Pán vstal z mrtvých, vpravdě vstal z mrtvých! [
Al Massih kam, bilhakika kam!]
Svatosti, drahý bratře!
Je krátce po slavnosti Paschy, která je středem křesťanského života a kterou nám letos bylo dáno slavit ve stejný den. Hlásali jsme tak unisono zvěst Zmrtvýchvstání a v jistém smyslu jsme tak znovu prožili zkušenost prvních učedníků, kteří toho dne společně „viděli Pána a zaradovali se“ (Jan 20,20). Tato velikonoční radost je dnes ozvláštněna darem společné adorace Vzkříšeného v modlitbě a výměnou svatého políbení a objetí pokoje v Jeho jménu. Jsem za to velice vděčný. Přicházím sem jako poutník v jistotě, že se mi dostane požehnání bratra, který mne očekával. Předcházelo tomu velké očekávání. Mám totiž v živé paměti návštěvu Vaší Svatosti v Římě 10. května 2013 těsně po svém zvolení. Toto datum se pak šťastně stalo příležitostí ke každoroční přípomínce Dne koptsko-katolického přátelství.
V radosti nad bratrským pokračováním naší ekumenické cesty bych rád připomněl zejména milník ve vztazích mezi Petrovým a Markovým stolcem, kterým je Společné prohlášení podepsané našimi předchůdci před více než čtyřiceti lety, 10. května 1973. Onoho dne po „staletích obtížné historie“, v nichž se „projevily teologické rozdíly, které byly živeny a akcentovány faktory, jež neměly teologickou povahu“, i stále obecnější nedůvěrou ve vzájemných vztazích, se s pomocí Boží dosáhlo společného vyznání, že Kristus je „dokonalý Bůh ve svém božství a dokonalý člověk ve svém lidství“ (Společná deklarace podepsaná Svatým otcem Pavlem VI. a Jeho Svatostí Amba Šenudou III., 10. května 1973). Neméně důležitá a aktuální jsou však i bezprostředně předcházející slova, kterými jsme vyznali „našeho Pána a Boha, Spasitele a Krále nás všech, Ježíše Krista“. Těmito výrazy Markův a Petrův stolec vyznaly Ježíšovu vládu. Společně jsme vyznali, že patříme Ježíšovi, který je nám vším.
Ba více, pochopili jsme, že jsme Jeho, a proto si již nemůžeme myslet, že jdeme vpřed každý svou cestou, protože bychom tak zradili Jeho vůli, „aby všichni byli jedno [...] aby svět uvěřil“ (Jan 17,21). Tváří v tvář Pánu, který si přeje, abychom byli „v dokonalé jednotě“ (v.23), se už nemůžeme skrývat za nároky odlišné interpretace, ani za staletí dějin a tradic, které nás odcizily. Jak řekla Jeho Svatost Jan Pavel II.: „Nelze ztrácet čas! Naše společenství v jediném Pánu Ježíši, v jediném Duchu svatém a v jediném křtu již tvoří hlubokou a zásadní jednotu“ (Promluva na ekumenickém setkání, 25. února 2000). V tomto smyslu je tu nejenom ekumenismus gest, slov a závazků, ale také skutečné společenství, které denně roste v živém vztahu s Pánem Ježíšem, zapouští kořeny ve vyznávané víře a zakládá se reálně na našem křtu, na bytí „nového stvoření“ (srov. 2 Kor 5,17) v Něm, tedy „jediném Pánu, jediné víře, jediném křtu“ (srov. Ef 4,5). Odtud vždycky začínejme, abychom uspíšili vytoužený den, kdy budeme v plném a viditelném společenství u Pánova oltáře.
Na této zanícené pouti, která – stejně jako život – není vždycky snadná a lineární, ale po níž nás Pán vybízí jít dál, nejsme sami. Provází nás obrovský šik svatých a mučedníků, kteří jsou již plně sjednoceni, a vybízí nás, abychom tady na zemi byli živoucí ikonou „Jeruzaléma, pocházejícího shora“ (Gal 4,26). Mezi nimi se dnes z našeho setkání zajisté obzvláště radují svatí Petr a Marek. Pojí je silný svazek. Stačí pomyslet na svatého Marka, který učinil jádrem svého evangelia Petrovo vyznání víry: „Ty jsi Mesiáš“. Byla to odpověď na stále aktuální Ježíšovu otázku: „A za koho mě pokládáte vy?“ (Mk 8,29). Také dnes mnozí lidé na tuto otázku neumějí dát odpověď. Nedostává se dokonce ani těch, kteří by ji položili, ani těch, kdo by nabídnuli v odpověď radost, že Ježíše znají, onu radost, kterou nám dává milost společně Jej vyznat.
