Je to náhoda anebo skrytý rukopis Boží prozřetelnosti? A pokud zde působí Bůh, co nám tím asi chce sdělit? Tuto otázku si kladou mnozí věřící katolíci, když se zamyslí nad letošním podivuhodným sběhem čtyř význačných výročí. V prvé řadě by to bylo jubileum reformace, které je pro naše evangelické spolukřesťany natolik důležité, že je uvodili hned celým „luterským desetiletím“.
Podle legendy měl Martin Luther 31. října 1517 vlastnoručně přibít svých 95 tezí na bránu zámeckého kostela ve Wittenbergu. Je však vysoce sporné, zda se ony pověstné „údery kladiva, rozléhající celou Evropou“, které se staly „symbolem reformace jako takové“, vůbec kdy odehrály. Ve skutečnosti se o nich totiž mluví až mnohem později, lépe řečeno posmrtně, jak pečlivě doložil církevní historik Erwin Iserloh. Ani jedna dobová zpráva totiž neuvádí ono údajně mimořádné přibití tezí, které vzbudilo takový rozruch. Rovněž sám Luther, který jinak ve svých „hovorech u stolu“ bohatě líčí každý aspekt svého života, se o něm jedinkrát nezmínil. Teprve až jeho učený spolubojovník Melanchthon v životopise sepsaném po Lutherově úmrtí o něm učinil poznámku, ke které ho zřejmě podnítila wittenberská běžná akademická praxe, ve které se kostelní dveře všeobecně užívaly jako vývěsní tabule (…).
Zmíněného 31. října Luther toliko sepsal dopis mohučskému arcibiskupovi Albrechtovi z Magdeburgu, jen stěží překonatelný ve své podřízenosti. Nejponíženěji v něm prosí, aby arcibiskup revidoval své instrukce pro kazatele odpustků, zejména příliš horlivého dominikána Johannese Tetzela, protože jsou zavádějící. K listu, jehož originál se dnes nachází ve stockholmském říšském muzeu, Luther ještě přiložil rukopisné „disputationes“, čili teze. V listě papeži Lvu X. z května roku 1518 pak Luther zdůrazňuje, že prozatím pouze „soukromě“ napomenul „některé vysoké církevní hodnostáře“. Teprve když neobdržel odpověď na své psaní
Albrechtovi z Magdeburgu, dal Luther své teze vytisknout, což přispělo k jejich rychlému rozšíření, protože zasáhly obnažený nerv své doby. O dva roky, v létě 1520, reagoval Luther na exkomunikační bulu papeže Lva X. definitivní roztržkou s Římem.
Avšak nikoli jen luteráni, nýbrž také svobodní zednáři slaví v tomto roce významné jubileum. O slavnosti Jana Křtitele – 24. června 1717 – se v Londýně v soukromém salonku hostince „Goose and Gridiron Ale House“ sešli zástupci čtyř starých zednářských lóží, aby založili „spojenou anglickou velkou lóži“, první v tehdejším světě. Počátky svobodného zednářství, které se samo odvozuje od stavební huti Šalomounova chrámu, jsou nejasné. Pojem „Free Masons“ poprvé nacházíme v dokumentech katedrály anglického Exeteru v roce 1396. (…) A právě v Anglii se někdejší stavební huti staly shromaždištěm příslušníků gnostických sekt, pravděpodobně následovníků manichejských katarů, kteří na britské ostrovy uprchli před pronásledováním na kontinentální Evropě. Roku 1737 byla založena první německá lóže, ale již předtím se svobodné zednářství rozšířilo ve Francii a Itálii, kde se v něm během osvícenectví soustředily antiklerikální síly. To podnítilo papeže Klementa XII., aby na svobodné zednářství roku 1738 uvalil klatbu bulou In eminenti apostolatus specula. Dodnes je katolíkům pod trestem exkomunikace zapovězeno členství v zednářských lóžích. Přestože se vysoce postavení členové zednářských lóží podíleli na americké a francouzské revoluci, stejně jako na italském hnutí za nezávislost, bývá jakákoli zmínka o jejich podílu na utváření dějin spěšně vykazována do kategorie konspiračních teorií.
