Setkání s Ježíšem na cestě do Damašku radikálně proměnilo Pavlův život. Od té chvíle pak už smysl jeho života nespočíval ve spoléhání se na vlastní síly při skrupulózním dodržování Zákona, nýbrž v plném přilnutí k nezištné a nezasloužené Boží lásce, k ukřižovanému a vzkříšenému Ježíši Kristu. Poznal tak rozmach nového života podle Ducha, ve kterém – působením Vzkříšeného Pána - zakouší odpuštění, důvěrnost a oporu. Pavel si nemůže tuto novost držet pro sebe, je podněcován milostí hlásat radostnou zvěst lásky a smíření, které Bůh v Kristu plně nabízí lidstvu.
Smíření člověka s Bohem je pro Apoštola národů darem, který dává Kristus, jehož vyslancem se stal (2 Kor 5,20). Jasně se to ukazuje v textu druhého listu Korinťanům, z něhož je letos vzato téma Týdne modliteb za jednotu křesťanů „Smíření – Kristova láska nás nutí“ (srov. 2 Kor 5,14-20). Kristova láska není naší láskou ke Kristu, nýbrž láskou, kterou Kristus chová k nám. Stejně tak smíření, ke kterému jsme nuceni, není pouhou naší iniciativou, nýbrž především smířením, které nám Bůh nabízí v Kristu. Spíše než lidskou snahou věřících, kteří usilují o překonání svých rozdělení, je to nezištný Boží dar. Působením tohoto daru je rozhřešený a milovaný člověk povolán hlásat slovy a skutky evangelium smíření, žít a dosvědčovat smíření.
Z tohoto hlediska si dnes můžeme položit otázku: Jak hlásat toto evangelium smíření po tolika staletích rozdělení? Pavel nám pomáhá nalézt cestu. Zdůrazňuje, že smíření v Kristu nemůže nastat bez oběti. Ježíš dal svůj život, zemřel za všechny. Podobně jsou povoláni vyslanci smíření, aby v Jeho jménu dali svůj život a nežili už sobě, ale pro Toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých (srov. 2 Kor 5,14-15). Ježíš učí, že život doopravdy získáme jedině tehdy, ztratíme-li jej pro Jeho lásku (srov. Lk 9,24). Tuto revoluci prožil Pavel, ale je to revoluce navždy křesťanská: nežijeme už pro sebe, své zájmy a pro uchování svého image, nýbrž k obrazu Krista, pro Něho a podle Něho, s Jeho láskou a v Jeho lásce.
Pro církev, pro každé křesťanské vyznání je to pozvání, abychom si nezakládali na svých programech, kalkulacích a výhodách, nesvěřovali se dobovým oportunitám a módám, nýbrž hledali cestu s pohledem stále upřeným k Pánovu kříži. Tam spočívá náš životní program. Je to také pozvání vyjít z každé izolace, překonat pokušení sebevztažnosti, která brání chápat to, co Duch svatý působí mimo náš vlastní prostor. Opravdové smíření mezi křesťany se bude moci uskutečnit, až budeme umět rozpoznávat dary druhých a budeme schopni se pokorně a poddajně učit jedni od druhých, aniž bychom čekali, že se druzí nejprve budou učit od nás.
Budeme-li žít toto umírání sobě samým pro Ježíše, bude náš starý životní styl odkázán do minulosti a vstoupíme stejně jako svatý Pavel do nové formy života a společenství. Spolu s Pavlem budeme moci říci: „To staré pominulo“ (2 Kor 5,17). Ohlížet se zpět pomáhá a je zcela nezbytné pro očistu paměti, avšak fixování se do minulosti, setrvávání u připomínek utrpěného a učiněného příkoří a posuzování pouze podle lidských parametrů, může paralyzovat a znemožnit prožívání přítomnosti. Boží Slovo nás vybízí, abychom čerpali sílu z paměti, připomínali si dobro přijaté od Pána, ale také od nás žádá, abychom minulost nechali za sebou, následovali Ježíše v dnešku a žili nový život v Něm. Dovolme Tomu, který všechno tvoří nové (srov. Zj 21,5), aby nás otevřel nové budoucnosti, otevřené naději, která neklame, budoucnosti, v níž lze překonat rozdělení, a věřící obnovení v lásce budou plně a viditelně sjednoceni.
Cestou k jednotě si letos obzvláště připomínáme pětisté výročí protestantské Reformace. Skutečnost, že katolíci i luteráni si dnes mohou společně připomínat událost, která rozdělila křesťany, a činí tak s nadějí, je značným pokrokem, kterého bylo dosaženo s pomocí Boží a modlitbou během padesáti let vzájemného poznávání a ekumenického dialogu.
Spolu s prosbou k Bohu o dar smíření s Ním a mezi námi srdečně a bratrsky zdravím Jeho eminenci metropolitu Gennadiose, představitele ekumenického patriarchátu, Jeho Milost Davida Moxona, osobního zástupce canterburrského arcibiskupa v Římě, i všechny představitele různých zde přítomných církví a církevních společenství. Obzvláště mne těší, že mohu pozdravit členy smíšené komise pro teologický dialog katolické a východních pravoslavných církví, kterým přeji zdar v jejich práci na plenárním zasedání, které se koná v těchto dnech. Zdravím také studenty Ecumenical Institute of Bossey, kteří jsou na návštěvě Římě, aby prohloubili poznání katolické církve, a s nimiž jsem se dnes ráno setkal, i mladé pravoslavné a východní studenty, kteří studují v Římě díky stipendiím Komise pro spolupráci s pravoslavnými církvemi, působící při Papežské radě pro podporu jednoty křesťanů. Představitelům a všem spolupracovníkům tohoto úřadu vyjadřuji své uznání a svoji vděčnost.
Drazí bratři a sestry, naše modlitba za jednotu křesťanů je účastí na modlitbě, kterou se Ježíš obrátil k Otci před svým Umučením, „ať všichni jsou jedno“ (Jan 17.21). Neustávejme nikdy v prosbě k Bohu o tento dar. V trpělivém a důvěřivém očekávání, že Pán udělí všem věřícím dobro plného a viditelného společenství, pokračujme v naší cestě smíření a dialogu, povzbuzeni hrdinským svědectvím mnoha bratří a sester, sjednocených včera i dnes v utrpení pro Ježíšovo jméno. Využijme každé příležitosti, kterou nám Prozřetelnost nabízí, abychom se společně modlili, společně zvěstovali a společně zahrnovali láskou zejména toho, kdo je nejchudší a nejvíce přehlížený, a společně mu sloužili.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