Jsme tedy společně povoláni Jej dosvědčovat, nést světu naši víru především způsobem, který je víře vlastní, tedy životem, protože Ježíšova přítomnost se předává životem a mluví jazykem nezištné a konkrétní lásky. Pravoslavní koptové a katolíci mohou mluvit stále více touto společnou řečí lásky. Bylo by dobré, kdybychom se dříve, než podnikneme nějakou dobrou iniciativu, ptali, zda je možné ji uskutečnit spolu s našimi bratry a sestrami, s nimiž sdílíme víru v Ježíše. Jestliže budeme takto pěstovat společenství v každodenní konkrétnosti žitého svědectví, Duch nezapomene otevírat prozřetelnostní a netušené cesty jednoty.
V tomto konstruktivním apoštolském duchu Vaše Svatost trvale věnuje ryzí a bratrskou pozornost koptské katolické církvi. Jsem velice vděčný za tuto blízkost, která nalezla chvályhodný výraz v Národní radě křesťanských církví, kterou jste založil, aby ti, kdo věří v Ježíše, mohli stále více působit společně ku prospěchu celé egyptské společnosti. Velice jsem také ocenil velkodušnou pohostinnost poskytnutou třináctému zasedání Smíšené mezinárodní komise pro teologický dialog katolické církve a pravoslavných východních církví, pořádanému loni na Vaše pozvání. Je hezkým znamením, že se letošní setkání konalo v Římě, téměř v jakési zvláštní kontinuitě Markova a Petrova stolce. Zdá se, že v Písmu svatém Petr oplácí Markovi sympatie, když jej nazývá „můj synu“ (1 Petr 5,13). Avšak bratrské svazky evangelisty a jeho apoštolské působení se týkají také svatého Pavla, který před svojí smrtí v Římě píše o Markovi, že by mu mohl velmi dobře posloužit (srov. 2 Tim 4,11) a několikrát jej zmiňuje (srov. Flm 24; Kol 4,10). Bratrská láska a sdílené poslání – toto je poselství, které nám předává Boží Slovo a náš původ. Jsou to evangelní zrnka, která můžeme nadále s radostí zavlažovat a s pomocí Boží nechávat společně růst (srov. 1 Kor 3,6-7).
Zrání naší ekumenické cesty tajemně a aktuálně podporuje také skutečný ekumenismus krve. Svatý Jan píše, že Ježíš přišel „skrze vodu a krev“ (1 Jan 5,6); kdo věří v Něho, „vítězí nad světem“ (1 Jan 5,5). Skrze vodu a krev, novým životem v našem společném křtu, životem stálé lásky ke všem i za cenu krve. Kolik jen mučedníků na této půdě od prvních století křesťanství prožilo svoji víru heroicky až do dna a raději prolili krev, než aby zapřeli Pána a podlehli lichotkám zla či pokušení odpovědět zlem na zlo. Dobře to dosvědčuje úctyhodné Martyrologium koptské církve. Je to bohužel nedávno, kdy byla prolita nevinná krev bezbranných věřících. Nejdražší bratře, jako je nebeský Jeruzalém jeden, je jediné naše martyrologium, a vaše utrpení je také naším utrpením, jejich nevinná krev nás sjednocuje. Posíleni vaším svědectvím se vynasnažme čelit násilí kázáním a šířením dobra, dejme růst svornosti, uchovávejme jednotu a prosme, aby tolikeré oběti otevřely cestu k budoucímu plnému společenství mezi námi a pokoji pro všechny.
Podivuhodné dějiny svatosti této země nejsou zvláštní pouze mučednickou obětavostí. Hned po skončení starověkého pronásledování povstal nový životní styl, kterým se člověk odevzdává Pánu a neponechává si nic pro sebe: na poušti začalo mnišství. Po velkých znameních, která v minulosti Bůh učinil v Egyptě a u Rudého moře (srov. Žl 106,21-22), následoval zázrak nového života, který dal na poušti rozkvést svatosti. V úctě k tomuto společnému pokladu jsem přišel jako poutník do této země, kam se vydal sám Pán. Tady sestoupil ve slávě na horu Sinaj (srov. Ex 24,16), tady v pokoře nalezl útočiště jako dítě (srov. Mt 2,14).
Svatosti, nejdražší bratře, kéž nám samotný Pán umožní vykročit dnes spolu jako poutníci společenství a hlasatelé pokoje. Na této cestě ať nás vezme za ruku Ta, která provázela Ježíše a kterou velká egyptská teologická tradice již od starověku nazývá Theotokos, Bohorodička. V tomto titulu se podivuhodně pojí lidství a božství, protože v Matce se Bůh stal navždy člověkem. Nejsvětější Panna, která nás neustále vede k Ježíši, dokonalá symfonie božství s lidstvím, kéž opět přinese trochu Nebe na naši zem.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Promluvy
odeslat článek
vytisknout článek