Také jejich otevřená kampaň proti papeži a církvi se s oblibou relativizuje. Avšak skutečnost, že nejvyšší politické a církevní kruhy znepokojoval vliv zednářských lóží, příkladně dokládá jeden dokument, který jsem nalezl ve vatikánském tajném archivu mezi spisy mnichovské nunciatury. Jde o rukopis listu tehdejšího kolínského arcibiskupa, kardinála Felixe von Hartmanna, tehdejšímu apoštolskému nunciovi v Mnichově, arcibiskupovi Eugeniovi Pacellimu, pozdějšímu papeži Piu XII., z 8. listopadu 1918. Kardinál Hartmann, který pocházel ze starobylé úřednické rodiny, byl osobním přítelem císaře Viléma II. Posledně jmenovaný ale, píše kardinál Hartmann, si dělá velké starosti. Jeden člen berlínské velké lóže, oddaný císaři, totiž monarchu informoval o plánech zednářského „Velkého Orientu“, podle kterých mají být nejprve sesazeni „všichni suverénní panovníci“, včetně německého, poté má být „zničena katolická církev“ a konečně „má být na troskách dosavadní měšťanské společnosti nastolena světová republika pod vedením amerického velkokapitalismu“, přičemž „vnějším nástrojem k zavedení těchto poměrů se měl stát bolševismus“. Možná přispělo i toto časné varování k tomu, že v poválečných letech Pius XII. sledoval šíření komunismu Evropou navýsost znepokojeně, poté, co byl poražen ještě nebezpečnější národní socialismus.
Tím se dostáváme ke třetímu velkému jubileu roku 2017 – oslavám stého výročí fatimských zjevení. Právě v osudovém roce 20. století se na severu Portugalska Matka Boží zjevovala třem prostým pasáčkům téměř každého třináctého dne v měsíci. Pouze v srpnu bylo zjevení „přesunuto“ na devatenáctého, poté, co zednářský přednosta okresu děti bez okolků odvedl a zavřel. Byl to rok bolševické říjnové revoluce a nového uspořádání Blízkého východu – 2. listopadu 1917 rozhodla Velká Británie Balfourovou deklarací o založení židovského státu v Palestině, 9. prosince téhož roku připadl Jeruzalém Britům. Právě v tomto roce zjevila Matka Boží dětem Lucii, Hyacintě a Františkovi svůj plán pro 20. století a také protilék na války a katastrofy, které jsme my, lidé, zapříčinili svými hříchy a bezbožností. Jak Maria 13. července roku 1917 prohlásila ve Fatimě, brzy skončí první světová válka. Jestliže však lidé nepřestanou urážet Boha, bude po ní následovat jiná a ještě hrůznější. Rusko ji využije k tomu, aby ve světě šířilo své bludné nauky, vyvolávalo války a zahájilo pronásledování církve. Svatý otec bude muset hodně vytrpět – ve vidění třetího tajemství děti spatřily dokonce atentát na papeže – a rozličné národy budou rozprášeny. Teprve tehdy, až papež zasvětí Rusko jejímu Neposkvrněnému Srdci, země se obrátí a světu bude darováno období míru.
Vše se událo, jak bylo předpovězeno. Teprve po atentátu 13.5.1981 uvěřil sv. Jan Pavel II., že byl papežem fatimských zjevení. O necelé čtyři roky později (24.3.1984) obnovil zasvěcení požadované Boží Matkou ve Fatimě – a to nejenom Ruska, nýbrž celého lidstva. Lucie, která jako jediná z vizionářů ještě žila – zemřela v roce 2005 jen několik týdnů před „fatimským papežem“ – tehdy potvrdila, že tím bylo splněno Mariino přání. Než uplynul rok, skončila studená válka, která ještě v roce 1983 svět dovedla na pokraj třetího světového konfliktu. Novým „silným mužem“ Sovětského svazu se stal Michail Gorbačov, který si na prapory vepsal hesla „glasnosť“ a „perestrojka“. Pouhých pět let nato padly zdi, dosud dělící Evropu, a po sedmi letech už Sovětský svaz patřil do dějin. V novém Rusku došlo k ohromujícímu obrácení dosud ateistického státu a dnes se 80% Rusů hlásí k pravoslaví. Ruská církev prožívá obrodu, kterou papež František v únoru loňského roku ve společném prohlášení s ruským patriarchou Kirillem označil za „nevídanou obnovu křesťanské víry“ a dále ocenil, že za poslední „čtvrt století byly (v Rusku) postaveny desítky tisíc nových kostelů a otevřeny stovky klášterů a teologických škol“.
