„Po sobotě, na úsvitu prvního dne v týdnu, přišla Marie Magdalská a druhá Marie podívat se na hrob“ (
Mt 28,1). Můžeme si představit, jak šly... typickým krokem těch, kdo kráčejí na hřbitov, v bezradné skleslosti, ochablým krokem těch, kteří nejsou přesvědčeni o tom, že všechno takto končí... Můžeme si představit jejich pobledlé tváře, po nichž stékají slzy... a otázku: copak může Láska zemřít?
Na rozdíl od učedníků, ony jsou tam – stejně jako vyprovázely Mistra při Jeho posledním výdechu na kříži a potom Jej spolu s Josefem z Arimatie pohřbily – obě tyto ženy nedokázaly utéci, odolaly, čelily životu takovému, jaký je, a snesly hořkou chuť nespravedlnosti. A jsou také tady, před hrobem, mezi bolestí a neschopností podlehnout a připustit, že by tímto způsobem mělo vždycky všechno skončit.
Zapojíme-li svoji představivost, objevíme v tvářích těchto žen tváře mnohých matek a babiček, dětí i mladých lidí, na něž doléhá tíže mnohé nelidské nespravedlnosti. Spatříme v jejich tvářích odraz všech těch, kteří v ulicích města pociťují bolest bídy, bolest vykořisťování a obchodování s lidmi. Spatřujeme v nich také tváře těch, kteří zakoušejí pohrdání, protože jsou imigranti, sirotci bez vlasti, domova a rodiny; tváře těch, v jejichž pohledu se zračí osamělost a opuštěnost, protože mají příliš svraštělé ruce. Odrážejí se v nich tváře žen a matek, které pláčí, protože vidí, že život jejich dětí je pohřben pod tíhou korupce, která odnímá práva a láme mnohé aspirace, pod každodenním egoismem, který křižuje a pohřbívá naději mnohých, pod ochromující a neplodnou byrokracií nedovolující, aby se věci změnily. Jsou to tváře všech těch, kteří ve své bolesti kráčejí ulicemi města a vidí ukřižovanou důstojnost.
Ve tváři těchto žen jsou tváře mnohých, najdeme možná tvoji i moji tvář. Jako ony můžeme pocítit pobídku jít a nevzdávat se před faktem, že se věci musejí takto končit. Vskutku v sobě nosíme příslib a jistotu Boží věrnosti. A také naše tváře vypovídají o zraněních, o mnoha nevěrnostech – našich i těch druhých – mluví o pokusech a prohraných zápasech. Naše srdce ví, že věci mohou být jiné. Můžeme si však nepozorovaně zvyknout na soužití s hrobem, na soužití s frustrací. Ba více, můžeme dojít k přesvědčení, že takový je zákon života, a znecitlivovat se úniky, které jenom zhášejí naději, kterou do našich rukou vložil Bůh. Takové jsou často naše kroky, naše chůze se podobá chůzi těchto žen, chůzi vyjadřující něco mezi touhou po Bohu a smutnou rezignací. Neumírá jenom Mistr, spolu s Ním umírá naše naděje.
„V tom nastalo velké zemětřesení“ (Mt 28,2). Znenadání pocítily ony ženy otřes, něco a někdo otřásl půdou pod jejich nohama. Někdo jim znovu vyšel naproti, aby jim řekl: „Nebojte se“, ale tentokrát dodal: „Byl vzkříšen, jak řekl!“. „Na kříži zdrcený, zdeptaný a zničený život se probral a znovu začíná pulsovat“ (Romano Guardini, Der Herr, Würzburg 1951, str. 479). Puls Zmrtvýchvstalého se nabízí jako dar, jako dárek, jako horizont. Puls Vzkříšeného je tím, co nám bylo darováno a žádá od nás, abychom jej rozdávali jako proměňující sílu, jako kvas nového lidství. Vzkříšením Kristus nejenom odvalil kámen od hrobu, ale chce také odstranit všechny bariéry, které nás uzamykají do našich neplodných pesimismů, do našich vykalkulovaných myšlenkových světů, které nás vzdalují životu, do našich obsedantních snah po bezpečnosti a neúměrných ambic schopných zahrávat si s důstojností druhých.
Když Nejvyšší Velekněz a náboženští představitelé za spoluviny Římanů uvěřili, že mohou vykalkulovat všechno, když uvěřili, že padlo poslední slovo a že oni jsou těmi, kdo jej vyslovili, znenadání vstoupil Bůh, aby převrátil všechna kritéria, a nabídnul novou možnost. Bůh nám znovu vychází vstříc, aby ustanovil a upevnil novou dobu, čas milosrdenství. Toto je příslib daný navždy, takto Bůh překvapil svůj věřící lid: raduj se, protože tvůj život má v sobě zárodek zmrtvýchvstání, nabídku života očekávajícího probuzení.
A to je to, co nás tato noc vybízí hlásat: Tep Zmrtvýchvstalého, Kristus žije! To je to, co změnilo krok Marie Magdalské a druhé Marie a způsobilo, že rychle odešly od hrobu a běžely o tom podat zprávu (srov. Mt 28,8); to je to, co je nutí vrátit se svojí cestou na začátek, vracejí se do města setkat se s ostatními.
Jako jsme s nimi přišli ke hrobu, tak vás také vybízím, abyste se s nimi vrátili do města, vrátili se toutéž cestou na začátek. Jděme s nimi hlásat tuto zvěst, jděme... Kamkoli, kde se zdá, že hrob má poslední slovo a kde se zdá, že smrt je jediné řešení. Jděme zvěstovat, sdílet a vyjevovat pravdu, že Pán je Živý. Je živý a chce vstát z mrtvých ve tvářích těch, kteří pohřbili naději, pohřbili sny, pohřbili důstojnost. A pokud nejsme s to nechat Ducha, aby nás vedl touto cestou, pak nejsme křesťané.
Jděme a nechme se překvapit tímto odlišným úsvitem, nechme se překvapit novostí, kterou může dát jedině Kristus. Dovolme Mu, aby Jeho jemnocit a láska vedly naše kroky, nechme tlukot Jeho srdce, aby proměnil náš utlumený tep.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
