Vatikán. Petrův nástupce v pondělí odpoledne zahájil krátkým pozdravem sedmdesáté plenární zasedání Italské biskupské konference, které až do čtvrtka probíhá v nové synodní aule a ze kterého vzejde nový předseda. Odstupujícímu kardinálu Angelu Bagnascovi papež František poděkoval za desetiletou službu a za trpělivost.

„S tímto papežem totiž není lehké pracovat. Ale on projevil velikou trpělivost, za což mu velmi děkuji. Přicházel se mnou s nějakým návrhem a odcházel s jiným. Mohu však říci, že jsme během této práce navázali pěkné přátelství a že se máme rádi. Mám jen strach, kolik za to budu muset v sobotu zaplatit v Janově?(…) Janované vám totiž nic nesleví…“

Učinil papež se smíchem narážku na pověstnou lakotu obyvatel ligurského přístavu, jehož je kardinál Bagnasco arcibiskupem a kam se František vydá na příští pastorační cestu. Odstupující předseda Italské biskupské konference pak stále v žertu papeže varoval, aby se dobře připravil, že se skutečně s žádnou slevou nepočítá. Papež pak přešel k vážnějšímu tématu, a sice textu, který si pro biskupy připravil

„Napsal jsem si něco, co jsem vám zpočátku chtěl přednést, ale při opakované četbě jsem zjistil, že jde spíše o meditaci, než úvodní slovo k jednání. Proto se mi jeví užitečnější, abyste si text přečetli a rozjímali nad ním. (…) Sepsal jsem jej pouze ve snaze napomoci vaší biskupské konferenci, aby se ubírala dál a vydávala hojnější plody“.

Řekl papež a po konzultaci s kardinálem Bagnascem („Kolik máme času, Eminence?“ „Do sedmi.“) vyzval přítomné biskupy k otevřenému a upřímnému rozhovoru, který se odehrál za zavřenými dveřmi.

„Mluvme spolu – ze své strany jsem ochoten vyslechnout také názory, které pro mne nejsou lichotivé, a to v naprosté svobodě. Podle své nejkrásnější definice je totiž papež „služebníkem služebníků Božích“.

Psaný papežův text určený italským biskupům odkazuje k listům sedmi asijským církevním obcím, které uvozují knihu Zjevení (1,4-3,22). V prvé řadě však Petrův nástupce biskupům připomíná, že pokud naše nitro nezaplaví Duch svatý, ono „světlo duši blažící“, setrváváme uvězněni ve svém strachu, neschopni rozpoznat, že jsme byli spaseni pouze láskou. Vše, co v nás není láskou, oddaluje od živého Boha a jeho svatého lidu, varuje papež, který biskupy vyzývá k pokorné a poctivé konfrontaci. Nebojte se kontrastů, ale svěřte se Duchu, který je otevřený rozdílnostem a smiřuje odlišnosti v bratrské lásce, vyzývá.

Cestu církve poznamenává uzavřenost a odpor, naše nevěrnost uvaluje tíživou hypotéku na věrohodnost našeho svědectví o pokladu víry, depositum fidei. Je to mnohem větší hrozba, než ta, která přichází ze světa a jeho pronásledování, rezonuje papež František s Benediktem XVI., který prohlásil, že skutečné pronásledování církve nepochází od vnějších nepřátel, nýbrž ze hříchu v církvi samé (cestou do Fatimy, 2010).

Jako církevní obec v Efezu, pokračuje Svatý otec, jsme totiž upustili od první lásky, svěžesti a nadšení – vraťme se proto k počátku a k jeho ustavující milosti, povolme Kristu, aby na nás pohlédl.
Jako církevní obec ve Smyrně možná v čase zkoušky rovněž my podléháme únavě, osamělosti a znepokojení z budoucnosti. Šokuje nás, nakolik Bůh v Ježíši Kristu neodpovídá představám a očekáváním takzvaně náboženského člověka, nýbrž naopak obrací vše vzhůru nohama, působí zklamání a budí pohoršení. Uchovejme si proto důvěru v překvapivou Boží iniciativu, sílu trpělivosti a věrnost vyznavačů a nebudeme se obávat druhé smrti, radí papež.
Jako církevní obec v Pergamu někdy také my usilujeme o propojení víry s duchovní mondénností, evangelního života s logikou moci a úspěchu. Pokus o službu dvěma Pánům je spíše známkou chybějícího vnitřního přesvědčení. Zřekněme se proto zbytečných ambicí a chorobným zaujetím pro sebe samé, abychom trvale žili před zrakem Pána, přítomného v mnoha ponížených bratřích – takto skutečně poznáme pravdu, která nás osvobodí, doporučuje Svatý otec.
Jako církevní obec v Tyatirách jsme možná vystaveni pokušení zredukovat křesťanství na soubor zásad postrádajících konkrétnost. Upadáme tak do odtělesněného spiritualismu, který zanedbává realitu a z kterého se vytrácí křehkost bratrova těla. Vraťme se proto k tomu, co má cenu – víře, lásce k Pánu a službě vykonávané nezištně a s radostí, navrhuje dále papež.
Jako církevní obec v Sardech nás mohou vábit vnější zdání a oportunismus, podmíněné módami a soudy ostatních. Křesťanství se však liší tím, že promlouvá o přijetí evangelia svými skutky, konkrétní poslušností a prožívanou věrností, odporuje despotům, uzurpátorům moci a zpupným, přátelí se s nejposlednějšími a sdílí s potřebnými, vysvětluje dále Petrův nástupce. Dejme se proto zpochybnit milosrdnou láskou, těžme z moudrosti chudých a podporujme inkluzi. Skrze milosrdenství tak budeme zapsáni do knihy života.
Jako církevní obec ve Filadelfii jsme povoláni k vytrvalosti a k tomu, abychom se bez ostýchání vrhli do reality. Procházejme proto odvážně každou branou, kterou nám Pán otevírá, přimíchejme se do města lidí, společně usilujme o obecné dobro pro každého. Takto se z nás stanou občané nového Jeruzaléma, píše papež František.
A konečně, jako církevní obec v Laodiceji možná známe vlažnost kompromisů, vypočítavou nerozhodnost a nástrahy dvojznačnosti. Vyvarujme se jich, vybízí Svatý otec italské biskupy, protože víme, že za tyto postoje hrozí nejvyšší trest. Otevřme proto srdce, na které klepe věčný Poutník, dopřejme mu vstoupit a povečeřme s ním. Takto odejdeme a budeme všude přinášet poselství spravedlnosti, bratrství a pokoje.

(jag)