody bez vody, tak také víra, pokud nečerpá z paměti skutků učiněných Pánem pro nás. „Pamatuj na Ježíše Krista.“
Pamatuj. Paměť je důležitá, protože nám umožňuje přebývat v lásce, pamatovat znamená nosit v srdci (ri-cordare), nezapomenout, kdo miluje nás a koho jsme povoláni milovat. A přece tato jedinečná schopnost, kterou nám daroval Pán, je dnes poněkud oslabena. V uspěchanosti, do níž jsme ponořeni, nám, jak se zdá, mnoho lidí a mnoho faktů uniká. Rychle obracíme stránky; dychtíme po novostech, ale jsme chudí na vzpomínky. Pálením vzpomínek a chvilkovým prožíváním riskujeme, že zůstaneme na povrchu, v proudu následujících věcí, nevydáme se na hlubinu a připravíme se o měřítko, které nám připomíná, kdo jsme a kam jdeme. Vnější život se pak stane útržkovitým a ten niterný netečným.
Dnešní slavnost nám však připomíná, že v této životní útržkovitosti nám vychází Pán vstříc přívětivou křehkostí, kterou je eucharistie. V Chlebu života nás přichází navštívit Pán a stává se skromným pokrmem, který uzdravuje láskou naši paměť stonající uspěchaností. Eucharistie je totiž památkou Boží lásky. „Připomínáme si památku Jeho umučení“ (Nešpory ze slavnosti Těla a Krve Páně, antifona k Magnificat), Boží lásky k nám – ta je naší silou a naší oporou na cestě. Proto nám tolik prospívá eucharistická památka: není to abstraktní, studená a povrchní vzpomínka, nýbrž živá a útěchyplná památka Boží lásky. Paměť anamnestická a mimetická. V eucharistii je veškerá chuť Ježíšových slov a gest, příchuť Jeho Paschy, vůně Jeho Ducha. Jejím přijímáním se nám do srdce vtiskuje jistota, že On nás miluje. A když to říkám, myslím zejména na vás, děti, které zanedlouho přistoupíte k prvnímu svatému přijímání a je vás tady hodně.
Eucharistie v nás tak formuje vděčnou paměť, abychom v sobě rozpoznávali, že jsme děti milované a sycené Otcem; svobodnou paměť, aby Ježíšova láska, Jeho odpuštění zahojilo rány minulosti a zacelilo vzpomínky na utrpěná i způsobená příkoří; trpělivou paměť, abychom v protivenstvích věděli, že Ježíšův Duch zůstává v nás. Eucharistie nám dodává odvahu: i na té nejneschůdnější cestě nejsme sami, Pán na nás nezapomíná a pokaždé, když za Ním přijdeme, občerství nás láskou.
Eucharistie nás upamatovává, že nejsme jednotlivci, nýbrž tělo. Jako sbíral lid na poušti manu spadlou z nebe a sdílel ji v rodině (srov. Ex 16), tak nás svolává Ježíš, nebeský Chléb, abychom jej přijímali společně a sdíleli mezi sebou. Eucharistie není svátost „pro mne“, je to svátost mnohých, kteří tvoří jediné tělo; věřící, svatý Boží lid. Připomíná nám to sv. Pavel: „Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě“ (1 Kor 10,17). Eucharistie je svátost jednoty. Kdo ji přijímá, nemůže nebýt tvůrcem jednoty, protože se v něm, v jeho „duchovní DNA“ rodí budova jednoty. Ať nás tento Chléb jednoty uzdraví z ambic ovládat druhé, z chtivosti hrabat pro sebe, z rozněcování nesouhlasu a ze šíření kritik; ať v nás vzbudí radost ze vzájemné lásky bez řevnivosti, závisti a zlomyslných řečí.
A nyní, žijme eucharistii, klaňme se a děkujme Pánu za tento svrchovaný dar: živou památku Jeho lásky, která z nás činí jedno tělo a vede k jednotě.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
