Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Identita kněze byla tématem dnešního setkání papeže Františka s komunitou regionálního apulijského semináře Pia XI. Papež se vrátil ke své promluvě k italským biskupům, kde charakterizoval kněze na základě jeho přináležitosti k Pánu, církvi a království. Jak řekl tato přináležitost nepřichází automaticky po vysvěcení, pokud není již dříve pozorně a zodpovědně pěstována a chráněna.

„Předně slovo „přináležitost“ v sobě nese ideu cítit se součástí celku. Jedině pokud pociťujeme, že jsme částí Krista, církve a království, budeme dobře kráčet seminárními léty. Abychom postřehli celek, je nutné pozvednout zrak, přestat si myslet, že já jsem ve svém životě vším. První překážkou, kterou je třeba překonat, je tedy narcismus. Je to největší nebezpečí. Všechno nezačíná a nekončí mou osobou, mám a musím hledět dál, abych vnímal krásu a hloubku tajemství, které mne obklopuje, život, který mne přesahuje, víru v Boha, která podpírá každou věc a každého člověka – mne také.“

Papež poznamenal, že právě advent, vybízející k bdělosti, je dobou, kdy je dobré vzít riziko narcismu vážně, protože „bez této bdělosti není žádný rozvoj povolání reálně možný“. Dalším významem přináležitosti je schonost navazovat vztahy, pokračoval František. Kněz má být člověk žijící ve vztahu ke Kristu, bratřím ve víře a ke všem lidem, které potkává. I tato vlastnost se začíná rozvíjet už v semináři, zdůraznil papež.

„Nepovažujte se za jiné než jsou vaši současníci, nepovažujte se za lepší než ostatní mladí, naučte se být se všemi, nemějte strach, že si ušpiníte ruce. Jestliže zítra budete kněžími, kteří žijí uprostřed svatého Božího lidu, buďte již dnes mladými, kteří dokáží být se všemi, kteří se s pokorou a inteligencí dokáží něčemu přiučit od každého člověka, kterého potkávají. Základem všech těchto vztahů ať je vztah ke Kristu. Čím více ho budete poznávat, naslouchat mu, spojovat se s ním v důvěře a lásce, tím více berte jeho lásku za svou, vnášejte Ho do vztahů k druhým, stávejte se „přívody“ jeho lásky prostřednictvím dozrálosti ve vztazích. Místem, v němž roste vztah ke Kristu je modlitba, a nejzralejším plodem modlitby je vždy milosrdná láska.“

Na závěr postavil papež pojem přináležitosti do protikladu k pojmu exkluze a skartace. Vybídl bohoslovce, aby si uvědomili tento rozpor už v semináři a ptali se, zda mezi nimi je někdo vyloučený z komunity, a pokud ano, aby mu vyšli vstříc a přivedli ho mezi ostatní.

„Jak budete postupně růst ve smylu přináležitosti k církvi a okusíte krásu bratrství, sami na sobě vyžadujte obtížný krok k odpuštění, ve věcech malých i velkých. Jestliže nás v životě nic nevylučuje z pohledu Pánových milosrdných očí, proč by měl náš pohled někoho vylučovat?“

Stojí v promluvě, kterou papež František předal 360 učitelům a bohoslovcům apulijského semináře. Pán vás navštívil milostí mnoha povolání, avšak čísla nestačí, dodal na závěr, a ještě jednou je vybídl, aby nepodcenili odpovědnost, která z toho plyne a soustředili se na kvalitu formace.

Papež namísto čtení připraveného či - jak řekl - „studeného“ textu a za nadšených projevů přítomných bohoslovců pronesl improvizovanou promluvu od srdce. Zavzpomínal na řeholnici, původem z Apulie, sestru Bernadettu, kterou poznal během svého působení v jezuitském formačním domě; „velkou ženu, která pracovala v různých seminářích, a vždycky, když jsem měl s někým problém, poslal jsem jej za ní, a ona několika duchovními „pohlavky“ dovedla celou věc urovnat.“ Mezitím se tato řeholnice vrátila do Říma, kde ji pak jako argentinský biskup, když byl v Římě, vždycky navštěvoval. „Když jsem jí naposled telefonoval – řekl papež – chtěla, abych jí dal pomazání nemocných: »Už se totiž neuvidíme«, řekla mi. Na slavnost Všech svatých jsem jí dal pomazání nemocných a asi v půli prosince se odebrala na věčnost. Toto chci říci k poctě této ženy a mnoha podobných, které byly jako ona a které zasvětily svůj život Pánu, jsou nablízku apoštolské práci kněží a jsou nablízku jejich formaci. Mají moudrost matek a dovedou říci, co si Pán přeje, aby bylo řečeno. Je mou povinností zmínit dnes jméno sestry Bernadetty. Děkuji vašemu kraji, že nám dal takovou ženu.“

Papež mluvil o pilířích kněžské formace, jimiž je: duchovní život, modlitba, komunitní život a studium, „protože musíme studovat. Svět netoleruje kněze, který je nechápavý a nezná způsob, jak chápat věci Boží, a nedovede o nich mluvit podloženě.“

Papež mluvil zejména o tom, že kněz musí být nablízku lidem:

„Existují kněží, kteří si lidi drží daleko od sebe a hledí si svých věcí. Takový sice přijde odsloužit mši, ale potom si jde po svých, protože má jiné zájmy ve vztahu k věřícímu lidu, který mu byl svěřen. Toto církvi škodí. Je zapotřebí blízkosti! Jako byl nám nablízku Ježíš. Není jiné cesty. Je to cesta Vtělení. Dnes se vyskytuje spousta gnostických přístupů. Někdo může být dobrý kněz, není však katolický, je gnostikem, nikoli katolíkem. Takto ne!! Katolický [má být] vtělený, blízký, má umět pohladit a trpět spolu s Ježíšovým tělem v nemocných, dětech, v lidech, v mnoha problémech, které sužují náš lid. Tato blízkost vám bude velice, velice pomáhat.“

(job)