Avšak již papež Benedikt XVI. při své návštěvě Fatimy 13.5.2010 vysvětlil: „Kdo se domnívá, že je prorocké poselství Fatimy u konce, ten se mýlí“. Nikoli náhodou proto papež František, který byl zvolen na fatimský den – 13.3.2013 – svěřil celý svůj pontifikát pod ochranu Panny Marie Fatimské a již předloni ohlásil, že se do Portugalska vydá ve dnech stého výročí mariánského zjevení. Žádná jiná událost 20. století totiž tak působivě nedokládá, že Bůh ještě dnes zasahuje do dějin, ale také že člověk svou modlitbou může dějiny ovlivnit. Tím se fatimské poselství staví do protikladu k učení Martina Luthera, které popírá existenci svobodné vůle a namísto toho věří v predestinaci. Víra, Písmo a milost samy o sobě nepostačují, člověk si může a musí Boží milost zasloužit svými skutky a modlitbou.
Toto lépe než kdokoli jiný chápal sv. Maxmilián Kolbe, jehož Militia Immaculatae (Rytířstvo Neposkvrněné) v tomto roce také slaví sté výročí. Kolbe, syn tkalce německého původu a polské matky, vstoupil v roce 1910 k minoritům po soukromém mariánském zjevení v dětství. Když o sedm let později studoval teologii v Římě, stal se svědkem oslav dvoustého výročí svobodného zednářství, které vrcholilo satanistickým průvodem na Svatopetrské náměstí. Bratři z lóží nesli transparent s nápisem: „Satan bude vládnout Vatikánu a papež bude jeho otrokem“ a vyobrazením sv. archanděla Michaela v ďáblových spárech. K tomu pěli Hymnus na Satana italského básníka, svobodného zednáře a nositele Nobelovy ceny Giosué Carducciho, který vyvyšuje také wittenberského reformátora: „Tak jako Martin Luther odhodil mnišskou kutnu, zlom též ty, lidský duchu, své okovy“. Kolbe byl otřesen blasfemickou podívanou a spolu se šesti spolubratry se rozhodl, že jako protiváhu svobodnému zednářství, „satanskému bojovému spolku“, povolá k životu mariánské rytířstvo. Pouhé tři dny po posledním fatimském zjevení a pozoruhodném slunečním zázraku a devět dní před vypuknutím říjnové revoluce v Sankt Petěrburgu založil Rytířstvo Neposkvrněné (16.10.1917). Jeho cílem bylo vyprošovat obrácení všech heretiků a schizmatiků, zejména pak svobodných zednářů, skrze denní modlitbu, nošení a šíření „zázračné medailky“ a plnému odevzdání do rukou Boží Matky. Papež Benedikt XV. v roce 1918 požehnal této iniciativě, která o necelé desetiletí později (1927) obdržela církevně právní status „arcibratrstva“. Po návratu do Polska založil Maxmilián Kolbe katolické tiskové středisko v klášteře Niepokalanów, které později, v roce 1930, získalo svou první zámořskou pobočku při jeho misijní cestě do Japonska.
Po vstupu německé armády do Polska poskytl otec Kolbe ve svém misijním středisku úkryt 2300 Židům a četným polským i ukrajinským katolíkům. Když na to v roce 1941 přišli nacisté, byl zatčen a odveden do koncentračního tábora Auschwitz. Tam předstoupil, aby zachránil nevinného otce rodiny před popravou a zemřel smrtící injekcí po čtrnáctidenním trýznění v obávaném „bunkru hladu“. Rytíř Matky Boží se stal mučedníkem a je považován za jednoho z největších světců 20. století. Jeho hnutí po válce smiřovalo národy – podaří se mu v naší době v Mariině službě zvítězit nad mocí zlého? Jisté je pouze jedno: na obou stranách se v tomto roce slaví a boj o duše dosud nebyl rozhodnut. To by nás křesťany mělo upomenout na rozpoznávání „znamení doby“, na která bychom měli odpovídat jasným přiznáním k Matce Boží, protože ona nám již před sto lety ukázala cestu ke Kristovu pokoji.
Přeložila Jana Gruberová
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
