Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
Děkuji vám za laskavé pozvání ke společnému slavení tohoto farního výročí. Uběhlo více než dvě stě let od okamžiku, kdy se v Římě konala poprvé veřejná anglikánská bohoslužba pro skupinu Angličanů, kteří žili v této části města. Od té doby se v Římě a ve světě mnohé změnilo. Během těchto dvou století se mnohé změnilo také ve vztazích mezi anglikány a katolíky, kteří na sebe v minulosti hleděli s nevraživostí a podezříváním. Dnes se, díky Bohu, poznáváme tak, jak opravdu jsme, tedy - prostřednictvím svého společného křtu - jako bratři a sestry v Kristu. Jako přátelé a poutníci si přejeme kráčet společně a následovat společně našeho Pána Ježíše Krista.

Pozvali jste mne, abych požehnal novou ikonu Krista Spasitele. Kristus se na nás dívá a Jeho pohled, který na nás spočívá, je pohledem spásy, lásky a soucitu. Je to tentýž milosrdný pohled, který proniká srdce apoštolů vydávajících se na novou životní cestu následování a hlásání svého Učitele. Ježíš, který na nás hledí z tohoto posvátného obrazu, jako by také nám adresoval pozvání a výzvu: „Jsi připraven něco ze svojí minulosti kvůli mně opustit? Chceš být poslem mojí lásky, mého milosrdenství?“

Boží milosrdenství je zdrojem veškeré křesťanské služebnosti. Říká to apoštol Pavel Korinťanům ve čtení, které jsme právě vyslechli. Píše: „Když jsme pověřeni touto službou, nenecháváme se ovládnout malomyslností, protože nám Bůh milosrdně pomáhá“ (2 Kor 4,1). Svatý Pavel opravdu neměl vždycky snadné vztahy s korintským společenstvím, jak dokazují jeho listy. Došlo k bolestné návštěvě této komunity a písemně si vyměnili rozrušená slova. Tento úryvek však ukazuje, že Apoštol překonal minulé rozpory a prožívá svoji službu podle obdrženého milosrdenství, nepodléhá rozdělením, ale zasazuje se o smíření. Když se jako společenství pokřtěných křesťanů nacházíme v neshodách, stavíme se před milosrdnou Kristovu tvář, abychom je překonali, jednáme právě tak, jako svatý Pavel v jedné z prvních křesťanských obcí.

Jak si při tomto úkolu počíná Pavel a odkud začíná? Od pokory, která není pouze hezkou ctností, nýbrž otázkou identity. Pavel chápe sebe samého jako služebníka, který nehlásá sebe, nýbrž Pána Ježíše Krista (v. 5). A plní tuto službu, toto služebné poslání podle milosrdenství, kterého se mu dostává (v.1); nikoli na základě vlastní zdatnosti a svých sil, nýbrž v důvěře, že se na něho dívá Bůh, který jej podporuje v jeho slabosti. Stát se pokornými, vyjít ze středu, rozpoznat, že potřebujeme Boha a žebráme o milosrdenství, je výchozí moment Božího působení. Jistý předseda Světové ekumenické rady církví přirovnal křesťanskou evangelizaci k „žebrákovi, který říká jinému žebrákovi, kde najít chléb“ (dr. D.T. Niles). Myslím, že svatý Pavel by to schválil. Byl „nasycen milosrdenstvím“ a jeho prioritou bylo sdílet s druhými chléb radosti z toho, že Pán miluje nás a my Jeho.

Toto je naše nejcennější dobro, náš poklad, a v tomto kontextu Pavel používá jeden z nejznámějších obrazů, který na sebe můžeme vztáhnout všichni: „Poklad víry máme v nádobě hliněné“ (v.7). Jsme pouze hliněné nádoby, avšak chováme v sobě ten největší poklad světa. Korinťané dobře věděli, že je pošetilé uchovávat něco cenného v hliněných nádobách, které byly na trhu levně dostupné, ale snadno se rozbily. Uchovávat v nich něco cenného znamenalo riskovat ztrátu. Pavel, omilostněný hříšník, pokorně uznává, že je křehký jako hliněná nádoba. Zakusil však a ví, že právě tam, kde se lidská bída otevírá milosrdnému Božímu působení, koná Pán zázraky. Tak totiž působí ona „nesmírná moc“ Boží (v. 7).

Pavel slouží evangeliu s důvěrou v tuto skromnou potenci. Když mluví o některých svých protivnících z Korintu, nazývá je „nadapoštoly“ (2 Kor 12,11), možná i s určitou ironií, protože jej kritizovali za jeho křehkost, o které mysleli, že jí nepodléhají. Pavel však učí, že jedině uznáme-li, že jsme křehké hliněné nádoby, hříšníci, kteří neustále potřebují milosrdenství, dostane se Božího pokladu nám a skrze nás i těm druhým. Jinak budeme oplývat pouze svými vlastními poklady, které se kazí a plesniví ve zdánlivě krásných nádobách. Pokud uznáme svoji slabost a prosíme o odpuštění, pak v nás zazáří uzdravující Boží milosrdenství, které bude patrné i navenek, a druzí tak naším prostřednictvím postřehnou laskavou krásu Kristovy tváře.

V určité chvíli, možná nejobtížnější pro korintskou obec, Pavel zrušil svoji plánovanou návštěvu a zřekl se také sbírky, kterou by tam obdržel (srov. 2 Kor 1,15-24). V obci existovala napětí, ale neměla poslední slovo. Vztahy se urovnaly a Apoštol přijal sbírku na podporu jeruzalémské církve. Korintští křesťané znovu začali spolupracovat s ostatními obcemi, které Pavel navštívil, na podporu těch, kdo byli v nouzi. To je mocné znamení obnovy tohoto společenství. Také dílo, které vaše komunita koná spolu s ostatními komunitami anglického jazyka tady v Římě, může být chápána tímto způsobem. Pravé a pevné společenství roste a upevňuje se společným jednáním ve prospěch potřebných. Svorným svědectvím dobročinné lásky se milosrdná Ježíšova tvář stává v našem městě viditelnou.

Jako katolíci i anglikáni jsme pokorně vděční, protože po staletích vzájemné nedůvěry, jsme nyní s to rozpoznat, že plodná Kristova milost působí také v druhých. Děkujme Pánu za to, že mezi křesťany vzrostla touha po větší blízkosti, která se projevuje společnou modlitbou a společným dosvědčováním evangelia zejména různými formami služby. Někdy se pokrok na cestě k plné jednotě může zdát pomalým a nejistým, ale z dnešního setkání můžeme načerpat povzbuzení. Římský biskup poprvé navštívil vaši komunitu. Je to milost a také odpovědnost. Odpovědnost za posílení našich vztahů ke chvále Krista a ve službě evangeliu a tomuto městu.

Dodávejme si vzájemně odvahy, abychom byli stále věrnějšími Ježíšovými učedníky, stále svobodnějšími od vzájemných předsudků z minulosti a stále více toužili po modlitbě za druhé a spolu s druhými. Krásným znamením této ochoty je „přátelství“, které navázala vaše farnost All Saints s katolickou farností Všech svatých. Svatí všech křesťanských vyznání, plně sjednocení v nebeském Jeruzalémě, ať nám otevřou cestu tady dole, abychom se bratrsky a společně ubírali všemi možnými stezkami křesťanského putování. Kde se v Ježíšově jménu shromažďují, tam je On (srov. Mt 18,20) a svým milosrdným pohledem volá, abychom se zasazovali o jednotu a lásku. Boží tvář ať se rozjasní nad vámi, vašimi rodinami a celou touto komunitou.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie